Renesco

Renesco

Tomáš Gruntorád

okres Praha
Bochnislav Faldini

homepage

11 bodů

Moje komentáře

od nejnovějšíchpodle abecedypodle hodnocenípodle roku vzniku filmu
<< předchozí 1 2 3 4 5 6
    • 7.6.2017  23:51
    Jackie (2016)
    ****

    Viz kritika na webu Cinepuru

    • 19.3.2017  22:58
    Frankofonie (2015)
    ****

    Viz kritika na webu Cinepuru

    • 3.2.2017  14:32
    Zdaleka (2015)
    ****

    Viz kritika na webu Cinepuru

    • 29.12.2016  23:59

    Viz Renescovy záchvaty

    • 11.12.2016  23:38
    Prach (2015)
    ***

    Viz kritika na webu Cinepuru

    • 9.9.2016  13:49
    Komuna (2016)
    ***

    Viz kritika na webu Cinepuru

    • 21.4.2016  15:53

    Viz Renescovy záchvaty

    • 14.4.2016  19:07

    Viz Renescovy záchvaty

    • 28.3.2014  12:45
    Zen for Film (1964)

    Film určený k postupnému stárnutí a postupnému proměňování se vlivem analogových projekcí. Pokud vlastníte digitální kopii, tak jste ho neviděli.

    • 14.4.2013  17:50
    Hnus (1965)
    ****

    Zatímco nám Londýn pěkně swinguje a všichni šílí ze sexuální revoluce, Polanski točí o ženské, u níž se při pomyšlení na sex (automaticky naskakujícím při jakékoliv interakci se vším, co má mužský rod) dostavuje jen neodbytný pocit hnusu za zvuků nekonečného tikotu hodin. Další z Polanského "bytových psychodramat" a lá Rosemary má děťátko nebo Nájemník.

    • 30.1.2013  16:32

    Čím mohl tento sovětský film oslovit americkou filmovou akademii? Asi tím, že jde o záměrně nostalgickou, hřejivou, laskavou mozaiku osudů. Nebo tím, že Moskva je zde jen vzkvétajícím městem, jehož občané si žijí svůj ruský sen, tvrdě pracují v továrnách, aby se vypracovali na vedoucí pozici, jako se to tvrdí i o zákonitostech společenského úspěchu v USA. Nebo tím, že se dočkáme i lehké a neškodné kritiky stalinismu, kterou patrně někdo vyhodnotil jako odvážnou. A nebo tím, že je ten film myšlenkově dost pozadu a reprodukuje ty nejpředpotopnější sociální stereotypy nikoli na implicitní, ale přímo na explicitně verbální úrovni (milostné vztahy stojí a padají na tom, nakolik se kdo podvolí předepsaným normám ženskosti či mužskosti). Takové dobře natočené, konzervativní, do národních traumat jen bezpěčně a laskavě šťouchající kýče se cení vždy a všude.

    • 22.1.2013  01:34
    Parta hic (1976)
    *

    Parta hic přináší snad ten nejúplnější rejstřík věcí, jevů a osob, které mě kdy donutily zvracet - od mléka přes Karla Gotta až po socialistickou estetiku.

    • 21.1.2013  01:19

    Když jsem psychopatický vrah a narkoman a horuji po panence napěchované drogami, kterou má v držení nevidomá a momentálně osamělá žena ve svém bytě, tak si tu panenku vezmu násilím a nebudu se převlékat za neexistující sousedy a nahlížet pod lampu během přátelské konverzace o lejně. Nota bene když od toho bytu mám klíče a jsem zvyklý v něm vysedávat a schovávat mrtvoly v době, kdy není paní domácí doma. Jenže vypuštěním nesmyslů by ten film byl o 100 minut kratší a nestal by se dokonalým příkladem principu retardace filmového vyprávění. Navíc mi přijde dost trapné to manželské objetí na konci, kdy je Susie odměněna za to, že přemožením gaunera dosáhla konečně statusu "nejlepšího slepce na světě", kterého z ní chtěl manžel celou dobu vycepovat, a proto ji nikdy nepomáhal s domácími pracemi nebo nehodami. Esteticky to na mě působí jako B-film, ze kterého marketing a divácké přijetí udělaly A-film. Nejen, že je to šestáková historka s plonkovými herci hrajícími dost nepřesvědčivé divadlo (vyjma Hepburnové a Arkina), ale zajímavé není ani pojetí ženské hrdinky, která zůstává i přes svůj zážitek jen domestikovanou slepicí, jakou byla od začátku. Hlavní zásluha ze smrt gaunera jako by totiž byla připsána manželovi, který u ní nebyl - podobný rozpor mezi aktivitou a připsanou zásluhou známe třeba z porodnic. Nelogický a konzervativní film.

