Psychor

Minulé dvě epizody se nás Benioff s Weissem pokoušeli unudit k smrti, nyní nám pro změnu vyplachují mozek bezmyšlenkovitou akcí. Logika utrpěla v bitvě o Winterfell vskutku zdrcující porážku. Vše je podřízeno efektu. Bohužel i ten se zcela minul účinkem, jelikož vzhledem k nedostatečnému nasvícení scén kolikrát nedokážeme rozeznat, která ze známých postav zrovna umírá. Hlavní hrdinové se navíc chovají hloupě, zvláště Daenerys se svým drakem, kdy například čeká, až na něho naskáčou nemrtví. Night King zase zapomněl své oštěpy doma, takže se musí pustit do otevřeného souboje. A aby těch nelogičností nebylo málo, tak se všichni teleportují bitevním polem lusknutím prstu. Kroutil jsem hlavou zejména během scény, kdy je Jon obklopen nemrtvými a zdá se, že je s ním konec. Avšak v dalším záběru kolem něho najednou nikdo není. Zkrátka ryzí fušérství. Ať se tvůrci raději vrátí k nezáživným debatám nad pohárem vína.

Opakování, matka hlouposti (S08E02). Po zkušenostech s předchozím dílem jsem byl připraven takřka na vše. Od záplavy scén, které nepřinesou žádný pokrok v ději, přes lobotomické chování postav až po naprostý rozpad vnitřní logiky daného fikčního světa. Benioff s Weissem mě však znovu překvapili, čímž po hříchu nasadili své neschopnosti korunu. Tato dvojice scénáristických matlalů totiž natočila čistokrevný remake úvodní epizody - nekonečné tlachání nad pohárem vína. Kdyby je HBO uvedlo v opačném pořadí, nikdo by nepoznal rozdíl. Tohle má být ono velkolepé šestidílné finále, při kterém se bude divákovi tajit dech? Shame! Shame! Shame!

Jakožto zdejší hororový expert a vystudovaný psycholog se domnívám, že by měl kameraman Leonetti nasměrovat své úsilí do oblasti, v níž je kompenzace komplexu méněcennosti možná a společensky žádoucí. Leonetti se bohužel již několik let fanaticky upíná k nedostižnému cíli v podobě hororové režie, v důsledku čehož s hrůzou pozoruji, jak onen komplex postupně ovlivňuje celou jeho osobnost, včetně rozumové a pracovní výkonnosti. V případě The Silence už ani nelze mluvit o zástupci hororového žánru, jelikož snímek kompletně postrádá napětí i atmosféru. S trochou štěstí by se ho možná podařilo prodat do BBC jako jednu z epizod dokumentárního seriálu Putování s pravěkými zvířaty. A scénář raději přejdu taktním mlčením. Ve výsledku naprostá ztráta času pro každého fanouška žánru, kterou nelze ohodnotit jinak než odpadem.

Jakožto zdejší hororový expert, a pochopitelně i náruživý čtenář hororové literatury, jsem byl nesmírně zvědav, jak se s adaptací knižní předlohy popasuje scénárista Jeff Buhler. Kingovo dějově jednoduché a navýsost předvídatelné Pet Sematary příliš prostoru pro příběhové piruety nenabízí, a tak by se jeho filmová adaptace měla opírat zejména o prvotřídní režii. V opačném případě skončí velmi rychle pohřbena na hororovém hřbitově, kde před třiceti lety nalezla místo posledního odpočinku i Mary Lambert se svým po hříchu amatérským zpracováním Kingovy předlohy. Byl to však právě Buhlerův zdařilý scénáristický manévr, jenž záměnou sourozenecké dvojice vnesl do nové verze Pet Sematary tolik potřebné oživení a vyšší míru věrohodnosti. Chvála směřuje na sympatické postavy, ke kterým si divák okamžitě najde cestu; kvalitní herecké výkony, zvláště v podání Jeté Laurence a Jasona Clarka; a rovněž příjemně mrazivou atmosféru, jež bude snesitelnou i pro mainstreamové diváky. Za hlavní kámen úrazu naopak považuji naprosto zfušované lekačky, které se zcela míjí účinkem. Snímek Pet Sematary však patří k tomu nejlepšímu, co letošní hororový rok doposud nabídl, a já mu tak uděluji přívětivé čtyří slabší hvězdy.

