Darren98

Napínavý potenciál pěti X-Men filmů se proměnil v naprosto dechberoucí seskupení tak, jakoby se dosud všechny nejlepší scény ságy vylepšily, aby posunuly dál dosud položené hranice akce, epiky a zábavy. Apokalypsa paradoxně nedestruuje, nýbrž upevňuje kvalitu posledních mutantích příběhů, tentokrát i bez použití prequelových výhod nebo cestování časem. Zvlášť povedené jsou teď předloze přesnější kostýmy pro neobvykle velké množství postav, které táhnou děj. A spolu s nepřítelem, který je zvlášť působivý o něco více v původním znění, dávají všichni vzniknout nespočtu zapamatováníhodných scén průběhem prakticky celého filmu. Až při projekci tohoto filmu jsem poprvé zažil, že se v kině po skončení tleskalo.

Jeden z nejlepších nápadů na sequel předcházel daleko úspěšnějšímu zpracování, které svým komplexním a emotivním příběhem dokázalo udržet kvalitu a zábavu První Třídy, ovšem docela jiným způsobem. Široké množství veteránských a nových postav i jimi do detailu dotvářené koexistující dějové linie dvou časů jsou totiž budovány jistými kroky statické režie původní trilogie. Příjemně přizpůsobivá hudba a vynikající vizuální efekty zobrazující rozmanité schopnosti dotahují obsáhlý příběh k vrcholovým scénám celé ságy. Neuvěřitelně působivé rozhovory, kreativní bojové kombinace i výjimečnou přelomovou Quicksilverovu scénu si divák užije lépe pouze v Rogue Cutu, který snímek posouvá ještě o pár procent výš.

Nejen, že sotva postřehnutelná změna režiséra udržela jednotný styl až do třetího filmu, ale navíc přispěla k příběhově dosud nejzajímavějšímu dílu výrazně záživnějším smyslem pro akci. Navzdory vzdálené podobě oproti komiksové předloze jde tedy o nejlepší díl trilogie nejenom díky hlubší psychologii a silnějším emocím při vážných scénách (návštěva v domě Jean po letech je bezpochyby jedna z nejlépe natočených sekvencí ságy), ale i díky dosáhnutí epických záběrů při akčním podání lépe využitých schopností původních i nových mutantů.

Temný Rytíř má skvostné technické provedení; nezklame na poli zvuku, střihu, kamery, střihu zvukových efektů a už vůbec ne hudby. Ovšem tuto konstrukci vyplňuje kriminální děj, který zaujme především diváka zajímajícího se o detektivní žánry. Byť je příběh nolanovsky promyšlený, je tvořen většinou času dlouhým řečněním, protože Nolanova slabina zde spočívá ve tvoření akce. A jelikož bylo při budování výpravy pozapomenuto na akci, skládá se hlavní energie filmu z dialogů mezi policisty a kriminálníky (s pozadím plným řvoucích občanů), které začnou dávat smysl vždy až čtvrt hodiny po svém vyřknutí. Naproti tomu skvostně fungující pasáže s Jokerem moderního věku snad ani nepotřebují k utáhnutí děje pomoc od úsměv kouzlících scén Morgana Freemana.