    • 21.1.2013  00:52

    Připomíná mi to společenské pohádky od Vejdělka nebo Alice Nellis. O něco méně trapné, ale stejně snobské a nudné. Koho zajímají postavy, které nemají žádnou historii a nikam nesměřují ani v pracovním, ani v soukromém životě? Kdo věří tomu, že ta oslava zlatokopectví má nějakou společensky-kritickou hodnotu?

    • 5.1.2013  03:37
    Dny zrady I. (1973)
    ***

    Typický produkt éry 'ofenzivní normalizace': pokřivený výklad dějin, Hitler jako neurotický psychopat a primitiv, zdůrazňování připravenosti SSSR pomoci nám v obraně Sudet, komunisté jako jediná skupina odhodlaná k obraně, masy lidí v davových scénách zpívají internacionálu a provolávají slávu SSSR, jako bychom byli národem komunistů již za první republiky. Zároveň netypický produkt té doby: je to profesionální, místy i psychologicky působivé a věrohodné (Gottwaldovy projevy, rodina s padlým synem), nevyvolává to nezamýšlené emoce, čili jde o film dokonale manipulativní a nebezpečný (opusům Trapla, Steklého a spol. se smějeme, ale Vávrově profesionalitě je možné podlehnout). Impozantní davové scény, věrné zastižení diplomatické komunikace.

    • 5.1.2013  03:23

    Kdy alibi v socialistickém trestním aparátu nestačí? Když máte nežádoucí třídní původ. Všichni podezřelí jsou definováni jako lidé nebezpečně kosmopolitního ražení, a tedy vzdálení socialistické morálce - ředitel hotelu Internacional preferující zahraniční klientelu před českou; jeho nákladná, záletná, povrchní, ničeho krom golfu schopná švýcarská manželka v pozlátkovém balení, přičemž „uvnitř je tuctové zboží“; Jan Tříska v roli jejího nabíječe, pohrdajícího českou národní identitou a toužícího po výjezdu do velkého světa. Postoj detektivů je jasný: je jim sympatičtější typický malý český člověk - recidivista s nulovým alibi, než světoběžníci, kteří budou mít u Högera paušálně vždy nedostatečné alibi, jakkoli ho mají skutečně pevné a jsou většinou nevinní. Jde zase o třídní vrstvení lidí, které cpát do detektivky je už vážně zoufalství.

    • 11.12.2012  16:23

    Můžeš střílet jak chceš - masy nezastavíš. Zvlášť když míří do nákupního centra, protože to místo je jim "ještě z doby před jejich smrtí asi nejvíc povědomé." Na žánrové i metaforické úrovni dokonalé. Akční scény naplňují i ty nejvlhčí depopulační fantazie...dokud film neskončí zcela logickým epilogem. Film v úvodu naznačuje, že příčinou záhadné epidemie je mechanika věčné práce, přesčasů, času zabitého pro pár šupů na pár krámů z lobotomizujících reklam Horsta Fuchse. Přitom stačí ovládnout hypermarket a máte všechno, aniž byste si to museli koupit, aniž byste na to museli dokonce vydělávat. Je to podobenství o "šlechtě" (která povstala z prostých, avšak bystrých lidí) a všeobklopujících mas, které se potácejí kolem s jediným instinktem a bez pudu sebezáchovy. Podobenství o myšlení a bezmyšlenkovitosti, svým způsobem přizvukující tomu, co říkal už Harrison Ford v 'Pobřeží moskytů' - největší zlo začalo, když lidi přestali být soběstační a začali (masově) vyhledávat jiné lidi. Viz slovenský a český remake

    • 10.12.2012  00:12
    Vítězný lid (1977)
    odpad!

