MickeyStuma

Nizozemská kinematografie dala vzniknout filmové vzpomínce na staré dobré časy ekohororů z dob minulého století. Vzpomene si dnes ještě vůbec někdo například na snímek 'Aligátor' (1980)? Tam se ve městě děli věci. Tento nizozemský snímek je v podstatě to samé, jen se použilo zvíře přívětivější. Obzvlášť tam, kde sídlí nějaké ZOO. Nočními ulicemi Amsterdamu se prochází statný lev napadající vše živé. Milovníci zvířat mohou být klidní, lev byl plně vytvořen CGI grafikou. I přesto, že snímek obsahuje několik gore scén, nelze to brát zase až tak vážně. Mnohé vtípky a humorné situace bohužel také nejsou zrovna povedené, což hodně ubírá na kráse v daném odlehčení celé děsivosti. Slabinou je tedy hlavně scénář, který je prostě nepovedený. Režisér Dick Maas nad vlastním scénářem zřejmě dlouho neseděl. I když, co si budeme povídat, při zpětném pohledu třeba právě na výše zmíněného Aligátora to po letech také není zrovna lecjaká pecka. Nízký rozpočet též dokonal své. Hodně je to znát, takže ze snímku spíše ční ryze televizní dojem. Děsivost samotného lva, no, dejme tomu. Ale ta animace. Jak z produkce studia Asylum. Pokud se snímek nebude brát vážně, jako zábavný hororový snímek pokleslého žánru by se mohl tak nějak divácky užít. Pro jistotu je lepší od toho nic mimořádného neočekávat.

Povznášející biografický příběh o archeologické události, která málokomu co řekne. Představa zapomenutých ukrytých pokladů čekající na na své objevení vždy přitahoval zájem diváků povětšinou v dobrodružném kabátě. Tento příběh je ale poněkud z jiného soudku. Píše se rok 1939 a v Anglii bohatá v doba Edith Pretty, o archeologii se zajímající, je přesvědčena, že na jejím pozemku v pohřebních mohylách mohou být ukryté poklady. A tak si najme hledače pokladů Basila Browna, úterý se okamžitě pustí do práce. "Kopeme dolů, abychom se setkali s mrtvými," říká Edit s představou, co by se mohlo nalézt. Málokterého diváka v tuto chvíli napadne, že skutečný význam příběhu je poněkud jiný. Historické vykopávky jsou odezvou lidstva v rámci svého žití a budování světa, který se časem rozpadá do naprostého zapomnění. "Umíráme a rozpadáme se", pronese Edith se slzami v očích v době svého podlomeného zdraví, čímž dává najevo, že nehledí do budoucnosti s pocitem naděje, ale naopak je upřena na svou vlastní zranitelnost a smrtelnost. Myšlenka příběhu tedy není přímo o vykopávkách, ale o osudu lidí, který v daný moment žijí v myšlenkách, že po nich někde něco zůstane. Svým způsobem krapet filozofie, ale naprosto srozumitelná. Scénář je zpracován na základě románu Johna Prestona, jehož teta se na vykopávkách podílela, takže dle jejího vyprávění moc dobře věděl o čem psal. Snímek má vlastní atmosféru v určitém romantismu celého konceptu námětu, který, samozřejmě jako obvykle, je cílen spíše pro náročného diváka. Jedná se o lyrický příběh pomalejším tempem vyprávěný ilustrující fascinaci a vášeň poznat historii lidstva a zamyslet se nad sebou samým. Každý archeologický nález je spojen s nějakým lidským osudem, nad kterým se povětšinou vůbec nepřemýšlí. I dnes se například najde někdo, kdo opatruje hrníček po babičce, čímž dává najevo hodnotu věci, ale už se vůbec nezamyslí nad babiččiným osudem. A k tomu tento příběh vyzývá.

