JASON_X

Beth je (až na dvojitou bradu) hodně pěkná ženská, ale zároveň i tak trochu vypatlaná kravka. Má doma v Londýně malý mimčo, který nechá na krku hazbendovi a odletí si pařit za flundrovitou kámoškou do Splitu. Její kámoška Kate je přesně ten typ ženský, kterou by každý soudný člověk po několika minutách osobního kontaktu buď praštil, nebo rovnou bestiálně oddělal, nebo aspoň poslal na převýchovu k nějakému horskému kmeni v Afghánistánu. Po párty se dvěma gigoly se Kate ztratí a nešťastná Beth zahajuje pátrání na vlastní pěst, protože místní poliši to mají na háku (jednoho poliše hraje pan Bukvić, což mě pobavilo asi nejvíc z celýho filmu). V pátrání jí nezištně pomáhá ochotný, milý a galantní taxikář, syrský uprchlík Zain. Oni totiž všichni muslimští uprchlíci nejsou špatní, víte? Ještě že nám Netflix poskytuje takovou osvětu. Pokud jste dočetli až sem a nepozvraceli jste se, znamená to, že máte kachní žaludek a můžete to zkusit zkouknout. Jako reklama na Split je to docela ucházející, jenom strašlivě dlouhý a s totálně retardovaným scénářem. Stačily by mi tak tři minuty pohledů na město a záběrů z ulic.

No původně jsem k tomuhle roztomilému rodinnému filmíku, který včera někde vyštrachala přítelkyně, ani nic psát nechtěl, ale vzhledem k tomu, že v noci prý nějací zmatení, ožralí, nebo jednoduše vylízaní ruští záklaďáci ostřelovali jadernou elektrárnu v Záporoží, stává se jeho obsah náhle vysoce aktuálním. Takže k filmu. Jeho velkým mínusem jsou asi neskutečně oškliví herci a herečky, navíc s příšernými osmdesátkovými sestřihy a navlečení do příšerných osmdesátkových hadrů. Ale paradoxně je to zároveň i jeho velké plus, protože je tím pádem víc uvěřitelný, realistický. A my všichni, tzv. ''Husákovy děti'', jsme kdysi byli takhle oškliví. A další velké plus má u mě film za svůj pesimismus, respektive za realismus, protože ono by to po té jaderné válce nějak takhle asi opravdu dopadlo. Nedivím se, že v Británii byl prý film svého času zakázaný, protože při jeho sledování musí ještě i dnes průměrnému středostavovskému občanovi zaskočit poklidný nedělní oběd v krku.

Hned po několika prvních záběrech jsem se začal docela ztrácet. Ono je to totiž filmové pokračování nějakého seriálu, jak jsem zjistil vzápětí, no nic. Ale po čtvrt hoďce už by měl být aspoň průměrně inteligentní divák vcelku v obraze, zase tak složitý ten děj není. A taky myslím, že v tomhle filmu nejde paradoxně v první řadě o děj, jako o vizuál. Znovu jsem se podíval do Bangkoku, pokochal se nějakými těmi bojovými akrobaciemi s cákanci digitální krve, popatřil na lepé ženy, poslechl si něco komerčního popíku... Ale co se dělo s postavami, mi bylo tak nějak naprosto a úplně buřt, protože všechny postavy mi byly úplně u zadku a celou dobu bylo naprosto jasné, jak to nakonec dopadne. Vizuálně atraktivní  lobotomizovaný mozkovýplach, slabá třetí.

Trochu jiný horror, než na jaký je běžný divák běžných horrorů zvyklý. Mysteriózní? Psychologický? Pochmurný? Těžkomyslný? Menšinový? Artový? Určitě. A s perfektní výpravou, nádhernými přírodními scenériemi severního Skotska, s klidnou pečlivou kamerou a nesoucí se v pomalém, meditativním tempu. Leckoho tahle charakteristika možná odradí, mně ovšem zní přitažlivě. Závěr, respektive pointa je možná malinko banální a trochu naruší předchozí takřka snovou surreálnou atmosféru, ale to je možná jen můj subjektivní pocit.

Nezáživná a nepříliš působivá ruská variace na americkou klasiku Blair Witch Project, jen namísto mládežnického trojlístku v ní po nočním lese sem a tam (vlastně v kruhu) pobíhá postupně řídnoucí parta záchranářů. Mou prvotní zvědavost brzy vystřídala znuděnost, protože pobíhání zabere většinu času, postavy vám k srdci nepřirostou, zvuková stopa je protivná, kamera ručně kinklavá a čekání na nějakou nápaditou inovaci se ukáže jako marné. No, koukám že jsem nebyl příliš originální, ale přepisovat to už fakt nehodlám.

