Vesecký

Klasické dílo české kinematografie, první díl vrcholné trilogie Otakara Vávry, jemuž je dnes přičítána schematičnost a soudobá ideologie. Samozřejmě, historicky doslova toto dílo brát nelze. Ale důležité je poselství, které tento film přinášel: Husova víra v to, že bojuje za spravedlivý svět překonala staletí a je živá doposud. Až do současnosti - a dnes mnohem více než za socialismu - jsou Husovy myšlenky živé a pravdivé. Cožpak se církev za ta staletí změnila? Cožpak dnes a denně nevidíme, že ti nejchudší jsou ožebračováni silnějšími? Ve scéně, kde výběrčí daní u německých poddaných berou lidem to poslední, si musíme vzpomenout na dnešní exekutory? Copak dnes není tento stát plný Štěpánů Pálčů, kteří zaměnili své "přesvědčení" za dobré postavení v novém režimu? Vysoce cenný mravní postoj Husův platí i dnes a boj za pravdu, boj za spravedlivější lidskou společnost nekončí. To si Hus uvědomoval i u hranice, obklopený hradbou nepřátel. Stát si za svou pravdou je mravně důležitější než jakákoliv moc peněz. - A ovšem u tohoto filmu nelze opomenout skvělou hereckou sestavu, kterou už naše herectví asi nikdy nebude mít - Štěpánek, Höger, Pivec, Matulová, Tomášová, Karen, Smolík, Vejražka a další...

Bezesporu jedna z našich nejlepších pohádek. Z pera Jana Drdy vedle Dalskabátů nejznámější, nejhezčí a nejpopulárnější. Režie Josefa Macha je skvostná, napomohly tomu netradiční kulisy, jedno z posledních děl Josefa Lady, ale především skvělí herci. Jak se nepoznat tak trochu v Otci Scholastiku (F. Smolík) či Sarkovi Farkovi (pro mne nejlepší role Jaroslava Vojty). Také Alena Vránová jako princezna Dešperanda hraje krásně naivním a milým stylem, kdežto Eva Klepáčová jako Kačka svou roli spíš jen odehrává. A pak ta nejkrásnější scéna - pekelný mariáš se Stanislavem Neumannem a Františkem Filipovským. A ovšem zásadní scéna v pekle: "Martine, oni se tě bojí..." Zcela jasně víme, koho máme pokládat za pekelné řinčení řetězi a vyhrožováním vládou nad světem, však i to pekelné lože je alegorií na hirošimskou atomovou bombu. Člověk napadne, že jsou dějiny nevyzpytatelné, a že většinou nedopadají tak, jak bychom si přáli, takže se mnozí s peklem spřahají...

Karel Kachyňa a Jan Procházka se odvážili po okupaci ČSSR natočit film, o němž předem museli vědět, kde skončí. Film o špehování kádrových sil i rezerv v dobách tzv. reálného socialismu, o němž každý i jen eventuálně postižený věděl, ale nedokázal si ho přiznat. Ponejprv pouhé zdání "ucha", z něhož si ministrův náměstek i jeho žena dělají spíše legraci, i když po ministrově zatčení si uvědomují závažnost svého postavení, se mění po nádherně sehrané hádce v koupelně v hroznou skutečnost... Ucho má kádrově prověřit budoucího ministra, který jen ztěží kdy bude moci dokazovat, že nezavinil věznění svého předchůdce. Doba, kdy každý na každého "něco" věděl... Rok 1968 měl skoncovat s metodami StB a nastolit skutečný demokratický socialismus, socialismus s lidskou tváří... Jenže sedmdesátá léta přinesla renovaci těchto metod. Bohužel, po dalších dvaceti letech již nebylo sil, které by novou dobu na pozici socialismu udržely. Ohromné, skutečně mistrovské dílo, jemuž je nutno dát pět hvězdiček.

Slabší Lamačova komedie, není divu, že se tak často neuvádí. Její jednoduchý děj je od počátku čitelný a okopírovaný z podobných filmů: přeměna neohrabané ošklivky (hle, předloha Betty!), kterou dusí mentorování otce, který ve svých představách zůstal v dobách svého mládí, v moderní dívku milující sport, zábavu, tanec a rozptýlení v kavárnách. To vše kvůli tehdejšímu krasavci Antonínu Novotnému. Herecké výkony nelze vyzdvihovat, samozřejmě, Pištěk je svůj, Ferbasová má lepší role, Kohoutův humor mi nikdy neseděl, Letenská nehrála nic, jen poslední taneční číslo lze upopředit, když ji vidím hrát, spíš si uvědomuj ijejí krutý osud brzkých let... Fiala jako obligátní fotograf, sestava odbíjenkářského týmu sousedů mohla hýřit vtipem, ale taky bylo jasný výsledek. Stejně jako číslo ve fraku vypůjčeném u kouzelníka... Jen dvě hvězdy. Lepší.