George Clooney před kamerou, George Clooney za kamerou a svěží sportovní film o postarším týpkovi, kterak zachránil svou pílí a uhrančivostí tým amerického fotbalu před zánikem poté, co ho opustil sponzor. Píše se rok 1925, ale svým způsobem jakoby se to odehrávalo dnes. Na všem podstatném, co je v příběhu zohledněno, se za ty roky do dnešních dob absolutně nic nezměnilo. Snímek ze sportovní tématikou obsahuje veškeré dění kolem sportu. Máme tu samozřejmě sportovní tým, v tomto případě amerického fotbalu, hráčské hvězdy, manažerskou pozici snažící se o vše podstatné kolem týmu a dva dva typy novinářů. Jedni komentují sportovní dění, a najdou se i tací, kteří se na nějakou hráčskou hvězdu snaží najít nějakou tu špínu k mediálnímu očernění. A tak se tímto filmem vyobrazuje sportovní obraz ze všech směrů, o jakých většinou sportovní fanoušek nemá ani potuchy. Takže sport a starosti s tím spojené, novinářská práce a odezva dané doby s porovnáním s přítomností. George Clooney je ve své roli takový jaký je a Renée Zellweger v pozici novinářsky, snažící právě nějakou tu špínu najít, doslova překvapuje svou náturou a agresivním pojetím charakteru své role. Snímek má úžasnou svěží atmosféru, takže po divácké stránce je potíž posoudit, má-li se to brát vážně nebo se nad tím jen pousmát. George Clooney se nechal slyšet, že se inspiroval různými styly obdobných sportovních snímků a snažil se o vytvoření svého tvůrčího rukopisu. Jestli se mu to povedlo je samozřejmě na divácích. Každopádně snímek oplývá lehkostí, humorem a vážnosti hlavně právě tím neskonalým sportovním duchem. Ale jo, na jiné myšlenky diváka umí přivést. Je to snímek k pobavení a odpočinku, ne ryze sportovní, tedy s nějakým dramatickým a emotivním zápasem, jak by se možná mohlo očekávat. Někdo to bere u Clooneyho coby režiséra jako krok zpět, ale na druhou stranu, proč ne.

Rasový konzervatismus v nejvyšší profesionální sportovní lize? O tom hodně vědí i současní čeští fotbaloví fanoušci, že? Příběh tohoto snímku se však odehrává v roce 1946 a to v oblasti profesionální baseballové ligy v USA. Jedná se o biografický film o prvním afroamerickým hráči v Major League Baseball Jackie Robinsonovi, který i přes silnou podporu majitele brooklynského baseballového týmu Dodgers musí čelit naprostému nezájmu a nepochopení jak spoluhráčů z týmu, tak i silným rasistickým útokům z okolí. To, co však musí snést během zápasů, by nechtěl zažít nikdo. Jeden až žasne, jak dokázal udržet nervy na uzdě. I když k nervovému výbuchu mnohokrát chybělo málo. Snímek tedy podle skutečných událostí, což jako obvykle dokazují autentické fotografie na konci filmu, který tak se námětem řadí mezi obdobné snímky pojednávající o dané rasové problematice. Je to ale také především sportovní film, jen dávající najevo dobu, kdy byla prolomena rasová bariéra ve sportu. Jen v Americe fanoušci baseballu vědí, co v této sportovní oblasti znamená číslo 42. A po zhlédnutí tohoto snímku už to víme i my. Celý snímek je natočen tak, že se věci ukazují tak, jak asi mohli vypadat a v žádném případě se nepřiklání k žádné straně bariéry. Ona neutralita je na takovém snímku nejdůležitější, protože se tak vymaňuje od politického zájmu a propagandy. Scénář je tudíž napsán dobře, děj se odvíjí krásně plynule a kromě dramatických okamžiků si divák užije i onu sportovní atmosféru. Zkrátka a dobře, jedná se o strhující sportovní drama, které v žádném případě naprosto v ničem nenechá na pochybách. Ano, někdo by mohl snímek považovat za neformální, který v podstatě nic neznamená. Proto ta počáteční zmínka o fotbalových fanoušcích u nás v Česku. To však nic nemění na věci, že se jedná o skvělý sportovní film s kritikou své doby, jaký tady dlouho nebyl.

Jako zaměstnanec aukční síně požádáte svou dívku o ruku, čímž následně zjistíte, že pochází z mafiánské rodiny, která toho následně využije pro praní špinavých peněz. Jak byste s takovou situací naložili? Romantická komedie se zajímavými zvraty, avšak ne úplně tlačící na pilu v humoru. Satira? Karikatura? Parodie? Od všeho trochu. "Malá laskavost, malá lež a jsi jejich!" Gina takto varuje Michaela, který vzápětí pozná, jak pravdivá slova to byla. Že jde v podstatě o gangsterský příběh tvůrci diváka upozorňují docela fikaně. Jakmile se ve scéně z baru objeví tvář Joela Viterelliho, každému znalci gangsterských filmů musí být okamžitě vše jasné. Snímek se bere vážně i s odstupem humorně a v tom je právě asi ten největší problém. Stala se tím tak docela těžkopádní záležitost vedoucí diváka k nerozhodnosti, jak k takovému snímku má přistupovat. Satirických scén je víc než dost, ale vyloženě k pobavení poskrovnu málo. Snímek tak spíše vyvolává jednoduchý odpočinkový dojem, při kterém se nemusí nijak složitě přemýšlet. Po vcelku úspěšném snímku 'Notting Hill' (1999) bylo u Hugha Granta očekáváno něco podobného, však chyba lávky. Jiný film, jiný koncept zábavné atmosféry, rovná se spíše zklamání z daného diváckého očekávání. Ale třeba snímek časem uzraje. Kdo ví.