Silné emoční a traumatické zážitky mohou vyústit ve změněný stav vědomí, kdy lidé komunikují s duchy, slýchávají hlasy či zažívají pocity sjednocení s přírodou. Integrace těchto zkušeností však zpravidla nebývá bezproblémovou záležitostí, a proto také mnoho diváků velmi rychle uvízne v osidlech Lizzyny vnitřní krajiny. Debutující režisérka Emma Tammi zde rafinovaně využívá nelineární narace, čímž vytváří zcela realistický obraz roztříštěné mysli. Zároveň se zaměřuje i na zdánlivé detaily, které laické publikum nejspíše vůbec nepostřehne. Kupříkladu vítr není degradován na nahodilé proudění vzduchu, ale vystupuje jako vědomá entita, která neustále interaguje s hlavní postavou a zrcadlí její aktuální duševní rozpoložení. Zaposloucháme-li se důkladně do jeho zpěvu, uslyšíme hned celou škálu lidských emocí. V tomto případě se jedná o výsledek znamenitého zvukového designu, jenž výrazně přispěl k vybudování plíživé atmosféry strachu, temnoty a obav, která převažuje nad výskytem samotných monster. Jakožto zdejší hororový expert uděluji snímku The Wind čtyři silnější hvězdy.

O problematiku cestování časem jsem se začal intenzivněji zajímat již na základní škole, kdy se mi dostala do rukou Hawkingova populárně-naučná A Brief History of Time. Jakožto zdejší hororový expert zároveň dobře vím, že rozpracování tohoto tématu do logicky koherentní podoby představuje mnohdy velkou výzvu i pro ty nejdůvtipnější scénáristy. Oriol Paulo se daného úkolu zhostil na jedničku, přestože zápletka vyvolává až přílišné reminiscence na snímek Frequency z roku 2000 a inteligentní pozorovatel navíc rychle vytuší, jak se věci ve skutečnosti mají. Zde se však nejspíše jednalo o režisérův záměr, jenž po celých 128 minut vystupuje zejména jako nadmíru zdatný vypravěč. Prostřednictvím sci-fi thrilleru Durante la tormenta nezamýšlel divakům zamotat hlavy, ale spíše si hned od počátku podmanit jejich srdce, což se mu úspěšně vydařilo. Skvěle nasnímané i zahrané, dostatečně atmosferické i napínavé a v porovnání s předešlou tvorbou rozdílné co do délky stopáže, na které se divák seznamuje s postavami, a především pak v romanticky laděném závěru filmu. Snímek doporučuji ke zhlédnutí laické i odborné veřejnosti a uděluji mu čtyři slabší hvězdy.

Definice šílenství je dělat stejnou věc znovu a znovu a očekávat jiné výsledky. Jordan Peele se bohužel nepoučil ze svého předloňského selhání a opět diváka trýzní svým hororovým břídilstvím, nyní dovedeným do samotné krajnosti. Třebaže režisérův debutový snímek Get Out s postupující stopáží nabývá kontur hororového braku, můžeme v jeho úvodu pocítit alespoň jemné vibrace paranoie. Tentokrát však Peele na práci s atmosférou či stupňování napětí zcela rezignuje. Půlhodinové video z dovolené u vody. Střih. Home invasion. Jakožto zdejší hororový expert zřejmě vůbec nemusím dodávat, že obdobné antiklimatické skoky nejenže diváka nevtáhnou do děje, nýbrž dokonce vyústí v jeho totální znudění. Toto gigantické fiasko je dokonáno užitím situační komiky (pro hororový žánr vysoce nevhodným), prostřednictvím které režisér velmi okatě maskuje svou tvůrčí bezradnost. Snímek Us pochopitelně hodnotím odpadem a tak trochu naivně věřím, že se Peele nebude řídit rčením "do třetice všeho dobrého a zlého".

