waits

Nezajímavá, přihlouplá a psychicky labilní pseudocelebrita čeké pidikotliny je partou kolem ní, včetně štábu obskurní TV Pětka a jiných jejích vypečených kamarádů, postrkávána k jamémusi comebackovému koncertu. Hroší kůže všech zúčastněných živících se na viditelně psychicky labilní zpěvačce, navíc prosté jak čerpadlo, je neuvěřitelná, trapnost některých okamžiků je neskutečná. Hrůzostrašný zážitek jsem si chtěl po skončení prohloubit dočtením našláplé, trochu horroré detektivky Jo Nosbeho Sněhulák. Mrazivé, ale proti téhle šmíře to byla slabota.

Nemůžu si pomoci, ale dvojka mi přijde o dost horší než jednička, ve které Yip Man přímo exceloval v duchovním nadhledu a jeho osobnost působila nesmírně silně. Nevadilo mi, že brutální Japonce vytřídali brutální Britové, i když mi dvě záproné postavy přišly zkarikované přes míru. Co mi ale nesedlo bylo únavné poznaámí, že od poloviny sleduji klišoidní scénář a la Rocky, ve kterém jsem se nedočkal ničeho, co bych neodhadnul dopředu. (Dobrá, dobrá, podle skutečné události, já vím). A zdálo se mi to nebo byly souboje v prvním filmu víc strhující?

Seriál neznám a teenager už dávno nejsem, ale film pokládám za celkem koukatelnou blbůstku. Parta jsou opravdu loseři, to se musí nechat, ale legrace s nima byla. Několikrát jsem se opravdu zasmál, a to, předpokládám, bylo jediné, o co tvůrcům šlo.

Scorsesemu patří za jeho hudební dokumenty velký dík. Jednak je točí je o lidech, kteří jsou vrcholně zajímaví a navíc je dělá skvěle, tak trochu jakoby pro sebe, protože je má viditelně rád. Tenhle film přitom Harrisona neadoruje, Scorsese jakoby prostě o něm jen chtěl vědět víc a proto se prohrabává fotodokumentací, a ptá se a ptá se..Nejspůsobivějšími okamžiky jsou nakonec stejně okamžiky, kdy se pustí Georgova hudba a divák se možná posteskne, že některé promluvy mohly skončit na střihačském stole, zatímco hudebních okamžiků mohlo být víc Ovšem i tak dávám jako Beatle-fanda pět. Kdo jiný než fanoušek se ostatně bude dívat na víc jak dvouhodinový dokument, že..

Výtečná podívaná pro příznivce bojových umění. Zápasy wing chun jsou skvělé, noblesa Ip Mana způsobí, že od filmu divák odchází se vzpřímenou postavou, bez hrbení. Vždycky jsem u vytržení nad rozdílnými civilizačními přistupy (Ip man není vyzrazen ani po surovém bití, japonskyý generál podstoupí souboj kvůli svému pocitu cti atd.) Historický exkurz je trochu agitační, takže se synek zamyslel nad tím, že tady jsou Japonci zlí a Čínani hodní, v nedávno sledovaném Posledním samurajovi zase Britové zlí a Japonci hodní a v knize, kterou jsem četli o vkendu (Tibet od Sýse) Čínani zlí a Tibetani hodní. Dobrá lekce žívotní reality, že:)

Hned jsem si sundal ze skříně kytaru a zahrál zjednodušenou verzi Ramble On. Znělo to skoro jako od Page, samozřejmě:) Tohle povídání a hraní dvou Britů a jednoho Američana mi vyloženě sedlo. Nejsem tak nadšenej Jackem Whitem jako současná hudební scéna (objevil se mimo jiné v Jarmuschově kafe a cigára nebo ve Scorseseho Shine a Light s RS), ale musím uznat, že je to zajímavej chlápek s mile konzervativním názorem na hudbu (jak má někdo rád starého Roberta Johnsona, je můj člověk). Jeho hudba ve mě ovšem extázy nevyvolává a radši než jeho kytarově-bubenické duo White Stripes mám ostrou dvojku Dresden Dolls. Chvíle kdy jsem se radostí zavrtěl ovšem přišly - staré záběry na Zeppelin, společné, sice rozpačité, ale působivé, hraní účinkující trojice ve studiu, U2 na stadionu. Pozvaní muzikanti k sobě vlastně moc nepasujou, ale nevadí. Všichni tři jsou zajímaví, všichni výborní muzikanti a všichni pohovořili o tom, co je ovlivnovalo a jak se hudebně vyvíjeli. Moc jsem si to užil.

