Darren98

Nepohrdnu jakoukoli napodobeninou X-Menovského námětu včetně nenuceného vílího příběhu, kde sice hned ze začátku stanoví přesně jakých 15 charakterů bude provázet, ale nikdy jsem se necítil víc přesvědčovaný ohledně toho, kterou ze dvou stran považovat za tu podlou. Z nevyhnutelných klišé ze školského života výjimečné zrzky dokázali tvůrci obejít snad maximum od trapných náznaků romance po nepřívětivost nějaké mrchy, do kteréžto role sice byla tlačena postava Stelly, nicméně jsem jí na scéně preferoval před ostatními. Zůstalo však dost situací z tématu "něco mi tajíte", ovšem se zdařilými efekty a dostatečnou hudbou mi to nebránilo v pokračování, protože s blížícím se finále byly epizody i se svými závěrečnými třetinami čím dál lepší. 66%

Druhým rokem začínali Misfiti nejobtížněji, jelikož navazovali na nejlepší epizodu seriálu vůbec, ovšem ze záhrobí s sebou vykopali divákovu už definitivně nejoblíbenější postavu Nathana, jehož zábavněji pojatá nesmrtelnost nahrává body snad každému zdejšímu dílu. Protože první řada natáhla tajemství okolo páté schopnosti až za hrob, představuje jako kapitola teprve jakési představení figurek (s jejich charaktery i schopnostmi) na šachovnici; na řadu nyní přichází skutečný důvod pro sledování, jaký u seriálů představuje nejlepší pasáže, kterým je pro Misfits: Zmetky jednoznačný vrchol - druhá série. Přes velké množství superschopností umí tvůrci rozumně pracovat s těmi časovými pro významnější příběh, takže ark o chlápkovi v kukle vytvoří nejkvalitnější dějovou zápletku pro hrdiny prvních třech sezón, navíc navrch přihodí zajímavý éčkový efekt i unikátní Sethovu schopnost ve Vánočním speciálu. Pokračování seriálu zároveň z přebraného moře charakterů přivádí záplavu jejich rozvoje, díky čemuž jsem se při opakovaném zhlédnutí nejvíce těšil právě na úžasný vztahový posun mezi Alishou a Simonem (a tudíž i na nejlepší čtvrtou epizodu), jenž se pro mě stal srdcem celého probačního příběhu... což připomíná zmínit i nově oblíbeného nadřízeného Shauna.

Dvakrát jsem coby dualogii zhlédl Goldblum-Stoltzův příběh, nejprve znechucen v raném dětství, posléze až nostalgicky v pubertě. Vnímal jsem pokračování jako horší díl přitom s pořádnější mouchou, především jsem se podobně (de)formoval i já v kluka, který veškeré nejodpornější bytosti z filmů či kreseb nazýval Mouchou dvě, ať už myslel mouchu, psa, závěrečného mutanta (nejvíc), nebo samotný film. Ovšem po letech dospívání v hororovém žánru s neodcházejícími vzpomínkami na nejhorší start do života mého oblíbeného protagonisty jsem chtěl napůl kultovní hororovou dvojici zhlédnout napotřetí; nepovinně taky starší uznávanou klasiku ale především dát novou šanci navazujícímu podle-všeho Béčku. Hodnocení mi tehdy musel narušovat jak nezájem negativně emotivních filmů, tak nadprůměrné množství špičkových obludností (včetně nejtraumatičtějšího zážitku dětskému divákovi ve formě scény se psem), protože druhou Mouchu teď vidím jako skvělé hororové sci-fi. V technické stránce vyniknou masky alespoň jako spolehlivé hýbnutí žaludkem u slabých povah, a hudba jako jedna opakovávaná působivá skladba; z hlediska dynamičtějšího příběhu však překvapí hlavní hrdina Martin, jelikož v málokterém hororu fandíte titulnímu zabijákovi v masakrovací poslední třetině jako tomuto milovníkovi psů. Nejenže shledávám jedničku horší, ale rozhodl jsem se ji tentokrát vidět jako druhou (prequel), což oběma filmům pomohlo a toto pořadí doporučuji.

Unikátní mutantní průnik s horrory o obranyschopných obětech (Noční Můra v ElmStreet 3, Pátek Třináctého 7) rovněž navazuje na temný cliffhanger druhé X-Men trilogie, ovšem poprvé ze strany samotných subjektů lehce zadostiučiněně rozvinuté hrozby jménem Essex. Třebaže je zde politicky zvrácenější apokalypsa prozkoumána jakoby jen prvním dílem velmi zajímavé podsérie, z limitovaného počtu pěti protagonistů je každý jeden výrazný jak postavou, tak efekty i atmosférou.

