radektejkal

Agnès Vardová jde pozpátku do své minulosti, aby nám ukázala, jak silně je její minulost přítomná v současnosti. Tedy žádné zenovské "tady a teď", ale "všude a stále". Nočníky své minulosti vylévá do jednoho moře, obklopeného plážemi setkání, zážitků, nápadů, chytrých i hloupých, ale vždycky přetavitelných do do srozumitelných sdělení. Aneb jak říká Ivo Jahelka v Případu Bédi Šulisty: "Na pláže, pojďme na pláže, tam se všechno ukáže!"

Film dobrý, kniha Forresta Cartera (jedná se o The Education of Little Tree) lepší (doporučuji poslechovou verzi Českého rozhlasu nejen "Malého Stromu", ale také "Odvedu vás do Sierry Madre - Watch for Me on the Mountain"). Nejlepší je ale komunikovat s ním přes Psí hvězdu.

Podivný (americký) ráj není jen prostým popisem života několika amerických imigrantů a outsiderů (ať už se jmenují Willie, Eddie, Billie nebo Eva), ale rovněž rozkrýváním jedné vrstvy života, na kterou (snad jen čas od času) naráží každý z nás. Je to stratum přežívání, které zklidňuje a rozvolňuje naše běžné maniodepresivní bytí. Jarmusch samozřejmě vyzvedl tuto vrstvu na "absolutní bytí", ktreré, na rozdíl od těch, kteří jej ve filmu prožívají, je nám nepříjemné a snad i odporné. Pozn. 1: Španělští mystikové by jej nazvali: "todo se passe y no deja marca - vše pomíjí a nezanechává stop". Jenže oni tím nemysleli jen Willieho nebo Evu, ale nás všechny. Pozn. 2: Do Jarmuschova filmu se můžeme podívat jako do zrcadla - a nebo také okamžitě odvrátit zrak. Pozn. 3: Škoda, že jsem film neviděl před překládáním knihy Johna Cagea "Silence", tehdy nejasný pojem "tv dinner" definuje Willie opravdu přesně. Pozn. 4: Jaký je rozdíl mezi Williem a Eddiem? Eddie nejspíš dosud ještě doufá v přátelství a snad i v lásku. Skutečně se mu líbí "I Put a Spell on You"? Pozn. 5: Škoda jen, že Jarmuschovy filmy z poslední doby (počínaje od Ghost Dog), postrádají důslednost (a pro mě i přesvědčivost jeho prvních filmů.

Tohoto Končalovského jsem chtěl vidět tak, že mi v tom nezabránila ani absence jakýchkoli titulků. A v podstatě také jedinou větu, které jsem rozumněl vcelku bylo: "pervaja svobodnaja ženščina na vostoke". V tomto případě byl risk ziskem, příběh napůl fanatického a napůl potrhlého učitele bolševika (škola sice vyhořela do základů, ale na jeho fotce Lenina nebyl sežehnut ani vlásek - pokud tam ovšem nějaký ještě byl) v prostředí silných citů a silných svalů domorodých Kirgizů, koňů, jurt a kumysu, byl skutečným zážitkem. Na některé symbolické děje jsem si ovšem netroufnul; kácení stromu z jedné strany učitelem a z druhé domorodcem zřejmě znamenalo konec starého a počátek nového řádu. Pozn.: Film byl natočen podle románu slavného Čingize Ajtmatova "První učitel" vydaného v roce 1962.

Kdo se setkal s fotografiemi Sebastião Salgada (nejen na internetu, ale i na výstavách v Praze či jinde - Exodus 2001 v Mánesu nebo "vlaková výstava" Workers 2005) buď přestal fotografovat a nebo chtěl fotil jako Salgado (obojí ovšem nedosažitelné). Dokument Wima Wenderse (v televizi je ho třeba vidět ve vysokém rozlišení) je po všech stránkách zajímavý (účelná koláž, důsledná prezentace díla, ale především pohled na Salgada (jak vizuáně tak mentálně), "humanistického fotografa, který přestal fotit lidi". Pozn.: Lidé jsou považováni za sůl země. Příliš mnoho soli však ničí půdu i jídlo.