Batman v Superman: Dawn of Justice - Ultimate Edition se v našem světě urodilo coby jedno z dalších mistrovských děl jedinečného režiséra Zacka Snydera, představující film DC světem tak nabitý, jako dosud žádný předtím, avšak bohužel i film s aurou pošpiněnou nepochopením a kritikou ze strany mnohých, bohužel i DC světem okouzlených, diváků. Hned úvodní scéna je bezpochyby jedna z nejlepších. Zachycuje smrt rodičů Waynových efektněji a detailněji než jakékoli provedení této hořké Brucovy vzpomínky kdy předtím. Prosté elegantně usazené titulky castingu a obsazení se promítají při výborně zpomalených záběrech ve Watchmen stylu prezentujících Snyderův největší um a kvalitu, jíž BvS dosahuje ve svých nejlepších scénách. Naprosto dechberoucí záběry v prvních pěti minutách filmu nám tragickou událost prezentují pomocí skvostů ve formě pomalu padajících patron, výrazu vyděšeného Bruce a především bezkonkurenčně zobrazeného zničení korálového náhrdelníku kvůli zastřelení Marty (vše obohaceno Zimmerovou úchvatnou hudbou). Retrospektivní destrukce Metropolis nám tentokrát představí katastrofu očima prostého člověka. Přes očividné hrdinství v prvním dílu je pro některé bezbranné obyvatele Kryptoňanův příchod děsivý. Následně se nám otevírá svět plný zásahů nového mesiáše, do kterého pro změnu vstupujeme dveřmi vystavěnými právě tou důležitou myšlenkou filmu, že Superman je bohu podobná bytost s možností zničit lidstvo, kterou ohrožují tři faktory. V prvé řadě Batflack, který předvedl dosud nejvýbornější bojové dovednosti, nejlepší zpracování původního obleku s motivem černé a šedé, zvukově nejvýkonnější zmutovaný hlas (mimo jiné i powersuit). A zároveň Bruce Wayne, sužovaný celými 20 lety boje proti zločinu v Gothamu. Veterán Batman vyniká právě očividnou destrukcí jeho počátečního pozitivního pohledu na svět a povahu živých bytostí (jakoby se z Nite Owla II stal za dvě dekády Rorschach), a tato destrukce si buduje depresivní atmosféru skrze vizáž celého Waynova panství, s nejsilnější ránou na diváka v momentě, kdy Bruce zhlíží kostým umrlého side-kicka Robina zavražděného Batmanovou nemesis (Pravděpodobně nejpropracovanější easter egg, který, doufejme, bude později rozebrán). To vše spolu s katastrofou před 18 měsíci dělá s Bruce emocionálně labilního chaoticky dobrého antihrdinu s úmyslem zapudit největší, byť nepravděpodobnou, hrozbu lidstva. V řadě druhé Alexander Luthor junior, opět nová verze oproti svým předchůdcům. Ačkoli jsou názory na psychopatické chování Jesseho Eisenberga rozporuplné, pravdou zůstává, že v moři dvou hlavních mužných protagonistů docela pomalého tempa tento výrazný živel Lex vynikne a vytvoří jakýsi protipól pro pochmurnou stránku filmu. Alexander vyrůstal ve stínu svého mocného otce a byl vychován jeho pevnou rukou, díky čemuž dospěl do muže s averzí vůči jakémukoli bohu podobnému držiteli nespoutané moci, a proto chce i on srazit Supermana na úroveň smrtelníků a zbavit ho neoficiálního vládnutí mocí ve světě. Jako poslední znevažuje Supermanovu hrozivost zeleně světélkující kryptonit, jakýsi klíč k usnesení rozsudku ve věci kryptoňanovy nepodřízenosti, s kterým Lex a Bruce operují. Veškerá aktivita Bruce je přitom součást Lexova komplexního plánu, který do sebe postupně skládají různorodé scény druhé hodiny filmu. Od scény na heliportu se v divákově hlavě začne rodit spousta myšlenek o tom, jak několik motivů a chování ve filmu nedává smysl. A navíc, největší negativ filmu pro hodně lidí a obzvlášť fanoušků je, že 10 minut konfrontace Batmana se Supermanem vlastně není boj kvůli rozepři názorů, ale jedna velká směs nedorozumění, která boj obsahuje. Nikomu neberu, že chtěl vidět ten boj kvůli rozepři názorů a chápu, že lidé chtěli vidět film kvůli tomu, a že jsou zklamaní až naštvaní. Já jsem byl rád i za tu druhou verzi scény a užil si ji. Vyústění souboje vedlo k obrovsky úspěšné perle tohohle filmu, i celé DC filmografie. Snyder