Veškeré upíří i neupíří osazentstvo není ani z poloviny tak cool jako Blade a když to člověk tak vezme, tak ani ten není cool tak, aby si pak divák zkoušel před zrcadlem okoukané pozy (míněn mladý divák, mě se to netýká, ve svém věku už si zkouším jen gesta Petra Falka z Columba, abych pobavil příbuzné). Největším propadákem je Drákula s predátorskou maskou i bez ní, tohle obsazení se fakt nepovedlo. Jo, pak taky chybí pořádná atmosféra a souboje jsou docela nudný. Chcete se po návratu z hospody ještě s pytlíkem oříšků poválet na gaučí u něčeho, kde na sebe vrčí upíří? Dejte si True Blood na HBO, uděláte líp.

Knižní serie Deníku malého poseroutky je docela legrace, a to je taky důvod, proč jsem se na filmové zpracování dívat nechtěl. vystrašen mimo jiné nedávnou velmi nepovedenou adaptací výborného Mládí v hajzlu. Tenhle film ale předlohu nepopravil. Jasně, maminku Grega jsem si nepředstavoval jako Sarah Palin, ale gagy celkem navazovaly a nakonec jsem se v pohodě s dětni dodíval do konce. Jinak ale vražte milánkům doma do ruky knihu spíš než DVD.

Bylo to úplně blbé a absolutně nevtipné, ale kdo ví, jak na to, ten se zabaví. První třetinu jsem například uvažoval, jak je možné, že takovej moula žije s poměrně fešáckou paničku. To se roštíplo v okamžiku, kdy Šmíd předved svoji propracovanou postavu během kritického holení. Druhou třetinu jsem se marně těšil, že si Bebarová svlékne při svádění Langmajera podprsenku a třetí jsem měl radost, že už bude konec. Vždycky mi Troškovo vidění světa i představa humoru vadily, ale aspon jsem se někdy zasmál nebo si našel některého z herců, který nebyl katastrofou (zde Holubová nebo Langmajer). U tohohle hrocha tomu bylo ale opravdu na pováženou, vtip na mě téměř nevyskočil (veselá byla Gondíkové baletka) a míra nejapných dialogů byla přes míru. Navíc mi bylo trochu líto Švandrlíka, kterému byl film věnován. Jeho předlohu jsem nečet, ale dovedu si představit, že spolu s Nepraktovými kresbami a jeho typickým slohem to mohla být milá záležitost a la Kopyto a Mnouk. Ted hlavně aby Troška nezfilmoval Švandrlíkovu prvotinu Z chlévů i bulvárů, ze které by bezpochyby vymýtil lehkou odlehčenou satiru a neomylně by ji předělal na komunální zaprděné vtipkování.

Jéžiš, to byla nuda. Knihy z Kadir Bellem jsou trochu méně zábavné než ty s Old Shatterhandem, ale u filmu je ten rozdíl propastný - Stříbrný lev prohrává proti kovbojce natočené ve stejném roce na lopatky. Nezáživný děj s odfláknutými momenty plus neatraktivní krajina spolu s únavně zaměnitelnými jmény odtažitého arabského světa mě čím dál víc nutily vypnout film před koncem. Nakonec jsem dokoukal. Ale byla to dřina, musel jsem přetrpět všechny ty scénáristické výmysly, podivnou režii i legrační souboje.