    Typický "film-schůze", sestavený jen z indiferentního proudu neaktuálních politických žvástů, budovatelských písní a projevů. Formálně tak nezajímavý a nudný, že z něj budou mít největší možný požitek nevidomí a neslyšící recipienti.

    • 11.11.2012  12:17

    Jako epizoda z nějakého sitcomu, kde nejde o věrohodnost akce, ale o vtip, s nímž je zde načrtnut rozdíl mezi dogmatickým a realistickým myšlením. Rodiče, kteří znají synovu gay orientaci, přistupují i k obecným životním otázkám s jasnou myslí. Otec syna jevícího se dosud heterosexuálně je naopak vykreslen jako autoritativní idiot s předpotopními názory, opilý iluzí, že v jeho domácnosti je vše v pořádku. Jenže syn se mu během diskuse se spřáteleným manželským párem v zákulisí peleší s kamarádem a patrně pod tlakem otcovy výchovy si nasadí typickou masku: "líbí se mi to, zavolej, ale pamatuj, že nejsem gay.“

    • 11.11.2012  11:40
    Neplavci (studentský film) (2011)
    **

    Klasika. Zase téma "milostného vztahu", který se hroutí, jakmile hrozí, že se o něm dozví někdo třetí a bude se smát. Tentokrát heterosexuálního. Je to mládím postav, nebo celkovou demencí společnosti?

    • 23.10.2012  22:47

    Film o čtyřech povídkách, jejichž zastřešujícím tématem je typicky socialistická, tedy naivní a falešná idealizace vztahů mezi prostým českým člověkem a prostým sovětským vojákem-osvoboditelem z května 1945. Pro Sověty i Čechoslováky (až na jasně typizované "asociály") platí, že všichni mluví svou rodnou řečí, aniž by docházelo k nedorozuměním či prostojům v konverzaci. Všichni si rozumí, mají se rádi jako bratři a sestry, Sověti nasávají atmosféru a ticho české přírody i Prahy, jako by byli doma. Mezi pomýlené elementy patří tramvaják s německým přístupem k předpisům i německým stylem mluvy v třetí osobě, odmítající svěřit řízení tramvaje svému kolegovi z Kyjeva (F. Kreuzmann), nebo buržoazně vyhlížející ředitel školy, který se neraduje, že je konec války, neříká, že "teď už bude líp" a řeči osvoboditelů nerozumí, ani když mu vzdělaný voják nabídne pokračování konverzace ve francouzštině (L. Pešek). Zajímavé je užití štafetového stylu v přechodech mezi povídkami (protagonista jedné vždy potká protagonistu povídky následující a nato zmizí), který proslavil až film Hvězdy na čepicích (1967), přestože tuto strategii návaznosti v měnší míře užívaly i dřívější filmy (např. úvodní sekvence Miluj mne dnes v noci - 1932). První půlka je katastrofálně nudná a svým zasazením na venkov působí jako impotentní snaha navázat na tradici českého filmového senzualismu (Extase, Ohnivé léto, Měsíc nad řekou), zbylé povídky z města už vykazují jistou dramaturgickou péči a orientaci na žánrovost.

