radektejkal

Shodnu se se všemi, kteří považují film za zvláštní, ba dokonce bizarní. Vstupní scéna s dráčkem/ptáčkem, který usedl přesně na Romyno pozadí, je už svým způsobem fantastická. Společnost složená z jedné ženy - zbytek jsou muži - také není běžná. Přestože film je nabitý sexem a násilím, příčinou jediné smrti je srdeční slabost. Jsem zvědav, zda bych uhodl jméno režiséra, kdybych to předtím nevěděl. Něco mi říká, že ano.

Brácha má teda větší tah na branku. Děj se dělí na nesouvislé soupeření s gangstery a s policajty. Vše doprovázejí bezobsažné bonmoty. Kromě finské krajiny, která mi připomněla roviny, lesy a jezera této zvláštní země, jsem se tu nemohl "ztotožnit" s ničím.

Ach, škoda, že film má dvě různé poloviny, první meditační a druhou akční. Ta první nás nechá uvažovat o tom, zda skutečně naším nejbližším příbuzným je uječený a potroublý šimpanz, či třeba někdo jiný, třeba vlk. Ta druhá o tom, že takové úvahy stejně nemají žádnou cenu. Tedy škoda: první půlka byla vypracovaná až do nejmenšího detailu - a dokonce i vtipná.

Romantický film navazující na tradici českých romantických filmů třicátých a čtyřicátých let; taková  prettywomanovka na český způsob. Na plátně se zde odehrává v překladu to, co se odehrává (nesmazatelně) na internetu. Ema samozřejmě ví, že jsem-li na internetu, tedy skutečně jsem, ale najednou se jí (jim) to nehodí. Do virtuální reality zasáhla skutečnost. Došlo tím k nějaké chybě nebo dokonce sérii chyb? A jakou mají povahu? Pokud by Ema studovala na vysoké škole, mohli by se diváci kochat na internetu její diplomovou prací, a kdyby psala recenze na čsfd, potom jejím vtipným rozumem.

Standardní chandlerovka. Číst jsem je sice nikdy nezvládal, ale Robert Mitchum se mi v roli Phila Marlowa líbil. Ale ani na detektivky se neumím dívat jako na nějaký celek, v němž - pokud je člověk trpělivý - se všechno vyřeší. Dívám se na ně spíš jen jako na sled lepších či horších obrazů; mylsím, že ty lepší zde převládly.

Podle citátů typu: So, now we know why they became extinct - eaten by Charlie Darwin!, jsem si téměř jist, že jsem se díval na tento seriál a žádný jiný. Díval jsem se ovšem jen na dva díly, protože prezentace typu: film o Charlesu Darwinovi prostříhaný explikačními výstupy vědců mi nebezpečně připomínal filmy proražené reklamami. Ostatně, na první (a poslední) film tohoto typu jsem se díval na TV Nova; kde v jednom z prvních vysílaných zahraničních filmů kombinovali Sofiinu volbu z koncentračního tábora a prostřihy s reklamou na mýdlo. Proti Darwinovi samozřejmě nic nemám; kontrateorie, ať jedna (krecionalistická) nebo dvě (meziplanetární) mají máslo na hlavě. Ještě tři poznámky na okraj: 1. Darwinovo odhodlání a statečnost (a jeho přátel, přestože doba pro jeho objev už uzrála) je třeba ocenit stejně tak jako společnost, která ho nechala dožít. To by se nestalo dříve ani (bohužel) dnes. 2. S jeho teorií je komplementární Freudovo učení o psychických procesech; oba systémy jsou dosud hlavními opěrnými body v našem životě. 3. Jestliže jsme vznikli z opice, je to čest pro nás, nikoli pro ni - a je třeba litovat, že tento proces proběhl za tak krátkou dobu. ---- Nakonec mě to přece jen nenechalo klidným a díval jsem se do konce. Dozvěděl jsem se spoustu užitečných informací, které bohužel nebudu noci uplatnit; bojím se, že nejsem ani schopen donutit octomilku, aby jí rostly nohy na hlavě - třeba se mi to ale podaří u lidí, kterým bych to přál. Ale to už jsme daleko od Darwinova přirozeného výběru i od Spencerova „přežití nejschopnějších“ (survival of the fittest).