dokázal, prostřednictvím svého talentu natočit výbornou akci, a použitím toho k vytvoření prakticky prvního boje nadaného Batmana, sestavit akční sekvenci s Batmanovými zařízeními a jeho styly martial arts soubojů (jako v Arkham hrách) tak propracovanou, že ona sama nakopává jiné akční bojové sekvence z ostatních filmů. Batman měl jako první svou chvíli slávy, aby ta větší, na kterou už smrtelníci nestačí, mohla následovat. Český dabing sice zničil Doomsdayovi jméno, ale pořád mu zůstává vlastnost, že připomíná sémě Hulka a Godzilly - nadlidská velikost, přírodní zuřivost a posunutý vývoj po aktivaci velmi silné regenerace z něho činí perfektní příklad čistého zla, připomínající zvíře utržené ze řetězů. Po vší kráse komiksové filmařiny v posledních minutách se stopáž konečně dostává k bodu, který prezentuje skutečnou sílu filmu, a který svým načasováním, hudbou, akcí a prozřetelností utváří scénu tak boží, že na pár sekund umlčela v kině i ty, kteří neustále brali zřetel pouze na to nesmyslné ve filmu - Wonder Woman se objevila, a smetla ze vzpomínek všechna objevení se v boji různých Avengerů. Na tu poslední půlhodinu uvrhne amazonka film do vyšších levelů jak kvality, tak zábavy. Po Supermanově luxusním šťouchu z leva do Doomsdaye se všichni tři shledají a nově i správněji definují význam slov „sjednocení superhrdinů“. Nejudatnější záběry Avengerů se cítí jako zbabělci během následujícího souboje Wonder Woman a Supermana proti Doomsdayovi, který servíruje to nejlepší ze Snyderova spojení akce a epičnosti. Silné epické vyvrcholení boje je úžasné díky hudební přesnosti na každý záběr i přes fakt, že tamní skladba byla vytvořena pro finále Muže z Oceli. Batman v Superman je v podstatě příběh o tom, jak se Lex Luthor pokouší dosáhnout svého: Nejdříve zkusil pomoc od senátorky, pak zabití boha člověkem, pak zabití boha ďáblem. Na pohřbu nakonec zjišťujeme díky Brucově vzpomínce na návštěvu ve vězení, že Lex ani po třetím plánu nepřestal pracovat, a že se v gigantické lodi zapříčinil i o čtvrtý nejbrutálnější plán. Batman ho však neoznačkuje a nám tím dokazuje, že ho poslední události ovlivnili a on je opět ten temný rytíř, který našel odhodlání a dávno ztracenou chuť něco dělat pro dobro. Čímž se BvS čině napojilo na dějovou linku Dawn of Justice, kterou nám uváděly Brucovy vize a soubory LexCorpu. Znamenitou vlastnost, že očekáváme druhý díl, si tento film vypěstoval mnohem více než pouhým otevřeným koncem. Díky přítomnosti Diany Princové nám Bruce umožnil svými hackovacími dovednostmi vidět tři naprosto boží videa ve filmu, každé natočené jiným způsobem; camea tří metalidí vyjasňují divákovi, po čem touží v dalším díle. Ale skutečným zdobením filmu jsou dvě scény při onom hackování hrající si s představou budoucnosti. Oproti očividnému umělecky natočenému snu v hrobce si každý zkušený divák filmů uvědomí, že Batman v písečné postapokalyptické realitě musí být vize skutečné budoucnosti, kde je skvostem akční scéna natočená na jeden záběr, a že následně se zjevený Flash pochází právě z té budoucnosti. Scény se záměrným pozitivně ovlivňovaným narušením časoprostorové kontinuity jsou námětem první třídy, který mi na filmu udělal bezpochyby největší radost. A díky tomuto všemu spolu s nadzvednutou hlínou (jež dostala i takové, kteří to čekali), se každý poctivý divák stane zákonně čekatelem na Ligu Spravedlnosti. Batman v Superman: Dawn of Justice je prvotřídní film s komplexním příběhem o plánech Lexe Luthora a konfrontaci dvou hlavních protagonistů, jejíž závěr vede k epickému počátku něčeho mnohem většího. Navzdory všem chováním a motivům postav, které i mně scénáristicky krapet skřípou, zůstává film solidní podívanou díky nepopiratelné práci na digitálních efektech, Fongově kameře, Zimmerově hudbě spolu se skladbou pro Wonder Woman, a především Snyderově režii, která vše pájí v působivé drama s řádnou akcí a využitým DC námětem. 98%, Dechberoucí.

Captain America: Civil War otevírá třetí fázi Marvel Cinematic Universe pod přetvářkou závěrečné třetiny filmografie prvního Avengera, leč pravou povahu příběhu nezakryje ani škatulkující název namísto výstižnějšího „Avengers 2,5: Občanská Válka“. Téměř nolanovsky vybroušený úvod akčního thrilleru přebírá nové zastoupení hrdinů do prostší mise, kde ovšem dva ze tří členů zdatnější půlky ignorovaně absentují jeden nevysvětlitelněji než druhý. Vzápětí dochází ke zpětnému a scénáristicky ohyzdnému vyvrácení dat po Age of Ultron, co by komparativu prvních Avengers předně ve znaku absolutní záchrany civilistů do jednoho, když vyjde najevo nejedno úmrtí ze Sokovie. Do třetice však spatříme nejostřejší kůl do zad propletené ságy, jakmile původně vládou pověřené dobrovolníky na záchranu světa nařkne samotný Thaddeus Ross (po sledu nebezpečných akcí vedoucím k fiasku ohledně Emila Blondskyho) z odpovědnosti za nimi maximálně minimalizované škody. Jenže záhadně chybějící Nick Fury tento nepochopitelný přístup nezastaví, ba Visionova obecná rovnice jej podpoří zapřením konkrétních dosavadních antagonistů; tudíž rekordní počet protagonistů podlehne přirozenému rozpadu na ty, kteří podepíší takzvané řešení v podobě Sokovijské smlouvy, a zbytek, jenž podepsání stále rozmýšlí. Po zbytném vystřižení poměrně důležitých scén tím problém OSN (oficiální zápletka filmu) víceméně končí ve Vídni, kde aktuálně znevýhodněnou dvojici nelegalizovaných hrdinů ke Stevově smůle postihne zlomyslný projekt osobitější záporné postavy. Jako obhájce promyšlenosti lehce konkurujícího Úsvitu Spravedlnosti shledávám nejneuvěřitelnější z všestranných dovedností Helmuta Zema jeho nadpřirozeně načasované štěstí konkurující mutantní schopnosti z druhého Deadpoola. Ačkoli oceňuji kreativitu intrik a píli samotného agenta, kvantum nepopiratelně slepých míst vyplývá na povrch výrazněji každou další projekcí; jeden problém se Zemo plánem přichází před výslechem, ke kterému potřebuje živého Buckyho – nejen rozporný příkaz střílet bez varování, ale předně nezajistitelná nezjistitelná výpomoc Sharon Carterové při úniku informace o budapešťské lokaci (díky které zamezí Steve zabití uprchlíka při zatýkání); k největší prozřetelnosti dojde přímo po výslechu – zmatený Bucky si těžko vybavuje poslední opakování ruštiny, nejdřív neví, o co šlo, následně mu po namátkovém nátlaku svitne výjev Sibiře, načež chybně usoudí záporákův úmysl; na závěr Zemo nepotřeboval nikoho ve staré základně, jenže po absurdní dedukci o vraždícím komandu a supervojácích v patách může děkovat Thorovi, že se jako zázrakem připojí i Tony (notabene sám, bez pomoci Visiona či Natashy). Každopádně těžištěm snaživého příběhu zůstává od prvních upoutávek pravý význam filmu – jedna bitevní sekvence na letišti rovnocenná hodnotě celého snímku. Stejně tak většina divácké spokojenosti pramení z možnosti vidět naskytnuté souboje zdejšího tuctu komiksových postav, kde rozpoložení dvou nevyrovnaných stran funguje strategicky výborně za předpokladu, že nepřítomný Vision tráví veškerý svůj nezobrazený čas po boku mizející Wandy. Ta alespoň dosáhne předpokládané hodnosti nejpřínosnějšího člena svého týmu podobně jako smůlu přitahující Rhodey, leč nejvíce zářících příležitostí nasekali scénáristé nejčerstvějším přírůstkům hrdinů – Peter a Scott. Obří počet figurek však režiséři neosekali pouze