    • 26.8.2012  13:42
    Critic, The (1963)
    ***

    Trefnější název by byl 'The Folk Critic'

    • 25.8.2012  22:49

    "Nemá to smysl - v tom je ten smysl", řekl Kevin. A měl pravdu. Takhle to dopadá, když někdo dospěje a příliš brzy odhalí ve všech institucích kolem sebe (počínaje vlastní rodinou přes školu i práci) tu její pokryteckou, falešnou bázi - že jde o seskupení lidí, které spojuje jen fakt, že jsou nedobrovolně odsouzeni k jakési pokrevnosti. Kevin patří k těm, kteří se nad průměr kolem sebe a svoji bezvýznamnou roli v něm nedokáží povznést, a proto s ním nelze sympatizovat bezvýhradně. Film se odehrává na maloměstě - běžnou normou zde tedy je, že když postava s nějakým stigmatem kráči po ulici nebo vejde do místnosti, ostatní na ní jen tupě zírají, dokud nedojde k očnímu kontaktu nebo nedej bože adresnému pozdravu, protože pak nastává lidská komedie. Velmi zajímavý je způsob, jakým explicitní i symbolické situace činí hlavního viníka všech událostí z osoby, kterou bude mnoho diváků jistě pokládat za oběť - ať už jde o situace návštěvy dvou šašků s náboženskými prospekty, smývání červené barvy z rukou, nebo snové účasti hlavní hrdinky na klasické španělské slavnosti La Tomatina, kde dojde k jejímu provlečení rudým rajčatovým bahnem. Film sice nepracuje s lineárním časovým řádem, ale to po celou dobu nesmírně obohacuje divákovy možnosti interpretace, co a proč se v Kevinově rodině mohlo stát. Kdyby byl natočen konvenčně, šlo by i tak o velmi nadprůměrný film o mýtu tepla rodinného krbu, sociálních rolích a odporu k normám, ale divák by neměl takové kvantum náznaků k přemítání, které může stvořit jen diskontinuitně vyprávěné dílo.

    • 4.8.2012  16:30

    Tak teď nevím, jestli si nedělá Alice Guy ze své nové vlasti, kam přesídlila z Francie a kde také přišla o někdejší tvůrčí privilegia, nějakou sofistikovanou prdel, nebo jestli skutečně najela ve výrobně Solax na styl práce "montážní linka" v nějaké dobré víře. Podle vážnosti zpracování ale spíš to druhé. Dva přistěhovalci, manželé odněkud z Východu, emigrují do USA, kde vzbudí pohoršení Správných Amerických Občanů. Muž totiž svou ženu bije a užívá jí k práci a obsluze. Správní Američané mu několikrát vyčiní, pošlou ho na veřejně prospěšné práce a nakonec pár socializují dle vzoru zombie hororů na Správné Američany. Jako by správná morálka byla vlastní jen Správným Američanům, zatímco cizinci ji zkrátka neznají a musí se jí učit. Je z toho cítit takový ten budovatelský patos, spočívající ve vydávání indiánské vlasti za vlast Pravou Americkou s dlouholetou tradicí. Přitom podvědomě cítíme, že žádná z těch postav nemá na té půdě co dělat a že hlavní téma nějakého Správného Američana je celou dobu zcela mimo mísu a k smíchu asi tak jako pokusy o definování Správného Socialistického Člověka u nás od konce 40. let.

    • 5.4.2012  12:21

    Hua navštěvuje na univerzitě přednášky, kde poslouchá, jak jsou dnes ženy emancipované a mají kontrolu nad svými těly. Mimo posluchárnu je ale stále různými technikami a různými muži fyzicky i psychicky "opanovávána", znásilňována, nucena pořezávat si ruce a mísit si krev s "osudovým" milencem, od něhož nedokáže odejít. Její city dokáží upozadit racionalitu, dát zapomenout na balík znalostí a emancipační věrouku z přednášek gender studies, na nichž je Hua ve škole pečená vařená. Je to film o binárních opozicích: o rozporu mezi vírou a skutkem, mezi univerzitními znalostmi a realitou a vlastně i o obecné nevraživosti mezi dělníky a intelektuály, která je lehce připodobněna ke vztahu západní společnost (primitivové co žijí v hnusu a lži) vs. komunistická Čína (o něco inteligentnější lidé co žijí v hnusu a lži). Styl filmu připomene francouzskou novou vlnu, hlavně díky promyšlené a významotvorné práci s prostorem (viděným i jen slyšeným).

