Darren98

Sequelové senzaci Terminátora předešel sám James Cameron svými veškerými všestrannými geniálními rozvinutími toho nejzáživnějšího z původního "Masterpiecu" do podoby skutečného Masterpiecu jak mezi navazujícími filmy, tak mezi vesmírnými sci-fi a horrory proseté unikátními netvory. Ačkoli ovšem nejlepší část kompletní ságy bezpochyby představuje speciální edice Vetřelců, tak i v originální verzi neztrácí finální čtvrtina silně zakořeněnou působivost obyčejným totálním využitím různorodých postav. Protože jakkoli se Ridley snažil vetřelci uniknout, nepředběhne zdejší několikanásobnou atmosféru napětí, adrenalinu i strachu jakmile je nutnost proniknout samotnému nebezpečí k jádru. Silných 5*

Kde se Amandina iniciativa padouchů z Batmanova světa chlubila větším skýtaným potenciálem, tam řádově skromnější emancipace Gothamského podsvětí boduje výraznějším využitím svých možností... tedy než by vyšel AyerCut. Ještě více poutavá Harley mi totiž ve své násobně odlehčené adventuře opakovaně vybavovala pocity nenucené zábavy u openworldové videohry, jakoby sama ztvárnila protagonistku jakési GTA Gotham City, do jejíž atmosféry se velmi příjemně proplouvá jak díky topové vizuální stránce různorodých barev v líbivém kontrastu tak nenáročnému za to nečekaně působivému hudebnímu doprovodu (opět drtící Marvel konkurenci). A stejně jako že hudba nebo efekty můžou pro mnohé znamenat půlku filmu, úplně všechny zdejší bojové sekvence mě přesvědčily, že akce je schopna vyplnit celou čtvrtinu kladného hodnocení; pravděpodobně nikde jinde nebylo více spolehlivě využito chvatů, pro které mají lepší předpoklady ženy, takže se místní čtyři postavy úchvatně i realisticky vyrovnávají ve férových soubojích mužům. Při zachovalém poměru screentimu 3:1 pro Harley a každou z tří jinak charismatických drsňaček pak diváka může ohromit jakou (větší než v Sebevražedném Oddílu) roli má postava Jokera bez skutečného ztvárnění Jokera, a jak se v závanech Žolíkovy hutné aury promenáduje následné mafiánské Eso mezi zločinci až do překvapivě gradujícího začátku finální třetiny slibující docela vytouženou bitvu mezi kriminálníky jednoho města. 73%

Veškerou senzaci okolo poutavých očí z upoutávky s sebou ukázková protagonistka přivedla na plátno, aby nám zlomek uschovala do vytouženého druhého dílu. Dechvyrážející vizuály nenuceně zajímavého světa revolučních protéz totiž nevykreslují prázdný, šablonovitý děj, jak by se mohl divák začínající vědeckofantastické ságy obávat. Nejenže z příběhů o ztracené paměti skýtá veliký potenciál, ale navíc jsem měl vůbec poprvé v životě u filmu pocit, že tvůrci rozumí akční choreografii soubojů. A když pak bojový anděl seskočí do Grewishkova světa, atmosféra mnohonásobně zhoustne natolik, že si Alitina osobnost přebere náš zájem od každé ze svých navrácených vzpomínek.

Jedním z prvních překopání hranic možností filmů Jamesem Cameronem bylo, když vytvořil legendární vzor všem sequelovým snahám o lepší díl. Jakoby znal tajemství pro nás složitých inovací, když příliš jednoduše navyšuje už jen potenciál pro pokračování už tak výborného filmu shodného žánru. Ovšem Terminátor nepatří mezi to nejlepší ani v akční ani ve vědeckofantastické kategorii, nýbrž vyhrává jako příběh komornějšího stylu svým přísným šetřením obojího. Když pak navíc obsahuje směsici různorodých působivých charakterů a oplývá hudbou, která (leč skromná) má hloubku i zdařile pracuje s tichem, vzniká ze Soudného Dne výtečný, poutavý, a náležitě vážný dobrodružný thriller, jehož předapokalyptické vyprávění předává vzkaz divákovi efektivněji v ucelenější rozšířené verzi.

Význačným znakem pátého ultimátního Terminátora je fakt, že zatímco geniálně šetřivé nakousávání cestování časem originální trilogií dává vzniknout teoriím na dvě brda, Genisys svým pořádně propracovaným zakousnutím vylučuje tu možnost, kde časová smyčka Reese-Connor není proměnlivá (tj. Kyle nemusí být Johnovým otcem pokaždé). Svou otevřeností ke složitějším časovým vztahům mezi hrdiny příběhu odstraňuje zbytkové nesrovnalosti dosavadních čtyř filmů série, kterou pak přetváří do mohutného příběhu o Johnově podvádění pomocí informací z nesčetněkrát opakované budoucnosti. I když při své osudovosti ztrácí groteskností filmových trháků na známé apokalyptické atmosféře, nepopiratelně jde o nejdobrodružnější díl i nejnapínavější boj proti Skynetu.