zastřelením vibraniového supermana elektrickými šípy při velkém střetu (!), ale také taktickou absencí Natashy od shodného okamžiku až po poslední minutu bitvy, jež tímto přístupem padá na pozici nejméně přínosné na celém letišti. Oproti kouzelně sehranému Age of Ultron mají bratři Rusoové problémy udržet okolo deseti charakterů navzdory výhodné nepřítomnosti Hulka a Thora, jehož kladivo doprovázející vtip uvedl nejmocnější postavu ságy pro tento film, aby náhle drželi zpátky její úchvatný potenciál. Dokonce přes různá coby kdyby ohledně nevyužití schopností na letišti mě uráží ta nejvíc neomluvitelná na konci, kdy by sestřeleného padáka mohl jednoduše zachránit … sám Vision. Veškeré neduhy se během mlácení lehce ztratí pod zábavnou atmosférou zajímavých interakcí a odlehčujících hlášek, jenomže její funkčnost mi nezastavitelně skřípe kvůli urychlenému předcházejícímu povídání odůvodňující jak odstartování tak udržení bitvy. Jelikož dialogy se Stevem hopsají mezi různými soupeři stejně jako zakecavše od jednoho úhlu pohledu na situaci ke druhému, nejen že na diplomacii nevystačí doba před nalezením a bezhlavým stíháním quinjetu, ale od hudebně doprovázeného prvního výstřelu odpoutav kapitánovi ruce jednak beznadějně hledím po další komunikaci a především si absolutně neuvědomuji komu fandit nebo po jakém vítězství prahnout. U pranice, jejímuž zapříčinění nerozumím, toužím po okamžitém zastavení, ačkoli jsem definitivně příznivcem teamu Iron Man. Poslední kapitolu zosobňuje menší přec znatelně intenzivnější potyčka, jejíž atmosférické podmanění opět závisí na divákově přistoupení na hru. A přestože se se mnou třetí Captain America rozloučí jako negativní přírůstek Marvel Cinematic Universe, dává jeho závěr bez sebevětšího dopadu na budoucí dění alespoň vzniknout sedmi sekundám mé velmi oblíbené úžasné „Rozsekej ho!“ scény. Při tak ohromném potenciálu nevídaného počtu charakterů je smutné, jak slouží dvouapůlhodinová stopáž k odprezentování 20 minut pro-fanoušky záběrů a slepému rozvíjení třetí fáze MCU (ratifikace superhrdinů i Buckyho maličkost mnohonásobně ztrácejí význam s dalšími filmy), a přesto sklidí skvostné recenze, protože na rozdíl od Batman v Superman byla natočená pro diváka prahnoucího po střetu protagonistů poměřujícím jejich síly. Zvlášť když klíčovými scénáristickými přehodnoceními mohl závěr vojákovi trilogie předběhnout genialitu Ragnaroku. Pro začátek velmi snadné napojení na poslední inscenaci přivedením všech aktuálních šesti Avengers do úvodní mise a konfrontací Rossových výtek zastávajícím Furym (jehož nápadem tato iniciativa byla), kde by jediní stíhaní byli za Ultrona odpovědní Tony a Wanda. A pro vynucené mlácení nedomlouvat příběhově i producentsky nadbytečnou postavu Petera Parkera, plus nevnucovat Scotta zločineckému týmu. Podobná dějová linie X-Menů tři roky posléze zároveň vyspěleji potemňuje koncept s kuráží provést postihnuté hlavní postavě efektnější následek – úmrtí, přičemž skupiny rozdělí podle motivů zabít/zachránit; v tomto případě nebezpečného Buckyho, na jehož stranu by se Clint i Natasha přidali díky podobným zkušenostem, a jemuž by s pochroumanou myslí mohla logicky pomoct (ne-li úplně) Wanda svými unikátními schopnostmi. Nakonec by posledním dílem kapitána Ameriky uzavřel James Buchanan Barnes svůj tragický příběh uvědomiv si své zabijáckosti sebezlikvidováním účinného