Skupinka žoldáků jdoucí někam a bojující proti někomu. Takový je základ akčních videoher, při kterých si hráč v podstatě vybírá jen toho nepřítele. A takové náměty jsou samozřejmě přitažlivé pro filmové zpracování. To je případ i série videoher pod názvem 'Resident Evil', kterému například mimo jiné konkuruje třeba videohra 'DOOM', která se později filmového zpracování dočkala také. Zombie je od dob uvedení snímku 'Noc živých mrtvých' (1968) stále tvůrci přitahován a tak stále vznikají nové snímky a samozřejmě i videohry. Ty však dostávají jiný koncept a to převážně z oblasti sci-fi, což vytváří zcela jiný druh zábavy. 'Resident Evil s tímto stál velice úspěšný a tak by byl snad i div, kdyby se toho filmoví tvůrci nechytli. Jenomže převést videohru do filmové podoby, aby to mělo hlavně nějaký smysl plný děj, není jen tak. Spousta tvůrců si už na tom vylámal zuby. Pro vytvoření tohoto snímku šili tvůrci svým způsobem trochu od lesa. Použili známé motivy pro ulehčení situace, čímž se koncept vývoje děje stál krapet předvídatelný, a tak divák alespoň čeká, co se kdy a jak stane. Takže tu máme skupinku ozbrojených lidiček snažící se dostat odněkud někam, čímž se setkávají s nejrůznějšími útoky a nástrahami. Vznikl tak akční sci-fi horor nemající zábrany před ničím a před nikým. Těžko posoudit, jestli film lépe unese divák neznalý videoherní předlohu a nebo přímo hráč videohry. Jako celek je to trošku těžkopádné pro porozumění podstaty věci a právě oné je smysluplnosti. Takže je vlastně potřeba během sledování naprosto vypnout mozek a užívat si každou dramatickou chvilku plnou nebezpečí číhající ze všech stran. Místama je to bez atmosféry, místama hodně akční, místama až moc rychlé, výstava zase až moc nesourodé. Atmosféra příchodu hlavního monstra je však uspokojivá. Videoherní zárodek je zkratka hodně znát, což je na druhou stranu zase dobře. Alespoň je znatelné odkud vítr vane a s čím má divák tu čest.

V osmdesátých letech se po filmové sci-fi stránce stále někam cestovalo. Buď do nitra počítače 'Tron' (1982), nebo třeba do vnitra živého organismu 'Vnitřní vesmír' (1987). V tomto snímku se dospívající hrdina příběhu Alex, svým způsobem dle vlastní fantazie, dostane do světa počítačové hry. Ano, dle vlastní fantazie. Alex v jedné videohře o vesmírné bitvě vytvoří nový rekord a vlivem toho je povolán do vesmírné bitvy skutečné. Sci-fi příběh pro fanoušky videoher dnes již s nostalgickým nádechem, avšak po technické stránce naprosto úžasným. Dnes vizuální stránka hodně připomene současnou videohru 'Cyberpunk 2077'. Příběh samozřejmě vyniká ohromnou naivitou, ale právě v tom je ta síla. Je to útěk od reality, jaký se nikomu ani nezdálo. V době uvedení snímku v kinech snad nebylo hráče videoher, který by nechtěl být na místě Alexe. Vizuální triky byly vytvořeny v počítači a na to, že se tak dělo počátkem osmdesátých let, ani dnes neztratily na svém kouzlu. I masky nejrůznějších mimozemských tvorů jsou povedené. Tvůrci si také krásně pohráli s osvětlením a hrou barev, takže každé filmové okénko je doslova a do písmene pastva pro oči. Takže pozor na to, jakou videohru kdo zrovna hraje. Třeba se v jiné části vesmíru videoherní událost odehrává ve skutečnosti. Pokud bude hráč dobrý, může se tam ocitnout jako nejlepší bojovník.

