dopitak

The Lost Films of Stan Laurel and Oliver Hardy: The Complete Collection – Volume Eight (1923-1928). Znám vtipnější grotesku s L+ H (To je má žena), ale zase co do počtu gagů tento snímek asi vede.

Atmosférou (výborná hudba a v úvodní sekvenci i filtrování kamery) snímek hodně podobný loňskému adeptovi na Oscara Winter's Bone, odehrávající se také v té "druhé" Americe. Na americkém venkově, prosyceném country, dříve bychom řekli na Divokém západě, kde nosit zbraň je nutností, zvláště pokud máte v patách minulost jako Luke Cain. Film bohužel zvláště v druhé části sklouzává na úroveň laciné televizní nicky, nelíbil se mi střih a naprosto otřesná je kamera.

Strašná blbost, ve které vtipu se nedostává a zápletka je jaksi nesmyslná. Zaujme jedině mladě vypadající Jerry Orbach, kterého český divák zná jako přísného otce Baby z Hříšného tance. Dabing ČT 1995.

Hodně nápadité, i když sekvence mimo dům po smrti manželů působí spíše jako záběry z nepovedené realizace scén Studia Rosa. Vtipné jsou zpívané pasáže, jako celek je to ale pořádně praštěné.

Pro mě za mě si legenda klidně může být legendou, nic jí to z neubírá z nudy, která ji protkává od začátku až do konce. Stokrát lepší a vtipnější film s podobnou tématikou, andělským zásahem do života smrtelníků, je Beattyho Nebe může počkat.

Tento díl není černobílý. Rozhodně však patří k těm nejhorším, není-li vůbec nejhorší. Kromě atraktivního černomořského prostředí nenabízí zhola nic, zápletka je už mnohokrát recyklovaná, N. Smith čím dál neschopnější a vyústění příběhu ještě odfláklejší, než v předchozích dílech. Konec dobrý, všechno dobré, v tomto případě neplatí.

A po tom slavnostním pohřbu se státními poctami žili všichni šťastně až do smrti... Obrovskej doják na způsob nízkorozpočtového Pearl Harbor, který svou atmosférou v počátku vyprávění připomene i Titanik. Docela příjemná je retro část s dobovou hudbou, u které se zasníte nad krásnými ale těžkými časy amerických třicátých, jako celek je ovšem tento televizní film naprosto konvenční záležitost bez jakéhokoliv vlastního nápadu se spoustou náhod s nápisem "příběhové klišé", neposkytující dostatečnou velikost hereckým partům (mezi námi, o JLH se šušká, že vůbec hrát neumí, jenže já jí už od časů Tajemství loňského léta a Příběhu Audrey Hepburn fakt žeru), tak trochu reklama na americké vlastenectví. Sean Faris mi hrozně připomíná jednoho spolužáka, docela známého plážového volejbalistu Jindru Weisse.

The Lost Films of Stan Laurel and Oliver Hardy: The Complete Collection – Volume Seven (1927-1934). Laurel demoluje pýchu americké demokracie, její skvělou a neporazitelnou armádu. Některé gagy jsou opravdu vynikající (poražený stan).

Přes místy možná až trochu šarádní nádech je další filmy s Goldie Hawn a Chevy Chasem (sešli se už o dva roky dříve v Podlé hře) zárukou dobrého humoru, zejména v závěru. V českém znění Dagmar Čárová, Petr Oliva, Jiří Schwarz.

Pedro začínající je dost vzdálen Pedru současnému, v tomto případě spíš naštěstí. Režisér postupně vyzrál, i jeho styl se vybrousil, ubylo postav, netroufám si sice tvrdit, že pod tlakem komerce ubral v tématech na plynu, ale jeho dnešní snímky jsou prostě více zajímavé, méně šílené. Začínající Banderas opět jako homosexuál, a už se na něj těším v Kůži, kterou nosím.