Snorlax

Na československé poměry nebývale dobře zvládnuté špionážní drama. Ostatní snímky tohoto žánru v naší produkci vyznívaly nechtěně vtipně, akce byly nedůvěryhodné a příběh mírně řečeno plaval na vodě, ale zde je veškerá špionážní činnost uvěřitelná, rvačky mají solidní choreografii a automobilová honička má i správné napětí. Nezvykle odvážné jsou i scény ze stripbaru, není proto divu, že se odvázal i Zdeněk Liška a pro tento díl složil hudbu takřka Skoumalovsky hravou.

Jen si tak říkám, že je škoda, že u nás nevzniknul nějaký katastrofický film, aby k němu velký hudební mág Liška mohl udělat muziku. Temná zákoutí na i pod povrchem dolu na Kladně zní industriální hudbou tak enervující, že by při nich mohli před divákem defilovat po rozkvetlé louce koloušci a stejně by to bylo napínavé. Opět se jedná o poctivou kriminálku bez příchuti ideologie, ale náhražkou s nádechem akčnosti. K tomu se objevuje i romatická linie příběhu, takže na své si přijdou i něžnější povahy.

Přiměřená směsice kriminálního případu, šarmu, vtipu a nádherně hlubokých očí Květy Fialové. Těm očím musel podlehnout každý chlap.

Na sklonku roku 1861 se v okolí Paříže potloukala vyhublá, promrzlá a znavená tulačka. Nikdo nejevil snahu jí pomoci, nabídnout trošku teplé polévky, vlídné slovo, nebo alespoň soucitný pohled. Zcela vyčerpána se doplazila ke kolébce právě narozeného chlapce. A jelikož strádala již příliš dlouho, byla tak drobná, že se do kolébky vmêstnala i s dítětem. Hoch nejen, že se jí nebál, dokonce se pousmál a spokojeně usnul. A ta žena se ovinula kolem jeho malého tělíčka, aby se zahřála. Hošik spal dál a dýchal tak klidně, že svým dechem uspal i ženu ve své kolébce. Spící žena se přestala křečovitě držet kolébky, a tak, když se hošík potřetí zhluboka nadechnul, vsál ženu do svých plic. Později, když se malý Georges probudil, byla ta podivná žena již jeho nedílnou součástí. Nikde se o tom nemluví, protože všichni měli strach, že ona neznámá skonala spolu se svým hostitelem v roce 1938. Ale kdepak, zase jen bloudila od města k městu, od vesnice k vesnici a hledala nové útočiště. Našla jej až v roce 1980 v Jihlavě, kdy se jejím druhem stal malý Jiřík. Ona tajuplná žena se nedá podplatit, ani prodat, jen bloudí světem a hledá dobré duše, jež pak provází jejich životem. Ta tajemná paní se jmenuje Fantazie.

Naprosto apolitická čistá kriminálka, která nepostrádá napětí, dává hodně prostoru hereckému výkonu Brabce. Liška opětovně dokazuje svoji univerzálnost a mimořádnou nápaditost. Krása téhle detektivky mimo jiné spočívá i v tom, že o drastických metodách vraždy jsme pouze slovně informováni. Zkušení kriminalisté divákovi sdělí, že něco takového ještě neviděli. Atmosféra je navozena i bez použití krve, vnitřností a pohledů na naporcované lidské tělo.

Kromě neexistujícího případu majora Zemana, nebo přesněji jen dokončení neustálého objevování se a mizení Bláhy, zde máme perfektní studii osamělosti stárnoucí ženy. Vztah Zeman x Bláha se konečně propracoval do finále. A skončil dle očekávání ztrátami na obou stranách. Zlí jazykové tvrdí, že po prvním výstřelu se Brzobohatý chytí za hýždě, to by musel mít zadnici sahající téměř ke kolenům, což určitě tenhle velice sexy chlap neměl.

Nejen na československé poměry nezvyklý počin, kriminalistické eso řeší přiípad hodný průměrného okresního vyšetřovatele, navíc vlastně primárně nepátrá po viníkovi defraudace 18 tisíc, ale snaží se z této zpronevěry očistit jednu nenápadnou paní. Gabriela Vránová na tuto roli zřejmě poměrně dlouho nacvičovala strnulÿ a unylý pohled koukáním do toaletní mísy. Jelikož se výraz osvědčil, využila jej i v další své seriálové roli, když představovala učitelku, kterou zmohli její žáci. Nepovedené etudy Vránové jsou však skvěle kompenzovány neskutečným výtryskem afektu Evy Hudečkové. Obávám se, že nemusela svoji scénu v garsoniéře příliš hrát, ale pak musím minimálně ocenit její obsazení. Nikdo jiný by afektovanou čůzu tak svěle neztvárnil. K roztomilým prvkům lze přičíst i fakt, že Zeman po skoku pod vlak skončil s náplastí na líci. Faktem však zůstává, že i přes tyto dílčí nedostatky se jedná o solidní psychologické drama s kriminální zápletkou. Všem vedlejším postavičkám dominuje svérázný pan architekt a jeho popis pokladníků.

Milá oddechovka, která sice není k smíchu, ale mírně pobavit umí. Zajímavé je, že tehdy se s barevným materiálem šetřilo i ve Francii, takže na barevnosti získal až samotný konec s titulky. Ty jsou velice príma, protože nám rodilý mluvčí přečetl jména jednotlivých herců. Zavedla byvh to u všech francouzských filmů, abychom i my francouzštinou neposkvrnění věděli, jak se správně vyslovují jména jejich oblíbených herců a hereček. V tomto filmu má sice pouz epizodní dvouroli, přesto de Funès v obou září.

Životoipisný film to není ani náhodou. O Horákové, jejích pohnutkách a postojích, až na pár neuměle deklamovaných frazí, se nedozvíme nic. Nevíme, proč vlastně byla v koncentráku, nevíme, proč ji zatknuli komunisté. Minimálně do poloviny se jedná o nasládlý zromantizovaný příběh jedné nepočetné rodiny. Žádné historické reálie a vlastně ani postavy se neobjeví. Oceňuji, že tvůrci vědomi si své umělecké impotence nesáhli k hledání konspirační teorie o smrti Jana Masaryka. Pokud měl film vyznít, že Horáková prožila pohodový život a její skon byla selanka, byla ambice autorů do puntíku naplněna. Celý ÚV KSČM děkuje tvůrcům za jejich přínos pro současnou kinematografii a jednomyslně jim uděluje řád Klementa Gottwalda. Gratulujeme!

Zajímavě zpracovaný dokument, který se snaží o objektivitu. To se však nedaří při zpracování prvních dnů po 17. listopadu. Všichni skutečně nebyli tak nadšení, jak se dokument tváří. A jediným odpůrcem revoluce nebyl Adamec. Dokument by získal na vážnosti, kdyby dal prostor i druhé straně. Za sto let bude tato interpretace možná, zatím nás pamětníků dost žije. Ale to je drobná piha na jinak sympaticky zpracované kronice roku 1989.