    • 13.3.2012  17:01
    Seven Ages (1906)
    **

    Porter chtěl asi demonstrovat, že láska kvete v každém věku. Sledujeme sedm různých věkově definovaných párů (přes předškolní děti, školní děti, adolescenty, atd. až k důchodcům), jak spolu nejdřív diskutují, načež začne muž zasypávat ženu polibky, zatímco ta dělá drahoty. Tenhle genderový stereotyp o rozvržení rolí ve vztahu provází nerealistické líbání z dob, kdy se ještě profesionálně netočilo porno.

    • 6.3.2012  19:34

    Volná adaptace pohádky 'O Mášence a třech medvědech' ukazuje, jak to chodí v USA. Medvědí rodinka si vyrazí do lesa, holka jim mezitím sežere kašičku a vyspí se v jejich posteli. Když na ní medvědi přijdou a chtějí ji potrestat, film se překlopí do honičky, v níž hajný s puškou mámu a tátu Medvědovy odstřelí. Medvídě je ponecháno naživu (asi ze sentimentálních důvodů), ale je deportováno s řetězem kolem krku z domu svých rodičů nejspíš do nějaké rezervace-pro-domorodé-obyvatele, zatímco holka se těší z nových plyšových hraček, které nakradla v cizím domě. Tak je to správné, tak to má být.

    • 6.3.2012  17:27

    Dokument sleduje dva porody: jeden se odehrává dle (dnes) klasické biomedicínské linie (v nemocnici pod lékařským dozorem), druhý probíhá alternativním způsobem (v domácím prostředí za asistence Ivany Königsmarkové). Obě děti se narodí živé a zdravé, zatímco se dva názorové tábory dohadují o tom, jakou formou by měly porody probíhat - zdali pod supervizí a diktátem nemocničního personálu, anebo podle individuálního plánu rodičky, která si sama zváží a zvolí prostředí, asistenty a rizika. I když nenastanou ani u jednoho porodu komplikace a souboj názorů je tak ponechán otevřený, vykresluje film nemocniční personál jako cynické rutinéry žvýkající při práci Pedro, které nemůže nic překvapit (jen rozčílit), byť pracují s živými lidmi, kteří jsou z jejich přirozeného prostředí ve stresu. Zajímavé je, že film vyslýchá většinou nečesky se jmenující a nečeské akcenty užívající porodníky, které však jejich bílé pláště sociálně integrují do rolí klasických českých homofobů a dodávají jim sebevědomí hovořit např. o vietnamských nebo "nepřizpůsobivých" rodičkách ponižující či přitroublou "proti-přistěhovaleckou" rétorikou. Paradoxním výsledkem několika těch lékařských výpovědí je, že formální vzdělání vyznívá jako nepřítel věci, zdroj nepochopení, popírající sociální či jakoukoliv jinou inteligenci. Jediné co mi vadilo bylo permanentní prokládání dialogů záběry porodních bolestí obou žen, přestože oba porody se simultánně odehrály až ve finále. Jako by tvůrkyně kladly přehnaně velký důraz na zprostředkování toho, jak bolestivým procesem si vlastně žena prochází, a neustále nám to připomínaly depresivními vsuvkami, které však neměly v okamžicích, kdy přerušovaly tok informací, žádné kauzální opodstatnění.

    • 2.3.2012  14:32

    Ruce nespatřeného umělce roztrhají fotku s mužem a ženou na dva cucky, zmuchlají je a hodí proti stěně, kde muž a žena oživnou v liliputí velikosti a začnou tancovat, než je umělec zase přikryje dlaněmi, aby dali pokoj.

    • 27.2.2012  03:08
    Marâtre, La (1908)
    ****

    (rok vzniku 1906). Psychologicky věrohodné rodinné drama s negativní ženskou postavou. Macecha fyzicky týrá nevlastního syna, zatímco vlastní dcerku zahrnuje gesty lásky. Manžel jí následně vykáže z domu.

<< předchozí 1 2 3 4 5 6
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace