Omnibus

„Čí meč krví zbrocený? Boží či jen svěcený?“ Královnu Margot musí Bůh milovat! Její krvavý příběh je totiž o něm. O braní jeho jména nadarmo a masovém vraždění ve jménu víry. I já jsem se do Margot zamiloval. Do sestry krále a dvou bratrů, slinících při pohledu na trůn. Tajemná kráska, svými bratry vycvičená k sebezničující ženskosti. „Ukradli ti všechny peníze? Tak mě budeš mít zadarmo.“ Skláněl jsem se i před jako kámen tvrdou Kateřinou Medicejskou a její horoucí mateřskou láskou, jdoucí přes mrtvoly. Tak chladnou a pragmatickou: „Chtějí po mě tvou hlavu, mám ji dát?“ Nájemný vrah Maurevel: „Prodejte ji draho. Nebo mě použijte.“ Oslovily mě i spousty vedlejších postav, které se příběhem jen mihly, ale jako by do něj vstoupily přímo z ulic Paříže, onoho dusného srpnového večera roku 1572. Podobně jako Marketa Lazarová, ani Královna Margot pro mne není jen film. Spíš svědectví doby, nějakým božským zázrakem zachycené na celuloidový pásek v oněch dávných časech. Tenkrát před staletími, kdy se vražděním ve jménu víry rodila naše přítomnost.

Zdá se vám, že v životě nemáte štěstí? A jiní ho mají až zbytečně moc? Zapátrejte v paměti! Třeba se vás podezřele často dotýkali, někdy i nečekaně důvěrně objali. Max von Sydow, sám velice podezřelý muž tím neuvěřitelným štěstím na desítky nádherných a silných filmových rolí, vás očekává ve sklepení svého kasina. Ukáže vám, že není o co stát. On je totiž zatracený Bůh štěstěny. Má ten DAR. Stačí letmý dotyk a vaše štěstí přejde na něj. A s každým dalším člověkem, kterého zabije při ruské ruletě, je jeho štěstí ještě větší. Je nejšťastnějším člověkem na celém světě. A je sám. Vždycky byl. Už čeká v životě jen na jedno. Při každém dalším pohledu do hlavně revolveru doufá, že tentokrát už...  Intacto je trochu mysteriózní, hodně smutné a pro mne i velmi osobní.  [starý komentář zde]       

To se musí vidět! A taky vyzkoušet...           Vždy, když si po svých kutilských pokusech myslím, že už jsem opravdu vyzkoušel všechny myslitelné způsoby, jak si pořádně zdevastovat domácnost a utrpět všeliká zranění (o ztrátě otcovské autority ani nemluvě), tihle dva šikulové mě dokážou inspirovat a otevřít mi další a další obzory. A já se radostně chopím třeba kladiva a šroubováku a rukou v chňapce od vařiče pevně sevřu kokosový ořech... A rodinní příslušníci, zbaběle ukrytí za barikádou z nábytku, čekají, odkud a co na ně přiletí... Konkrétně tohle ovšem není ze seriálu, to je ze života ;-)

Po řemeslné stránce nepovedený film? Krčím rameny. Já nevím. Já jsem jím totiž jen procházel. Nebo spíš spolu s nimi před něčím utíkal. „Bolí umírání? Když tě operují, tak tě uspí. Ale při umírání? ... Já bych chtěla umrznout. Při tom slyšíš znít zvony...“ Stejně není kam utéct. Ne před životem. Ale znamení, že Bůh je přece jen s ní, ta malá rudá kapka na dopise, to znamení nakonec přece jen přichází. Jedno nepatrné říznutí při holení, jen jediná krůpěj krve... a tolik víry zaseté do dětské duše!

Poznámka v žákovské knížce:                                      Vážení rodiče.                                                                          Bohužel to není poprvé, co Váš syn Tomáš něco takového provedl. Kvůli takovým, jako je on, změnilo ministerstvo školství hodnocení chování. Z hodnocení známkou na hodnocení slovní. U Vašeho syna jsem bohužel nucena na závěrečném vysvědčení ohodnotit jeho chování takto: dementní bastard. Kromě toho mu na konci školního roku reálně hrozí i tři nedostatečné! A to z režie-dramaturgie, ze zdravovědy a z tělocviku.      Zjednejte prosím nápravu. Zoufalá třídní učitelka.                 P.S. Jeho slibům, že už to nikdy neudělá, nevěřím. To totiž sliboval už několikrát.

Trpělivost růže přináší... A to nejen divákovi při sledování Těla, ale i aktérům tohoto příběhu. Ovšem, když mi jedinou jakž takž sympatickou postavu, hlídače v márnici, hned v úvodu přejedou autem, je to o nervy... No dobře, tak se ještě dalo koukat na tu milenku, ale ta byla stejně „na odstřel“. Policejní vyšetřovatel byl ošklivej, blbej a v uvažování jednoduchej (správnej policajt) a navíc vypadal jak dědeček vraha Antony Chiqurha těsně po návratu z léčebny pro notoriky. Manžel byl otrávený soužitím se srandistkou, podnikatelkou jako řemen (tu bych otrávil i já), ale fandit mu nešlo, takové morální hyeně.  No, hrůza. Furt jsem si jen říkal kurVAKYanid, proč na to vlastně koukám... A byl jsem čím dál zvědavější, jestli se můj oblíbenec, ten hlídač, probere z kómatu. Takže teď v márnici rozepínám černý pytel, zalovím uvnitř a zpod mrtvoly vytahuji ... čtyři hvězdy! Pátá už byla dávno v rozkladu, tak z té jenom půlku. 90%.  P.S. Sorry, přihodila se mi nehoda a já v komentáři spoileroval. Ovšem inspirován duchem filmu, proto mě nekamenujte předčasně, dokud film nezhlédnete. NIC TOTIŽ NENÍ, JAK SE ZPRVU ZDÁ! Ani ty spoilery :-)