Když jsme následně diskutovali o filmu Benedeka Fliegaufa Rengeteg (spleť, houština) podařilo se mi čistě freudovské přeřeknutí: chtěl jsem říct, že film byl natočen loni a řekl jsem včera. A včera je to samé jako dnes. Zřejmě jsem tím chtěl říct, že je tento film ve všech ohledech aktuální. Jeho systémové prvky (nejen verbální, ale i obrazové až ikonografické) jsou skloubeny do výpovědí, které skutečně postihují naše nejasné postavení v tomto světě. Veškeré výpovědi (opět nejen verbální) jsou vzápětí zpochybněny, pokusy o vyjasnění situace (mezi mužem a ženou, matkou a dítětem atd.) se tříští samy o sebe. Nic není jak má být, a jak má co být se už neví... Aby se Fliegauf (nomen omen) vyhnul "zdivadelnění" používá detailní záběry dlouhým sklem. Tím nám znemožňuje volbu dívat se na něco jiného (jako v divadle) a izoluje nás tak od prostředí, které zřejmě považuje ze rušivé.

Radko**** píše: Čo si sa raz za vojny naučil - v civile akoby si našiel. Z toho se dá vyjít a tento stav specifikovat jako nesnesitelnou touhu po opakování. Něco o tom vím - samozřejmě v menší, celkem neškodné míře - z vyprávění některých lidí, kteří měli na vojně nějakou rozhodovací funkci (poddůstojníci mazáci, absolventi a pod.). Jsou to ti lidé, kteří rádi vypravují svoje zážitky z vojny. Cítil jsem přitom vždy jejich neodbytnou touhu si zopakovat některé své vojenské okamžiky alespoň ještě jednou v civilu. Elia Kazan nás nechává celý film vibrovat v otázce, jak daleko to návštěvníci dotáhnou. Přitom se musíme obávat se i toho nejhoršího: přijeli přece s puškou. A nepřijedou znovu? - A stejně tak jejich obhajoba, že to ve válce bylo normální, nás neopravňuje k tvrzení, že v civilu tomu tak není nebo to odbýt tím, že se jedná o pomatené osoby. Válka je příčina a civil důsledek.- Kazanova genialita rozšiřuje komorní příběh o jednom páru a dvou návštěvnících ještě o dalšího protagonistu: otce děvčete, který byl ve 2. světové válce. Jeho roli tu nelze podcenit, filmu dává příchuť masa ze zabitého psa. - Agresivita a násilí se samozřejmě nerodí na vojně ani ve válce, je to jeden ze základních lidských pudů. Ve válce se pouze uvolní a v civilu se už nezkrotí. A tak jsme zpět u první věty: Co se na vojně projeví, v civilu jak bys našel. Jestli toto je vietnamnský syndrom, budiž; jisté je, že je tu s námi od nepaměti.  

Jako detektivka poměrně nevýrazné, ale jako příběh z maloměsta (kde se pod každou střechou skrývá zločin, jak tvrdí Sherlock Holmes) ve své tajemnosti a ponurosti čisté a ucelené. Silným příspěvkem je pojetí role spisovatele Bernarda a hudba Renza Rosselliniho. Zajímavé by i bylo, kdyby se podílel na scénáři, jak je uvedeno v "titulcích" čsfd. Je to ale chyba, na scénáři spolupracoval Franco Rossellini.

Jedno z nefrekventovanější literárních témat: dát přednost profesnímu životu (ať už se po tím rozumí skutečné či domnělé hodnoty) či běžnému životu, spočívajícímu v narození, rozmnožení a zemření. Pod profesním životem se rozumí dřina a odříkání, a nakonec úspěch (i v případě, že přijde až po smrti) a považuje se za něco vyššího, zatímco ten běžný, domněle nižší, se často porovnává se zvířecím (vegetování) a douhý život s minimem zádrhelů je jeho cílem. V podstatě se oba módy moc od sebe neliší. Vždycky se najde něco, na čem člověk ulpí, čím se pyšní a čeho celý život lituje.