Omnibus

„Craigu, leží tamhle!“ - „Tohle nemohl přežít. Počkat... Žije!“ – „Díky Bohu!“ Ano, i za tohle lidi dokážou být Bohu vděční. Že někdo přežil autohavárii. Protože kdyby při ní zemřel, nemohli by ho přece už mučit... A definitivně by ztratili smysl života. Jen v okamžiku slabosti, při prvním závanu smradu ze škvařené lidské kůže, když Elise zaváhá, je třeba si připomenout: „Na tom stole neleží člověk, leží tam monstrum!“ Tenhle film byl pro mne o to drsnější, že jsem tušil, jak to dopadne. Muselo, protože jinak by to byl jen průměrný snímek o pomstě a bolesti (a tu jsme tomu parchantovi přece přáli všichni). Bohužel do finále, místo prostého umlácení lopatou a zahrabání, narval scénárista zbytečně dvě věci navíc. Tu oprátku a WTF dopis. Naopak dvě nejsilnější scény filmu? Že veškerá pomsta je stejně marnost nad marnost: „Takže zítra budeme pokračovat? Vstaneme, nasnídáme se a připravíme si nástroje k mučení...“ – „Já nevím. Já chci jen zpátky svého syna.“ A druhá scéna? Samozřejmě to napůl snězené lízátko, které Elis po svém mrtvém chlapečkovi doma našla a potom ho docucávala. Ještě jednou, naposledy, ucítit na rtech chuť jeho polibků! Aspoň tu nepatrnou trošku jeho slin!

Drsná šavle, jemná skotská (osmnáctiletá!) a kytice čerstvých tulipánů, která byla ve finále zmasakrována, podobně jako mezilidské vztahy. Počáteční ostych obou manželských párů brzy překonán a Christoph Waltz sundává kalhoty (fanynky, netěšte se, trenky si nechal). Jodie Foster otravná jak úředník z berňáku, její muž na přeshubu, Kate Winslet se zvednutým kufrem, jako by se s ní houpal Titanic (i manželství), fénovaný mobil, neskutečně hnusný jablko-hruškový koláč a celou dobu dětinské slovní šarvátky na téma, zda je větší ostuda vychovat ze synáčka grázla nebo práskače.  Alternativní závěr: Výměna manželek. Doporučují čtyři z pěti pasivně agresivních psychologů.

Masožraví králíci mi dnes v noci určitě přihopkají do mého pokojíčku a budou mě strašit. Já bych si ale radši nechal zdát, jak té bordelmamá osahávám nožku ze slonoviny. A hladím ji po stehně výš a výš, ... a výš, až tam, kde... oops! Cože?! Tam má taky slonovinu? :-))       Tuhle parádní jízdu jsem si užíval jako malej kluk svůj první výlet parním vláčkem. No a co, že vlak občas zastavil, aby načerpal vodu a naložil uhlí (a pár tun stříbra). Já jsem bez remcání počkal, až se zase rozjede. Milé a hravé, chvílemi našlapané zábavnými (i doslova koňskými) koninami a nejrůznějšími odkazy, jak přetopený kotel supící lokomotivy. Občas sice vlak zajel na slepou kolej, například do „Little Big Mine“ a zbytečně samoúčelně se vyžíval v kosení rudochů, ale průvodčí vždy cestující zabavil svým ptákem (pardon), takže nakonec žádný pasažér (ani divák) předčasně nevystoupil. Malá rada: výjimečně nečekejte v sále po celé titulky, nebo z těch přidaných záběrů chytíte depku a budete mít problém se z kina vůbec došourat domů! Jako já. A doma to pokračovalo, když jsem z některých komentářů zjistil, že se mi ten film vlastně vůbec neměl líbit... A že byl moc dlouhý. Říkáte dlooouhý vláček? Já nevím, jak dlouhý byl. Já se bavil a tak mě ani nenapadlo tomu filmu počítat vagóny. Ale je fakt, že z nádražního rozhlasu mohli pouštět nějakou jinou odrhovačku...

