troufalka

Ach ta malá rozkošná Sissi! Je okouzlující, každý jí miluje, je dobrota sama, vyřeší pouhým vyzváním k tanci velký polititcký spor ... Ani zmínka o její posedlosti svým vzhledem a manýrům. Dojemná idylka, která se skutečností ani vzádáleně nekoresponduje.

"Prodejte své matce, jestli kupuje!"                                                                                                                                        Bezohledný svět financí v průměrném zpracování.

Věřím tomu, že Američané při záverečných titulcích tleskají nebo roní slzy do kapasníku. Ti schopnější možná obojí ...?

František Čáp po nechal výraznou stopu v československé kinematografii. Troufám si tvrdit, že byly mnohem výraznější, než jeho stopa balkánská. Měl vynikající vkus na výběr námětu i kameramanů. Osobně ho mám nejvíc spojeného se závažnějšími tématy s vynikajícím zpracováním postav, ale v zahraničí dokázal, že mu jdou i jiné žánry. Téma Preludia je nadčasové, zpracování originální, výsledek je silný divácký zážitek.

Žena pod křížem je zvláštní kominace dramatu a frašky. K vážnému tématu mistrovsky zpracovanému v díle Johna Knitla Therese Etienne se zde přidává komediální herectví Věry Ferbasové, které by mělo napětí odlehčit, nikoliv však zlehčit. Divák ale nedostane ani plnohodnotnou komedii ani napínavé drama. Příběh pak snad sklouzává ke zmiňované červené knihovně, což je velká škoda.

Pět let po natočení filmu jsme se vydali se do Chorvatska k moři. Pamatuji si opuštěnou asfaltovou cestu do poloviny zarostlou trávou. Vydali jsme se k ní a našli místo na stanování. Ráno jsme se probudili na zvláštním místě. Rovina, na které stál stan byla vlastně podlaha rozbořeného domu. Zbytky zdí vstřebala příroda. Pod hromadou psího vína stálo auto, thůje byly ověšené vinou révou, hrozny právě dozrávaly. Všude to vonělo mateřídouškou, bylo slyšet cykády ... Zdánlivě klid a pohoda, ale ta opuštěnost místa byla bolestná. Nevím, jestli tam krásně hořelo, každopádně tam dřív někdo žil, možná tam byl šťastný. Neschopnost dialogu je počátkem nedoruzumění a nenávisti, která často nemá ani reálnou příčinu. K filmu samotnému: Méně je někdy více, určitě chaotičnost a překotný styl vyprávění kazí celkový dojem. Silný byl kontrast mezi bojištěm a čstým poklidem nemocnice i zpěv národních písní.

Viděla jsem ve stejném dni jako Hotel Rwanda, který mě zasáhl mnohem víc.

V době konfliktu jsem se kamarádila s misionářkou která strávila v Africe hodně let a měla do celé situace mnohem lepší vhled než já. Myslím si, že film mnohé přiblížil, ale stejně neobsáhl všechno.

Ten chlápek s důlkem v bradě mě prostě bere ...

Zdařila dobová iluze a dobře napsaný příběh.