Ono by to mohlo být i zajímavé, nechat se bez zábran unášet na vlně maximálního hnusu a jen ho nechat s čvachtáním proplouvat skrz hlavu, jenže to nešlo. Pracně budovanou atmosféru rozkladu a zmaru systematicky narušovaly pseudofilosofické kecy (měl jsem to radši zhlédnout v němčině, kterou téměř nemluvím. Ne, já debil jsem si k tomu musel stáhnout anglické titulky). TOHLE OPRAVDU NATOČIL MAGOR! Mám na mysli to nudné a otravné pindání. Navíc nepatřím k lidem, které i padesátý sedmý záběr na lezoucího šneka dostane do extáze, ani nejsem „hororový fajnšmekr“ typu „Násilí na lidech mi nevadí, ale ať mi nikdo nesahá na zvířata“. Sebepomaleji rozšlápnutá ještěrka je pořád jen rozšlápnutá ještěrka, žádné drama. A protože jsem původem z vesnice, tak i u detailních záběrů zabíjačky prasete se mi akorát začnou sbíhat sliny na jitrnice. Zvrhlíci byli sice zajímaví týpci, vykreslení plasticky, za ty jsou body navíc, ale ty oběti... Jak mě mají pocitově rozbourat na nich páchané zvrácenosti (a že jich tam nakonec bylo), když o nich dohromady nic nevím (u dvou a půl hodinového filmu na to snad času bylo dost). Jen to, že se do „příběhu“ dostaly jaksi podivně a ne příliš uvěřitelně, furt se tam jen mrcasí (popojíždějí na kolečkovém křesle) jak tělo bez duše, od kobylek k pavoukům a zpět a občas si zahulí nebo si šlehnou, dokud je někdo konečně nevykuchá. Pardon, ale s tak flegmatickými a nudnými obětmi prostě soucítit nejde. Čili: odporné a zvrácené? To ano. Působivé? Moc ne.

Nejen, že Belmondo je Pan herec, zde navíc hraje s takovým gustem a s takovou živočišnou radostí, že místo oslavných ód se zmůžu jen na lakonické:   JE TO ZVÍŘE!   Ovšem taky mizerný otrapa.   „Okamžitě odvolej, co jsi řekla!“ - „Co? Toho mizeru?“ - „Otrapu! Mizeru dokážu spolknout, ale OTRAPA... Michel Gaucher! To tedy ne. To je urážka! Za tohle musíš dostat pár... “    ...    ...     A žbluňk!

Holky, nechatujte! Když už chatujete, nezamilujte se! Když už chatujete a zamilujete se, nedávejte si schůzku. A pokud chatujete, zamilujete se a jdete na schůzku, tak se pak nedivte... Přesněji řečeno: DIVTE SE! Taky je čemu: „Aha, takže ti je 35 let? A jinak jsi zdravej...?“ A maníka OKAMŽITĚ vyfakujte. Což by neměl být problém, pokud jste aspoň trochu chytré, máte aspoň ždibec sebeúcty a nepřipadáte si v reálném životě nedoceněné a už od malička citově zanedbávané a nedomazlené. Pokud mu sednete na lep (a lehnete v negližé na gauč), NEMŮŽE ZA TO INTERNET, ale zanedbaná výchova a reklamujte to u rodičů. Stejně vám ten blbec pak ani nezavolá (to nezvládl, tohle bylo trestuhodné).       Ovšem nepochopil jsem, jestli záměrem filmu mělo být pranýřování, varování nebo návod. Protože to celkem fungovalo jen u toho návodu pro další pětatřicátníky (to vysvětlování věku naopak zvládl bravurně, frajer), ve zbytku mi to přišlo jako VELMI NEPOVEDENÝ FILM.  A mimochodem, slečna byla tou vnitřní osamoceností stejně zralá zalehnout s prvním zkušeným spolužákem, bouračem dívčích srdcí, který jí pochválí účes a osobnost a řekne, že by ji jako fakt dost chtěl. Ten frajírek by si pak sex s ní natočil na mobil a chlubil se s ním spolužákům (dnes bohužel běžné). A ani on by už nezavolal. Akorát by se to kvůli nějakýmu 16 ti letýmu spratkovi zazobaných rodičů nijak nerozmazávalo, pokud by ovšem to video nepověsil rovnou na net.

Film je "scenáristicky i obrazově mechanický a nekreativní" ? Asi ano - a jindy by to znamenalo i nižší hodnocení. Ale zde na mě tento téměř dokumentárně pojatý příběh naopak o to víc zapůsobil. Tohle je prostě obyčejný, civilní film o lidské slabosti. O slabosti postavit se zlu, které neútočí přímo na mě, ale „jen“ na někoho jiného. A nejen, že ten příběh se skutečně takto stal. Podobný se právě v tuto chvíli někomu jinému zase děje.      Je to jen na nás... Na každém slušném člověku.