Když mě oběti ničím nezaujmou, mám pak holt jejich utrpení na háku (i když zrovna tohle nebylo úplně marné – to marné sundávání Toma z háků). Takže podhrabávání se z vězení skrz prasečí kejdu mohla být echt-hnusná scéna desetiletí, ale pro mě nebyla. Kvůli tomu zprasenému scénáři mi záchrana obětí byla buřt - klidně i buřt na lidském sádle opékaný. A otec rodu, ten rádoby nácek, nebyl hrozný, ale spíš k smíchu (což je samozřejmě k pláči). Navíc ostatní členové rodiny plnili jeho příkazy liknavě, bez invence a natolik nedbale až nechápu, že jim už dávno před tím pár obětí nezdrhlo. Z úchyláků mě zaujala (při "ubytovávání") jen Klaudia. Sympaticky zapšklá, věčně ve stínu starší Gilberte, docela introvert, ale rázná. Zkrátka holka do nepohody, která ví, co chce :-) Škoda, že nedostala víc prostoru. Jinak ale film nezaujal, taková slátanina, byť hojně zalévaná kečupem. Navíc kameraman byl na speedu a střihač zobal extázi a u toho já se prostě moc nebavím.

Ach ano, i já jsem v mládí spolu s Ivánkem zálibně koukal do zrcadla a radostně si prozpěvoval „Když se dívám na sebe, tak se musím pochválit! ...“ :-D      Ale to víte, zub času... Tedy - mě ohryzal, ale na tuhle na kost zmrzlou pohádku byl krátký. Všechny postavičky, od Marfuši až po loupežníky, se mi natrvalo zabydlely v hlavě. A ti loupežníci jsou pěkný ludry. Kdykoli mám chandru a s lebkou v ruce mumlám to svoje: „To be, or not to be, that's the question“, tihle fousáči s ušankami, politováníhodní jak bezdomovci v lednu, mi do toho unisono bručí to jejich: „Loupit... neloupit, sežrat... nesežrat“ a hned je po splínu. Nezbývá nic jiného, než se za Mrazíka jeho autorům jako medvěd poklonit až k zemi. A mimochodem, Original Language Movies se v tomhle případě může jít bodnout. Například postavička Baby Jagy v původním znění zdaleka nemá ty koule (bodejť by taky jo :-D).

(Texty psané kurzívou citují Dorotu Nvotovou z rozhovoru ze 17.6.2013 pro magazín MF OnaDnes)                               Jakákoli CHARITA , která pomůže byť jen pár dětem: 5hvězd! Zpovykaný dokument, který propagaci charity dělá spíš medvědí službu – klidně i odpad! Po těžkém vnitřním boji volím průměr. Onen rozhovor je uveden větou: Slovenská herečka a zpěvačka žije ne jeden život, ale rovnou několik. Můj názor - ano, v tom by mohl být ten problém. Právě čeká dítě, s přítelem se přestěhovali na dva roky do Moskvy. „Než malý nebo malá nastoupí do školy, můžeme cestovat. Pak ale plánujeme zakotvit, ... Představujeme si, že bychom žili v Nepálu nebo někde na ostrově. Uvidíme.“ Aha. A taky: „Kdybych měla na Slovensku žít trvale, muselo by to být v roubence na samotě. Nebo v cikánské osadě. Dělala jsem v nich několik projektů, ... Tam si připadám zase jako v Nepálu.“ To jako vážně? MF: Kde je pro vás doma? „Nikde. Když se řekne domov, nic se mi nevybaví.“ Hmm. Ale ten Nepál má docela ráda... „Člověk vyhledává tento typ destinací, když si potřebuje udělat v hlavě pořádek. Máte krizi ve vztahu, chcete poznat skutečné hodnoty...“ Ovšem, kam si jezdí udělat pořádek v hlavě Nepálci? „Můj nepálský „bratr“ Kumar na dva roky odjel s manželkou do Anglie. Narodilo se jim dítě, vrátili se a jsou nešťastní. Zvykli si na pračku, zažili, co to je, mít soukromí, nebýt pod drobnohledem rodičů. ... Kdyby neodjeli, žili by spokojený život.“ PENÍZE? Mimochodem, causa fungl nová motorka: „Peníze, za které jste na Slovensku chudák, tak tam jste král. A mě baví být král. Utratím tam víc než tady, protože si řeknu: Á co, koupím si to, když na to mám!“ PENÍZE. Nvotová taky v Nepálu už 5 let provozuje cestovní kancelář, která zažívá boom. „Je to cesta, která vás duševně naplní víc, než dovolená v Chorvatsku. Přitom vás vyjde na skoro stejné peníze.“ Tohle snad tesat do kamene! A když slíbím, že budu sirotkům na ulici vysvětlovat, jak špatné je čichat to lepidlo, dostanu u její cestovky slevu? Ale jak říká, Nepál ji fascinuje. „Rychle jsem si tam zvykla, tamnější spontánnost a provizornost souzněly s mojí náturou.“ O stranu dál otázka MF: Je těžké odolávat neustálým prosbám o peníze, když vás Nepálci mají za bohatou Evropanku? „Oni rychle pochopili, že na mě si nepřijdou. Tam, kde se pohybuju, už mě znají a vědí, že si mají dát bacha. Mám prořízlou pusu.“ Závěrem - nechci spoilerovat ten zvrat, tak jen úryvek: ... „Ale po měsíci Bishwa podplatil úředníky, dostal povolení, že vše funguje, jak má ...“ PENÍZE.      Cože?!      I v zemi, která mě zaručeně duševně naplní? Ale abych nekončil tak pesimisticky, takhle si Nvotová pochvalovala svůj (již druhý) rozvod: „Konec manželství znamenal něco lepšího, a to i pro Johnnyho, jen on na to přijde dýl a třeba mi i časem poděkuje. Zůstal v Nepálu, organizuje pomoc dětem...“ Aha podruhé. No jo, no. Asi by mě tím pádem víc zaujal dokument od toho Johnnyho...