projektu Hydry (jelikož budoucí filmy proň nemají využití). Captain America: Civil War včetně vystřižených scén je druhořadý film s přepleteným příběhem o plánech Barona Zema a konfrontaci dvou hlavních protagonistů, jejíž závěr slouží čistě pro geografické rozdělení hrdinů v Infinity War. Navzdory talentu bratří Russů bavit MCU fandom i díky skvělé práci na akční choreografii zůstává film průměrnou podívanou kvůli absenci závažných následků a nesladěním vtipnosti trháků do naivního dramatu se snaživě využitým Marvel námětem. 55%, Odlehčující.

Pokračování uznání hodného prvního dílu ztrácí na svém hodnocení tam, kde by adaptace hry Silent Hill 3 mohla hodně získat - především jde o samotný příběh. Hlavním původcem úpadku této filmové série je až příliš velké odklonění od původní dějové linie, její zformování. Postava Vincenta byla z občasného tajemného mládence, u kterého jsme na pozoru, přeměněna na hlavní klučičí postavu nějakého romantického příběhu. Část příběhu před tím, než se jede do Silent Hillu, je zde až moc stručná a v oblasti světa příšer dosti holá; prvky, kterým má být věnována velká pozornost, jsou více zanedbávány, a naopak prvky, které pro příběh nebo atmosféru nejsou téměř důležité, jsou vyzdvihovány. A především, i přesto že dobrodružná cesta městem udržela jisté hodnoty, finále ovace moc nesklidí, přitom ve hře jde snad o nejlepší pasáže. Celá cesta kostelem a boj se satanem jsou bohužel nahrazeny krátkým závěrem postrádajícím veškerou důležitost, vážnost, a rozuzlení, jež obsahoval první díl. Rozporuplné dojmy přicházejí zejména kvůli efektům. Díky modernější době výroby filmu je řada efektů kvalitnější a znamenají významné plus snímku, avšak paradoxně několik málo příšer nebo především mlha se činí hůře. Dokonce i Pyramid Head je opět vložen do děje navíc, jenomže nyní jde spíše o roli pro fanoušky, než pro dobro filmu. Hlavní slabinou filmu je ochabnutí velkého esa Silent Hillu - atmosféry, která zde nebyla patřičně vybudována; spíš než typickou japonskou mysteriozitu přivádí pocit jednoho z těch moderních amerických hororů.

Kick-Ass 2 není rozhodně tak hrozný oproti prvnímu dílu, jak to poukazuje zdejší hodnocení. Byla veliká škoda, že Matthew Vaughnovi nepřipadla režie tohoto filmu, jako ostatně u každého filmu, jehož režie mu nepřipadne, ale i přesto nevím, jak lépe by výbornosti jedničky mohl Jeff Wadlow dosáhnout. Hlavní přednosti zachoval - příběh se odehrává ve skutečném světě, s velikou různorodostí scén a režijními hrátky (komiksové překládající titulky při asijské mluvě, úvodní název filmu při popové hudbě zmizí v barvě školního autobusu, zranění Vyjebávače rázem z jeho pistole při prvním vykrádání obchodu, následky blitkobušku při klasické hudbě doladěné elektrickými kytarami, atd.). A aby film byl i něco navíc, jde ke konci do vážnější noty; umře více postav a ve finále můžeme vidět souboj ve stylu 40 hrdinů versus 40 padouchů, kterým se filmy normálně vyhýbají. A především, nejvíce mě na filmu potěšilo, o kolik lepší má Christopher Mintz-Plasse lepší roli než předtím. Dále soundtrack si udržel úroveň, na konci jde dokonce slyšet podoba s Kingsmanem, Nicholase Cage vystřídal Jim Carrey, vtipnější jména nových postav, a finále protentokrát neskončilo relaxačně, ale vážně a z výborným epilogem. Většina mých známých má radši tento díl, a společně si přejeme i třetí.

