Othello

Megatonův styl, kombinující mobilní ruční kameru s půlsekundovými střihy mi určitým způsobem imponuje, ale obhájit jej nedokážu.

Áách na věky věkůů žít pouze s níím! Proč se touhy vzdáát. Když se v úvodu podívala Gloria svýma zlýma mandlovýma očima do kamery, spadnul za mnou sám od sebe sušák s prádlem. No co vám budu vyprávět, jogurt všude po triku, srdeční tep v nepočitatelných hodnotách nic o čem bych se mezi chlapama chlubil. Každopádně sic je Alléluia poměrně sympatický bizár, překvapí, že ve vztahu vůči své předloze je poměrně akurátní.Vzhledem k tomu je však film odsouzen dělat dokola to samé a v tuto chvíli nastupuje Du Welz se zrnící kamerou a svým pojetím o vnímání filmového prostoru. Neustálé zaměření na detaily, podtržené zvýrazněným zvukem, "nehezkým" obsazením a psychopatickými výstřelky úplně jinam (sabat) vytvářejí parádní naturalismus v jehož pozadí člověk slyší rozpustilé chechtání dospělého muže.

Mladý hezký lidi se hádaj o mobilech.

Fúze filmové Evropy s výbušným americkým očekáváním je dvousečná zbraň, která v tomhle případě doplácí zejména na příšernej scénář a znuděný herectví zúčastněných (krom tradičně snaživé, ale nedůveryhodné Rapeface). Co pak na tom, že akční scény maj všechno, co potřebuju, když jedna zápletka je o tom, že necharismatický Maďar z posilovny se mstí na sympatické bandičce lokálních mafošů (a my nevidíme proč, jenom musíme dát na jeho slovo) a druhá na tom, že kvůli pár docela pěkným jizvičkám na obličeji se jakási pitomá šlapka rozhodne najmout zabijácký hovado, který má sejmout človeka, kterej jí to neúmyslně udělal. Méně je fakt většinou více.

Jakkoli film sem tam nabíral body za důkladnou studii mého stáří, dokázal se jich v závěru zbavit s lišáckou elegancí. Tyhle sázky na jistotu mě iritujou a ještě se kvůli nim nenávidim za to, jak projeví moji nízkost tím, že se zkrátka předvídatelně bavim jenom nad tim, jak je Bill Muray alkáčsky cool a sere celou ulici. Naštěstí je St. Vincent dost mizerně natočenej, má přímo příšernej střih (vypadá to, že byl na poslední chvíli transformován do PG-13) a závěr je přesně tak připosranej a nezábavnej, že by skutečný Vincent hodil po televizi botou.

Neuvěřitelně pozérská nuda, která mi dala rakovinu. Na jednu stranu připouštím určitou tematickou nadstavbu a práci se svěřeným časem a prostorem, na stranu druhou je zde neskutečný množství chyb typických pro "kurva indie to musí bejt". Například polovina filmu je expozice, která ještě jakž takž šlape, znervozňuje a udržuje napětí. Druhá polovina filmu se skládá zhruba ze čtyř scén, jejichž desetiminutové stopáže kynou v pomalém a bezhlasém postávání protagonistů na jednom místě, případně odesíláním pohledů. Výsledný zážitek z filmu, a to mi přijde asi snad nejhorší, se nakonec odvíjí od toho, jak moc se vám líbí použitá hudba a tím ten film definitivně zastupuje kategorii tvůrčích přešlapů, kde se zaměnila nekompromisnost za dosebezahleděnost. Ten film je Sex ve městě pro hipstry, ať chcípne.

Člověk by si už skoro myslel, že Nicolas Cage má čas vždycky. Tentokrát však štafetu přebírá zavržený hobití bratr Richarda Krajča, který v sobě skrývá trošku Langdona, Equalizéra, bojového guru se srdcem na správném místě Michaela Jai Whita a mixuje to s charakterem člověka, co na prohlídkách hradu neustále posměšně odfrkává při každé větě průvodce. Film, který tak monumentálně postrádá charisma, že i Rosamund Pike tom z nudy válí výstřih po stole, aby daná scéna dala divákovi motivaci k jejímu přežití. Když z ničeho nic odněkud přikvačí třeskutý humor, připomíná to, jako kdyby někdo na pohřbu svých rodičů začal prdět podpažím a to jsem ještě pozapomněl na akční scény, které nemají vůbec žádný nápad a choreografii, zato dominují takovými expozicemi, že by se za ně nestyděl Ben Hur. A hlavně, já nevim, ale jestli dle hodnocení ten film opravdu přináší závan "starých, dobrých, poctivých" kriminálek, po kterých se tu každý jedenapůltý za srdce chytá, tak nechápu třeba nízký rating takového Road House, kterého mi to neustále připomínalo.

Konec je sice nikterak výjimečně debilní, ale kvalitu scény "Ahoj, já jsem sexy mladá single brazilka, co vyšla jen tak zatančit do ulic. Koukám, že se hrabeš v odpadcích a hledáš tam jídlo. Nechceš si někam vyrazit ošklivý černošský chlapče?" nepřekonala. A vůbec, ukažte mi ještě jednou ty fotky z planety Pupulon...

Nihilismus jako lék na existencionální krizi není něco, co ze zámořského filmového knížectví vidíte denně. Ten film není o gamblingu, nýbrž o uvědomění neexistence všeho, co člověka definuje, o osvobození z odpovědnosti. Samozřejmě to pak nabourá holka, ale s tim se už nedá nic dělat, navíc Já + Brie Larson = VSL

Problém je už v námětu, stojící na tom, že docent Zlo v čele ble ble firmy si během drbání perské kočky s náhrdelníkem usmyslel, že principielně zkurví svým zaměstnancům víkendový lenošení tím, že jim na pondělí zadá domácí úkol z etiky a morálky. Buď kopnout do prdele nesvéprávnou Marion Cottilard, jejíž psychiatr dle mě není zrovna člověk na svém místě nebo si ponechají nemalý roční platový bonus. To by mohlo přidat trochu koule do dalšího team buildingu minimálně. Tohle východisko není apriori špatné, ale neodpovídá tomu rakovinově serioznímu zpracování (btw až na poslední dva body Dogma jak vyšitá) bez špetky nadhledu, který jednou provždy dokazuje, že věrné zpracování deprese není filmově atraktivní disciplínou, ať už se tam Corillard třeba umlátí před tou kamerou. Není to podvratné, není to nijak novátorské, ani náhodou zábavné a v tom, co se snaží přednést to není tím pádem životaschopné. Oceňuju rezignaci na formální estetiku, kdy zapařenost nekvalitního letního víkendu umocňuje jednotlivé scény odehrávající se na odporných satelitních předměstích, benzínkách, sídlácích a novostavbách, nicméně od toho mám Ulricha Seidla.