kinderman

Nejlepší je pustit si celou „pravěkou“ trilogii na jeden tříhodinový zátah-Osada Havranů je seznámení s hlavními postavami žáka a jeho mentora (Havranpírko a Sokol), Na veliké řece dobrodružná story o pátrání po „unesené“ nevěstě (Veveřice) a nalezení té pravé (Šťastná chvíle) a ve Volání rodu se zakládá nová komunita zemědělců a pastevců. Závěrečná část je mi nejmilejší zejména pro podzimní depresivitu („Nepřibližuj se, Smrti!“) fotogeničnost sněhu a představitelky dívky Rosničky, stejně jako pro „hlášky“ M.Moravce („Co budete žrát?… Pojdete do prvního mrazu.“) A když se z kopce začal spouštět jezdec na koni s lebkou jakéhosi hlodavce na čele (kostýmy Theodor Pištěk), jako kluk jsem zapomněl v kině dýchat.

Mnohem příjemnější záležitost než drtivá většina teenagerovských komedií o sexu a orgasmech především díky přirozené a tím pádem věrohodné představitelce hlavní role. Děj je samosebou jednoduchý, ovšem plusem je, že tvůrci v choulostivých scénách nepřitlačí na pilu (škoda jen toho úvodního zvracení) a nestanou se trapnými.

„Zlatý osmdesátý léta..startky a pivo za dvě padesát.“ A tyhle francouzské akční kriminálky s Delonem a Belmondem. Slovo policajta vyniká kombinací vtipných hlášek a (docela brutální) akce, přičemž pamětihodná je zejména automobilová honička, při níž ve zpomalených záběrech Delonův vůz klouže do řeky a laciná syntezátorová muzika přejde do Wagnera. Dějová linka je příslušně předvídatelná (včetně toho, kdo za vším stojí) a závěrečná „šaškárna“, ano zbytečná.

Koho by nechal chladným úvodní tradicionál The Little Old Sod Shanty, který česky nazpívali ve své zlaté éře Greenhorni se slovy : "Dveře mají panty z kůže/okna nejsou zasklený/kolem kojoti se plíží hladoví..."

Poslední spolupráce J. von Sternberga s M.Dietrichovou nezaujme ani tak předvídatelným příběhem o vydržované ženě, která zamotá hlavu dvěma přátelům natolik, že se proti sobě postaví v souboji, jako spíš nádherně vypiplanou černobílou kamerou, kterou si vedl sám režisér.

Nalevo i napravo samý vypatlaný mozek-dnešní politická reprezentace nestojí za nic, ovšem pokud by ji měli nahradit tihle zakomplexovaní zoufalci, to si raději najít jiný stát, případně jinou planetu. Nejvýmluvnější okamžiky: partička mladých komunistů se pokouší rozhicovat demonstraci kdesi v Německu, načež i se svými hesly a rudými fanglemi beznadějně zabloudí mezi paneláky...mladý konzervativec žvatlá cosi o pětileté dekádě a u portrétu "pana profesora" nutí matku vyprávět na kameru, jak agituje pro ODS...o tom magorovi v solárku ani nemluvě.

Bogie ve službách válečné propagandy a zároveň vynikajícím (i když v závěru poněkud za vlasy přitaženém-palba kopírující terén, Němci, kteří se nezmůžou na sebrání odhozených zbraní) válečném dramatu.

Vzpomínám si, že to bylo o dvou sourozencích (dětech), kteří se měli dostavit včas k projednávání řízení o dědictví-snad nějaký pozemek. Bez pomoci hazardního hráče, jenž je ochránil jak před útoky divokých zvířat, tak před indiány, přičemž ve finále obehrál zloděje koní, by se jim to sotva povedlo. Jako klukovi mi to přišlo úžasně dobrodružné a napínavé. Edit: Po zhruba třiceti letech jsem si film zopakoval (tentokrát v původním znění) a musím uznat, že je to pořád fajn rodinný western s podmanivými exteriéry, pěknou hudbou a působivou interakcí lidí a zvířat (včetně pejska a toho kýčovitě zpomaleného záběru na děti a běžícího kolouška).

Spolu s Garnettovou adaptací jiné Cainovy knihy: Pošťák zvoní vždy dvakrát (1946) tvoří Wilderova Pojistka smrti esenci noirového žánru (tedy za předpokladu, že noir chápeme jako žánr, nikoli jen jako soubor stylotvorných prostředků).

Osamělé místo, kde byla nalezena mrtvola Mildred Atkinsonové (ale o to, kdo je vrah, až zase tak nejde), stejně jako metafora existence umělce (v tomto případě filmového scenáristy Steela), osamělé místo jako prostor boje s vnitřními démony a konečně osamělým místem je svět bez lásky-vynikající multižánrovka s fascinujícím výkonem H.Bogarta, který se na "stará kolena" nebál kontroverzních postav.