Řekl bych, že jde o druhý nejlepší Bionicle film, po Legendě Metru Nui samozřejmě - k dobrému filmu o bionicle je prostě třeba za použití námětu schopností masek, i když jedné, ovšem jde o kanohi Ignika. Jelikož první díl je jako LOTR sága, a druhý a třetí díl je jako Star Wars sága, snažil jsem se přijít na to, jakému filmu, či sáze je podobné Znovuzrození Legendy. Inu, nejdřív jsem si byl jistý, že tenhle díl je nejpravděpodobněji nějakému filmu podobný, měl jsem větší jistotu než u předešlýžch dílů, jenomže po přemýšlení, hledání a bádání, jsem zjistil, že jediný možný podobný film je John Carter: Mezi Dvěma Světy, což jsem věděl že není to co jsem hledal. Takže, největším plusem tohoto filmu je, že jeho úžasný děj je i poměrně originální. (Doufám, že nějaký takový film je založený kdesi v historii kinematografie, protože tento námět je až moc výtečný, než aby byl poprvé až tady.) Málokde jinde totiž narazíte na příběh, v němž se hlavní hrdina objeví zničehonic uprostřed cizího místa, odhodlaný odhalit co se děje a jak se dostat zpátky, a ještě nepravděpodobněji narazíte na příběh, kde se hlavní hrdina objeví dokonce na jiné planetě. Mimo to, Mata Nui (Velká osobnost první trilogie) vyniká jako hlavní postava svojí sympatickou a rozumnou povahou, s kterou filmaři tento charakter natočili na výbornou. Navíc, znalci Bionicle ságy znají, že Bionicle vesmír a příběh je velice rozvinutý a kvalitní, což se z filmu dá vycítit, ve filmu se totiž mluví i o "velkých bytostech", které spadají mezi úplné začátky Bionicle ságy, stejně jako obrovské prázdné tělo na konci filmu. Kdyby diváci znali příběh Bioniclu lépe, myslím, že by i lépe hodnotili tenhle film, stojí za víc než za zdejší hodnocení.

Bionicle sága mi byla vždy velmi oblíbená, a i když mám druhý díl mnohem radši, nechápu, proč se některým lidem tento film tak nelíbí, když je ve svých prvcích dosti podobný Pánovi Prstenů. Mimořádně se liší akorát v tom, že je dělaný pro děti, ovšem to by až tak zásadní rozdíl dělat nemělo; spoustu mých kamarádu si zamilovalo pána prstenů, když byli ještě děti. Vemte si, že Takua je Frodo a Jala je Sam, tito dva výškově menší než hrdinové zdejšího světa, mají za úkol jistý malý zlatý předmět přinést kamsi na druhou stranu ostrova, zatímco zlá postava Makuta/Sauron skrývající se ve tmě a ukazující se pouze očima/okem, čekající než-li stvoření pověřená zlem Rahkshi/Nazgûlové získají onen malý zlatý předmět, protože jenom díky tomu předmětu může být zlý pán poražen. Na druhou stranu, první díl Bionicle trilogie má svá pozitiva i mimo podobnost s LOTRem, především co se živlů a jejich využití týče. Rozdělení podle elementů se působivě uplatňuje i při různorodosti cesty po ostrově, i v akčních sekvencích.