Something je vydařeným nízkorozpočtovým debutem a zároveň zdrojem zvyšující se tenze v partnerském soužití. Ústřední dvojice se ono "něco" pokouší identifikovat skrze princip Occamovy břitvy, a tak snímek zpočátku připomíná komorní drama o prožívání poporodní deprese/psychózy. Posléze však Stephen Portland vyloží na stůl hororové karty a celý proces mentální devastace hlavních postav plnou vahou dopadá i na samotného diváka. Jakožto zdejší hororový expert musím režiséra pochválit za prozíravou sázku na potenciál separační úzkosti, kterou zde dále systematicky rozvíjí v adekvátně zvoleném prostředí zdánlivě izolovaného domu. Přesvědčivé herecké výkony dopomáhají hororu Something k výsledným čtyřem slabším hvězdám, přičemž ho doporučuji ke zhlédnutí zejména vyzrálejšímu publiku.

Jakožto zdejší hororový expert bych rozhodně nečekal, že při sledování brakového hororu vykřiknu hrůzou, ale stalo se. Asi v polovině stopáže jsem si totiž představil sám sebe zachyceného v časové smyčce, kdy se účastním projekce Happy Death Day 2U znovu a znovu. Brrr. Landon svůj chaotický scénář pravděpodobně vytvářel za využití techniky volných asociací, kdy bez sebemenšího zapojení rozumu, svědomí či vkusu převáděl na papír všechno, co mu právě běželo hlavou. Navíc vůbec nepochopil, v čem spočívá těžiště práce hororového režiséra a místo pokusů o vybudování atmosféry se raději snaží oslovit diváky rádoby neotřelým kamerovým řešením scén či "bombovou" střihovou montáží. Snímku Happy Death Day 2U uděluji odpad a všem skutečným fanouškům královského filmového žánru doporučuji, aby se mu vyhnuli velkým obloukem.

First Man se tváří jako objektivní životopisné drama, avšak de facto se jedná o propagandu nejhrubšího zrna, které by uznale zatleskal i říšský ministr Goebbels. Samotný úvod snímku, kdy je nám Armstrong představován spíše v roli otce, jenž se vyrovnává se smrtí své malé dcery, ještě vykazuje známky určité historické akurátnosti, ale postupem času začíná prostředků propagandy povážlivě přibývat - od zmanipulovaných skutečností, přes polopravdy až k absurdnímu přechodu do alternativní reality, ve které Neil Armstrong vyměnil kulisu nevadské pouště za opravdovou měsíční krajinu. Kritického myšlení prostí ovčané, kteří poslušně věří v demokraturou určené "pravdy", však budou u snímku nepochybně hýkat blahem. Scéně přistání na Měsíci totiž nelze upřít prvek emotivnosti, a dokonce si troufám říci, že její zpracování předčí i Kubrickovu verzi z roku 1969. Třebaže byl Stanley perfekcionistou par excellence, ve fyzice poněkud zaostával. Jeho dnes již legendární americká vlajka nerušeně povlávající v lunárním vakuu dokáže vykouzlit úsměv i po 50 letech. Režisér Chazelle se onoho fyzikálního nesmyslu vyvaroval, což poukazuje na jeho svědomitou přípravu a především snahu o vytvoření matrixu bez chyb. Rád bych filmu First Man udělil lepší hodnocení, jelikož technické stránce toho nelze příliš vytknout, avšak mé svědomí je zásadně proti, a tudíž si tato manipulativní oslava největšího spiknutí lidských dějin odnáší zasloužený odpad.