Už úvodní scéna se dvěma dementy v autě naznačuje, komu (jakému typu diváka) je film primárně určený. Ale i přesto je v něm několik vcelku dobrých okamžiků, kvůli kterým ho za úplnou ztrátu času nepovažuju. A taky je to film o upírech, takže má už z principu moje sympatie. Ale upíři jsou spíš než po evropském (tradičním) způsobu vykresleni způsobem americkým (popkulturním) a na jeden dobrý okamžik připadne ca deset okamžiků trapných, nebo rovnou třeskutě hloupých (třeba celá idiotská linie o tajném společenství lovců upírů). Na druhou stranu mě příjemně potěšil můj oblíbený Händel jakožto doprovod k upírské zabijačce, líbil se mi i závěrečný titulkový pop song, vlastně celkově to je film audiovizuálně docela povedený, škoda jen poněkud hloupého a nedotaženého scénáře.

Jestli chcete vidět skvělej retro biják o útěku z lapáku, pusťte si tenhle. Určitě je několikanásobně záživnější, než trapně sentimentální limonáda Shawshank Redemption, která byla navíc podle 'Alcatrazu' zjevně obšlehnutá. Sice je to taky limonáda, ale o poznání chlapštější. V hlavní roli tu září starej dobrej Clinťák v nejlepších letech, a ne nějakej bambulovitej poseroutka, kterej vypadá jako sousedovic vořech. Nejvíc mi na scénáři asi vadilo, že Clinťák s kumpány nahlas plánovali ten strašlivě tajnej a riskantní útěk během jídla v jídelně, u společnýho stolu s ostatními mukly. Ale jinak je to i po x letech kvalitní diváckej zážitek, a i když jsem věděl jak to nakonec dopadne, stejně jsem byl napnutej jako struna. Na tenhle film mě vzal kdysi dávno táta ještě jako kluka a já si ho vcelku dobře, místy přímo detailně pamatoval až dodnes, kdy jsem si dal konečně repete, abych si spravil chuť právě po víkendovým Shawshanku, z něhož by se moje dojmy daly označit jedním výstižným citoslovcem: "Blééé...".

Ještě před nějakými deseti, možná i pěti lety, by mě nikdy nenapadlo podezřívat tvůrce filmu o lesbách z nějakého jiného kalkulu, nežli komerčního. Dneska ovšem každý takový počin a priori znechuceně vnímám jako vypočítavé lezení do zadku všem tzv. pokrokářům, neboli degenerátům. Ale ať už tvůrci někomu do zadku lezli či nelezli je úplně fuk, protože tenhle jejich výpotek je v každém případě pouhopouhá nezáživná, rádoby poetická softhorrorová slátanina. Námět dobrý, zpracování ale úděsné. Lví podíl na tom má odporná televizní forma, která mi evokovala československou televizní inscenaci podle nějaké utahané divadelní hry, kombinovanou s Nedělní chvilkou poezie, mou dětskou noční můrou.

Do černých čísel tahle fantasmagorie určitě nepatří, už jenom proto, že v ní nejde o nic menšího, než o záchranu celého lidstva před vyhlazením. Za vším stojí prastarý démon Ukulele, kterého sice kdysi Indiáni spoutali a uvěznili, ale jelikož je rovnodennost a planety leží v jedné přímce, zjeví se démonovi služebníci, kteří touží svého Pána osvobodit. Klíčovou postavou celého spektáklu je jistá macatá buchta Grace a její katolický bojfrend Jack, o kterých jsem si zpočátku myslel, že jsou to máma a syn, tedy až do jejich prvního vroucného polibku. Služebníci obklíčí dům, ve kterém se ukrývá Grace s Jackem, a i když dlouho jen stojí před verandou jako tydýti, netrvá dlouho a rozpoutá se nefalšované peklo. Pomůže našim dvěma hrdinům nestárnoucí macho Fahey? A co Deborah K. Unger, na kterou jsem se nejvíc těšil, v jaké roli se objeví ona a na čí bude straně? To vše se časem dozvíte, pokud ovšem film vztekle nevypnete a nehodíte do koše, protože hlavně jeho druhá polovina už je určena jen výjimečně otrlému... tedy trpělivému divákovi.

Neříkám, že je to vyloženě špatnej film. Ale bezkonkurenčně nejlepší film podle uživatelů ČSFD? Tahle sentimentální rozbředlá limonáda se sadisticky přepálenou stopáží? Tenhle prvoplánovej šablonovitej doják, tenhle odvar z okopčenýho Escape from Alcatraz? V půlce už jsem umíral nudou. Někteří lidičkové prý u toho v závěru dokonce dojetím i pláčou, jezuskote. Asi jsem mimozemšťan. Naštěstí.