Film snad jenom pro obdivovatele Nicole Kidmanové, jinak pouze zvizualizovaný paskvil. Bizarní terapie šoku po fatálním silničním neštěstí. Pokud jsem se díval na stejný film jako ti, co dali čtyři hvězdy, pak pro mě pojem "film" začíná ztrácet veškeré kontury. Nevím, co komu může dát primitivní příběh o "dobíjení Kostěje Nesmrtejného" - čehož se stejně nedá dosáhnout jedem ani zbraněmi, neboť jeho duše je oddělena od těla a umně skryta.

Někde na konci světa, to jest kdekoli na světě, stojí mlýn. V erbu má mírové poselství: "Ich steh’ verloren / am Rande der Welt / Ich mahl’ dein Korn, / Du pflüg’ dein Feld - Na konci světa / stojím osamocen, / melu tvé zrno / ty orej svou zem." Toto poselství, byť v jiné verzi, se pak opakuje na konci filmu. Mezitím dochází k válečným a milostným dobrodružstvím, která jsou víceméně zaměnitelná. Méně zaměnitelný je režisérský rukopis Karla Gruneho - především spousta účelných (ne samoúčelných) efektů, prostřihů, prolínaček a symbolických zobrazení (např. prasečí typy nepřátel) - a také expresionistické stavby Roberta Neppacha. Pozn.: V závěrečném válečném zmatku jsem ani nepostřehl, zda jsem viděl film, který prošel cenzurou 30. dubna 1927, a nebo jeho upravenou, zkrácenou verzi, schválenou cenzurou 18. srpna1927. Nejspíš to asi bude jedno, i když Grune ve svém otevřeném dopise ve Weltbühne obvinil UFA, že provedla úpravy (střih) “gesinnungsmäßiger und künstlerischer Natur - ideologické a umělecké povahy” - možná právě to, co se mi na filmu líbilo. Nechme to ale otevřené, pravda se vyjeví časem.

Tento film se řadí do strategie, kterou tak úspěšně rozvinuli především Rusové a Američané: OBJEVIT - NAFOTIT - ZLIKVIDOVAT. Každá informace, kterou přinášejí média o životě "primitivních národů" (a totéž platí o zvířatech), je pro ně zhoubná. Jediné, co jim může prospět, je nevšímat si jich, a nechat je být takovími jací jsou, nelést jim do zelí a nekorumpovat je směnným obchodem (a totéž platí samozřejmě i o horolezcích a přírodě). Film jsem po čtvrthodině pietně vypnul. Pro hodnocení takových filmů není na čsfd žádná kategorie.

Když jsem po seznamovací čtvrthodině zjistil, že jsem film už viděl, nechal jsem ho přesto běžet, protože jsem si z něj pamatoval velmi málo až skoro nic. Při projekci se mi opět líbil, byl skutečně dobře vyladěný, scénicky optimalizovaný, dějově odpovídal ověřeným dramatickým zásadám, dialogy taky nebyly od věci atd. Přesto mám však pocit, že si z něj budu opět pamatovat velmi málo až skoro nic. Pozn.: Někde v komentářích jsem četl chválu na způsob ukončení fimu. Pro mě by byla pěkným koncem postava s lucerničkou vycházející z domku. Tam bych to típ!

Překvapivě zábavná (i poučná) retro-groteska o nebezpečích putování strojem času a konci světa, který bez něj není jinak možno doložit. Budoucností je tu naše současnost, v níž se konec světa neděje, prostě jen nastal... Pokud naše nejlepší hlavy, myslím tím postmodernisty, tvrdí, že nastal "konec velkých příběhu" (metanarace), pak nám z tohoto světa stejně už moc nezbývá... Ostatně, kde je ten konec světa? Přece kousek za barákem, v Hamrech nad Sázavou.