Dolph Lundgren a další jeho akční thriller, tentokrát používající námět sedm let starého remakového počinu Sylvestra Stallona 'Sejměte Cartera' (2000). Indiánská rezervace jako centrum dění nebyla pro změnu špatná volba. Hlavní postava Ryder s tváří právě Dolpha Lundgren svou jízdou na motorce připomíná i jiného hrdinu, a tím není nikdo jiný, než Reno Raines z televizního seriálu 'Odpadlík' (1992-97). Stejně jako on přijede, zjistí nekalosti, sjedná pořádek a zase odjede. Ryder však také navíc všude kudy chodí jako kazatel trousí úryvky z bible. nakonec to už prozrazuje originální název snímku který v českém překladu zní jako 'Misionář'. No, nejrůznějších inspirovaných motivů zdá se být tady více než by si kdo všiml. Dolph Lundgren stojí také nejen za scénářem, ale opět se posadil na režijní stoličku. Už počtvrté. A výsledkem je vcelku solidní film, kupodivu však bez výrazných akčních scén. To však neznamená, že tu nejsou ani scény vyloženě brutální. Místy se samozřejmě najdou i nějaká ta hluchá místa, což je škoda, a divákovi znajícího výše zmíněného Cartera, se od samého začátku bude celý příběh zdát každou minutou ve všem předvídatelný. Dolph celý koncept pojal v moderním westernovém kabátě, opět se známými motivy. Tichý silný hrdina, posmívající se darebáci, vystrašení a bezmocní vesničané. Jen místo typických Mexičanů jsou použiti indiáni. Natáčení snímku údajně stálo kolem 4 milionů dolarů a jen z prodeje DVD přinesl zisk 20 milionů. Pro nás další akční thriller bez bázně a hany, pro Dolpha vcelku úspěšný počin.

Obchodování s lidmi je problém, který je často přehlížen. Není to něco, co se děje jen v jiných zemích. Někdy se to děje přímo před námi a otázkou je, jestli se s tím dá něco dělat. Tento snímek se zdá být námětem jen další v řadě, ale kupodivu za tím stojí něco jiného. Pod jednoduchým příběhem poukazuje na tuto danou skutečnost, aby v závěru ještě před závěrečnými titulkami uvedlo výzvu. Každý se někdy setkal na ulici s prostitutkou. Zamyslel se někdo na jejím osudem? Opravdu tuto profesi dělá z vlastní vůle? Příběh snímku končí tak jak končí. Motivací nás všech. Pro americké diváky je v závěru zveřejněna webová stránka www.pricelessmovement.com s informacemi kde co a jak. Jestlipak něco takového existuje v EU? Příběh tedy vypráví o mladém vdovci, kterému navíc byla odejmutá péče o svou vlastní dcerku, který vezme práci jako řidič kamionu. Když jednoho dne náhodně zjistí obsah nákladů, změní mu to život. Nejedná se o akční film, nejedná se ani o napínavý thriller. Je to jen obyčejná moralizující vyprávěnka mající za cíl oslovit diváka a přesvědčit ho o vážností skutku, jako je obchod s lidmi, a přesvědčit ho, že i on může obětem pomoci. Snímek samozřejmě vyznívá svou průměrností, navíc s neobvyklým artovým soundtrackem, ale jako taková moralizující prezentace právě s onou výzvou je vkusný a dobře odvedený.

Když se vysloví název snímku 'Něco na té Mary je' určitě se najde málo lidí, kteří nebudou znát scénu se speciálním gelem na vlasy či už od pohledu bolestivou scénu z toalety se zipem u kalhot. Právě tímto se snímek řadí mezi počáteční teenagerovské komedie s takzvaným fekálním humorem, neboť průkopový startovní film tohoto komediálního žánru odstartoval až následující rok snímkem 'American Pie' (1999). Pro Cameron Diaz a Bena Stillera to však znamenalo věhlasný úspěch, byť už oba měli několik snímků na kontě. Někdo inicializuje snímek s laciným humorem, s čímž by se dalo místy i souhlasit, ale záměr diváka pobavit se vyplnil. Jsou tu také vtípky hodné grotesky, crazy a dalších vymožeností komediálního žánru, takže všeho dost. A k tomu samozřejmě romantická šablona. Příběh dobře začne, přívětivě pokračuje, ale nějak divně skončí. Toho si však málokdo, přes kanonádovou palbu bláznivin, všimne. Celkový koncept funguje, takže koho pobaví zmíněný gel na vlasy, bude se bavit celý film. Bohatý děj, k tomu občas hloupý humor, jen tak na pobavení to postačí.