To jsou blechy psí, ty na člověka nejdou...             Ke klasice nebývá co dodat. Snad jen, pro zpestření, můj malý soukromý vtípek pro jednu kamarádku (ona už bude vědět). Vyleze Brandon Lee na zápraží chalupy, kouká do deště a povídá: "It can´t rain all the time ..."

Milé, trochu zábavné, lehce výchovné. A náš syn ho samozřejmě žere. Občas už mi ten neposeda lezl i na nervy (tučňák, ne syn), jak musel pořád zlobit a vymýšlet stále nová a nová alotria. A taky ty jeho sourozenecké šarvátky se sestřičkou! Podezřívám autory, že se inspirovali mým vlastním dětstvím (i já mám mladší sestru :-).

„Ils ne voulaient pas jour avec nous...“  Není nad to, pořídit si velkej dům. To se pak člověk může pořádně vyblbnout s nezvanými návštěvníky při „Máš babu!“. Taky je fajn mít ten barák na samotě u lesa, aby mu přes plot na to honění zbytečně nečuměli sousedi. No jo, Frantíci, bohémové až za hrob. Doslova. Už ten úvod... Na baráku práce jak na kostele, ale borec vesele mastí videohru na noťasu (asi nějakou vyvražďovačku :-), místo aby šel pokosit kopřivy, natřít okenice nebo aspoň naolejovat panty u té stovky dveří uvnitř domu (už by to fakt potřebovaly). A neodloží ten noťas ani při honění partnerky s nemravnými záměry! Diagnóza je jasná – závislost na internetu. Kombinováno s nepraktičností a neschopností improvizace při zápase o holý život. Šlohnou jim auto, téměř face to face, vyhodí pojitky, odříznou telefon, a co udělá borec? Jako ovce na porážku vydusá do patra a v ložnici se vystrašeně tulí k nočnímu stolečku :-D Napadne ho vzít to přes kuchyň, aspoň pro nějaký ten nůž? Ne. Nenapadne. Pak se ale zastydí a pro změnu si začne hrát na Ramba a s pohrabáčem šmejdit po baráku. To fakt nevím, co si od toho sliboval. Když ani netušil, jestli už není uvniř s baterkama rovnou celý skautský oddíl. Takže už od půlky filmu jsem holt držel palce těm sympaticky hravým mládežníkům. I když ten Pepík za igelitem taky nebyl žádnej Einstein. Stál tam jak svatý za dedinů, dokud ho nežďuchla z lešení dolů. Blbec. A to závěrečné honění v lesejčku, kuk za dubem, baf za bukem..., to už byla těžká nuda. A z logiky plot. Mimochodem, ten plot, ten plot... Začnu odspodu a za chviličku mám rozpleté pletivo a díru jako kráva, dost velkou i pro vola, jako byl Lucas... Ale závěr ve sklepení to přece jen vytáhl nad průměr.

Dostanu chuť na nějakou hezkou holku? Žádný problém. Zajdu si k ní domů, popadnu ji kolem pasu, přehodím si ji, (potěšeně)vřískající a kopající, přes rameno a hurá pryč... Odvezu ji na odlehlé místo a tam zalezeme na noc do kutlochu. A budu jí valit klíny do hlavy, abych se jí dostal do klína (aspoň hlavou :-). Když se rozhodne mi dát, musí se pak vdát... Cože?! Takovej smutnej konec? A tak hezky to začínalo. Jak já nesnáším svatby! Nicméně stvořit Abduction club byl dobrej nápad. Myslím tím historicky i filmařsky. Dialogy na úrovni, lehce staromilské, ironie nadčasová. Zásadních dialogů mohlo být víc, ale stejně našlápnuto k 80%. Bohužel ale strašně přeslazenej závěr. Cukrkandl hadr. Tak proto jen průměr.