Tento lyrický snímek režiséra Štefana Uhera má zvláštní kouzlo. Zprvu se nám zdá, že se v něm nebude nic dít. Láska dvou puberťáků, řeklo by se, matka Belly slepá, otec se k rodině vrací jen z nutnosti, malý synek přecitlivělý. A protějšek? Fajolo má přísného otce, ale to je jediné, co se z jeho rodiny dozvídáme, kamera je úmyslně ani neukáže, pro děj nejsou tak podstatní. Bella odmítá vzít Fajola k sobě do komůrky, její láska je přesto mnohem jednodušší než Fajolova. Zdálo by se, jako by Fajolo byl mnohem vyspělejší než dívka. Fajolo odjíždí na prázdninovou brigádu do vesnice, odkud pocházel Bellin otec. Pozná zde vztahy mezi družstevníky, zastane se starého truhláře, kterému je líto starých strojů zarůstajících plevelem - však jsme to my staří sami v našich JZD poznali... Ukáže se, že truhlář je Bellin dědeček. Oba partneři během prázdnin prožívají nové vztahy a jejich sblížení, zdá se, bude teď mnohem těžší. Zvláštní kamera se statickými záběry, majícími zdůraznit Fajolovu zálibu ve fotografování, minimum hudby, jen stále se opakující motiv - a pak tehdejší moderní hudba z tlampačů a tranzistoráků; vidíme, že dnešní filmy o "totalitě" nemají pravdu v tom, že by se u nás nehrál rokenrol... A řada amatérských filmů, dokazujících spojení nastupující české vlny se slovenským filmem. Přesto trochu nudné - čtyři hvězdičky.

Zajímavý pohled do posledních měsíců života Ludwiga van Beethovena a role Anny Holtzové v jeho pozdní tvorbě. Především orámováno překrásnou hudbou, vrcholící v 9. symfonii s Ódou na radost. Bohužel, zážitek mi poněkud rušila Diane Krugerová, dost nevhodně umístěná a dost nepřirozeně dirigující, s hlubokým dekoltem, který byl v oné slavnostní atmosféře nepříhodný. Ed Harris se mi naopak líbil, škoda dvou fekalistických scén, ty si mohli američtí filmaři odpustit, snad se chtěli přiblížit Amadeovi, ale plně se jim to nezdařilo. Nakonec jim tyto scény odpouštím a hvězdičku škrtám jen za tu Krugerovou.

Nemohu si pomoci, ale Hášova inscenace se Skopečkem, Somrem, Halbichem a Pleštilovou se mi líbila mnohem víc. Louis de Funes s dabingem Jiřího Lábuse je sotva poloviční Filipovskému. Navíc nesnáším obhroublý fekální izerovský humor, kterým francoiuzská adaptace románu začíná. A tyto dvě skutečnosti prostě dávají dvě hvězdičky dolů.

Jako vědecký ateista musím ubrat jednu hvězdičku, ale objektivně vzato, víra mnoha lidem pomáhá; film však velice trefně a vtipně karikoval v osobě učitele a předsedy MNV v báječném podání Jana Libíčka uvědomělé soudruhy, kteří uměli pouze papouškovat naučené fráze a farář (vlastně kostelník) se tak stává jeho lidštějším protipólem. Nejvíc se mi ale líbila Františka Pechlátová, která natočila spoustu podobných babek, vedle Hogo fogo Homolka je tohle asi její nejlepší. A pak ovšem vesnický opilec - Vladimír Jedenáctík. Nu, ovšem karikatura tajné policie se tvůrcům filmu proklatě nevyplatila...Zlatá šedesátá s tímhle filmem (a s Rodáky) skončila...

Alan Sillitoe je autorem předloh dvou klasických britských filmů. Kromě "V sobotu večer, v neděli ráno" jde oo známější Osamělost přespolního běžce. Příběh tvrdohlavého dospívajícího mladíka, který prožívá po smrti otce těžké období, jež ho přinese na šikmou plochu zločinu, za který si odpykává trest v ústavu pro mladistvé delikventy. Zdá se, že díky sportovnímu nadání může získat značné výhody ve svém postavení v kolektivu mladíků. Ty ale nakonec odmítne, když se v závěru filmu rozhodne nevyhrát závod v přespolním běhu proti soupeří z místní střední školy. Mladý muž, který ví, co nechce, ale neví, co chce, dalo by se říct. Dvě dějové linie - současnost v káznici a minulost, kdy je vyprávěn příběh od otcova umírání po zatčení, dávají možnost přemýšlet, kde se v chlapcově životě stala chyba. Do velké míry ji způsobila matka, která díky životní pojistce v závodě zesnulého manžela začala rozhazovat peníze spadlé do klína, na něž se přilepil její nový nápadník. Chlapec chce být hlavou rodiny, ale sám je natolik nedospělý, že podlehne svodům trestné činnosti. Pět hvězdiček; i když je T. Courtenay nepříliš pohledný, společně s dalšími hereckými osobnostmi Británie 60. let sehrál výborné představení.

Ačkoliv jsem se snažil dívat se na film stejnýma očima jako před padesáti lety, nějak se mi to nezdařilo. Pokud pamatuji na četbu Hofmanovy knihy, Vošmik její poetiku smíchal zčásti s agitkou na sběr starého železa. Film dost připomíná sovětské dětské filmy té doby; děti ovšem tenkrát s pionýrskými šátky skutečně po ulicích chodily; také příběh Terezky je pouze přetvořen v modenrí pohádku, tahle modrá tramvaj Terezka po Praze dlouhá léta jezdila s dětskými výlety, snad nějak patřila Ústřednímu domu pionýrů a mládeže, ale přesně to nevím... V roli chemika Karel Smyczek! Z profesionálních herců mi Josef Kemr v roli básníka připadal toporný, Fiala neměl co hrát a Mixa se jen dvakrát mihl. Sečteno: pro tehdejší děti film dobrý, dnešní by se asi u toho unudily, dvě hvězdičky.