Ridleym počatá série se vyznačje inovací námětu s každým přibývajícím dílem, kde po dvou chaběji vypracovanoých nápaditých příbězích nadchází maximálně zasloužený prequel původního konceptu. Jakoby pro samotné diváky prozkoumává okouzlující herecké obsazení odpovědi okolo ikonického mystéria zpustošené vesmírné lodi, kterou známe z generačně staršího Vetřelce. Nejenže z rovnováhy tehdejších dvou žánrů se pro změnu rozumně přiklání od strašení k odhalování, ale vědeckofantastické nepřátele odkrýváme na poli nejprvotřídnějších vizuálních efektů své dekády. Silné 4*

Navzdory paradoxu, že komerčně navrácený ochránce zamezuje návrat energického rozvíjení zápletky, se postavy Terminátora s Johnem nejsnáze oblíbí při Vzpouře Strojů, která mi vždy tvořila sérii rovným dílem jako předešlé díly. Nejenže důmyslně spravuje nedostatky v cestování čase minulého příběhu, ale konečné neodvracení Soudného Dne za konec filmu působí nejnapínavější i nejhutnější atmosférou hrozící apokalypsy. Přitom z pozadí nejzábavnějšího Arnolda, nejakčnějšího silničního pronásledování a zajímavých detailů mimo sledovaný děj se skrze nejdramatičtější kyborgův moment v hangáru vyhrabe nejefektivnější závěr trilogie v podobě nejlepších scén odpovídajících kvalitě ságy. 89%

Za celé roky šablonovitých předchůdců nedával žádný tak jasně najevo, že počet dějství se rovná přesně třem. Ačkoli se tragičtější úvodní hodina nejméně vyhnula vyzrazení upoutávkami, očekávaný návrat Scotta překvapivě přináší dramatické, nejdobrodružnější (a mé nejoblíbenější) pasáže, jejichž efektností navazuje Endgame lépe na Ant-Manův sequel než na Infinity War. Promyšlenější však nikoliv originální způsob cestování časem samozřejmě zaručil následující dynamické třetině nejzábavnější charakter, přičemž emotivní sekvence na Vormiru bodujíc na shodné úrovni jako minule měla tentokrát větší potenciál. Jenomže právě finále se pod náporem nejtěžšího břemena očekávání nejhlouběji propadá v oblasti bojové stránky Avengers ságy, protože přímým střetem dvou armád za cenu „Avengers… Assemble!“-jekotu vyniká mezi největšími vědeckofantastickými bitvami pouze nejširší různorodostí propracovaných pěšáků. Oproti vysoko vystouplé Sokovijské laťce sem připadla natolik početná skupina hrdinů, že režiséři už nezvládli spravedlivě dopřát prostor každému; nicméně až na směšností zarážející samičí nástup seskupili bojiště výborným tempem a původním upřednostňováním kvantity nad kvalitou. Po dlouholetém vývoji postav a přiblížení se hudebního pozadí orchestru Hvězdných Válek by větší radost přineslo především neznehodnocení hodnosti Mjölniru fandomem chtěnými držiteli a trochu závěrečné pozornosti věnovat jedné dějové lince navíc.

Nahého jsem naplánoval sledovat pro nastínění děje na plakátu, i kvůli velice amatérské švédské kameře jako z laciného dokumentu jsem nechutné záběry chlapů na rozlučce málem vypnul, ale díky pevnému odhodlání a vůli jsem naštěstí dokončil jedno z mých nejzábavnějších pozorováních filmu. Želbohu patří k těm, u kterých divák musí přetrpět první třetinu, ale díkybohu spadá zároveň do vzácné menšiny, jejichž zápletkou je časová smyčka. Z takových je pro mě Nahý nejvýjimečnější, protože dobrodružství z pohledu oběti doprovází i vnitřní monolog, a tak jsem Andersovi fandil jako málokterému protagonistovi.

Navzdory nejprázdnějšímu ději s čtyřmi velmi upozaděnými charaktery okouzluje poměrně strašidelnější pohádka nejkvalitnější hudební stránkou Bionicle ságy. A i když Hordika ark působí krapet zbytečně, tak pouť za slzami dosahujícími nebe a souboj dvou přátel ve stylu Star Wars (kdyby Anakin byl ten sympatičtější) za minimálně jedno zhlédnutí stojí.