Jakmile svět přišel o série Přátel, ukázala se coby nejutěšitelnější náhrada tato více romantická pouť s obdobnými postavami a akčnějším humorem občas jako z animáků, který se průběhem sérií vyvýjí. Přestože nemám romantické komedie vůbec v oblibě, působivost tady se pravidelně připomíná a atmosféru celkového příběhu udržuje až do poslední řady a půl, jež představuje emotivní vrchol sitcomu i jiných dlouholetých příběhů obecně (třebaže aspoň na dojetí). Ikonicky významná přednost tohoto seriálu spočívá v nedocenitelné výhodě vyprávění z budoucna, protože tvůrci od první epizody naplno využívají jak delší tak i nejmenší časové skoky, částečnou obeznámenost diváků se závěrem, chytáky s očekáváním a další užitečné hrátky.

Naprostá legenda mezi seriály s pravděpodobně největším jménem, protože Přátelé vítězi jako dlouholetý příběh ze života prostých lidí i mezi sitcomy, kde humorné scény jako kouzlem nestárnou ani po desítkách zhlédnutí. Všechny série plodí neskutečné kvantum různorodých dějových linek pro geniální sestavu šesti různých charakterů, přičemž nejlepší epizody udržují všech šest pro jednu zápletku. Navíc byla pro nejikoničtější znělku vybrána neomrzitelná písnička, během které jsme se jako malí netradičně učili, kdo koho dabuje.

Menší výrazně stylový seriálový příběh se mi vetřel do srdce díky roztomile jednoduchým scenériím, komediálnímu nádechu a především v něm ponořené rychlomluvě Gilmorových děvčat u líbivých postav i sympatického vypravěče. Navzdory velmi oblíbitelné ústřední ikonické dovednosti hledání vraha neubývají nápadité díly, aby neskončilo pátrání příliš rychle v jedné z nejzajímavějších kriminálek.

Dodnes mi je po každém druhém zhlédnutí neuvěřitelné, jak málo známý je komediální sitcom tak moc excelující mezi zábavnými seriály a snad nejvíce ohledně hospitalizační tématiky, natož pak v našich zemích při tak výborném českém dabingu. Scrubs: Doktůrci představují nejkoherentnější spolupráci vtipné i smutné stránky, kde si obě navzájem dopomáhají k nejefektněji akorát přehnaným ulítlým situacím čistého (leckdy silně působícího i po nesčetněkrátém zhlédnutí) humoru a ke geniálně jak zrežírovaným tak hudebně doprovázeným vážným okamžikům, jaké kdy mohli památně zapůsobit na sebeméně citlivého diváka. Po zachování prvků osvědčené zábavy typu Přátel jako obměny milostných vztahů hlavních postav okolo několikaletého vývoje stabilního páru druhých nejhlavnějších postav, trpělivého kariérního vývoje a (výjimečně bohaté) práce s ikonickou znělkou je prakticky jisté, že se alespoň nějaká epizoda stane vaším oblíbeným 20minutovým zážitkem u televize, ne-li všechny.

Obdobné večerníčky namluvené Jiřinou Bohdalovou mi v dětství splývaly do srovnatelné zábavy před spaním, kterou rozlišovali pouze různorodí protagonisté. Mezi nimi se mi odjakživa námětem, vzhledem a charakterem líbil s náskokem nejvíce právě Racochejl (i jméno samotné), proto mu dám vždy přednost i vyšší hodnocení tady.

Odpovídaje časovému postavení prvního přelomového milníku superhrdinských filmů potřebuje divák správně vzdálený odstup, aby z různorodě ikonické klasiky vytěžil nejpůsobivější kouzlo. Tedy na veškeré neduhy starší technické stránky, nevěřitelně nepříjemné dialogy na střeše domu, a všudypřítomné ťulpasovství padouchů i civilistů náležící dětskému animáku nutno nahlížet maximálně odlehčeně ba ještě lépe s humorem, ale zároveň brát vážně přívětivost dobrodějného velkého příběhu, chytlavé seskupení not efektní (nejrozpoznatelnější superhrdinské) hudby, a především výtečně sestříhanou finální sekvenci rozsáhlého charakteru. V kontrastu s otravnou Lois Laneovou pak ještě více vyplývá na vrchol bezvadně obsazený perlící protagonista Superman sám, který velmi brzy stanovil velmi vysoko laťky charismatičnosti, úchvatných schopností a hrdinskému odhodlání zachránit absolutně vše.