kinderman

Kdybych měl dítě 10-13 let, využil bych zhlédnutí Mostu... k tomu, abych si s ním popovídal o mnoha (nejen pro děti) důležitých tématech, včetně těch, které se v rodinných filmech vyskytují jen pomálu. Dítě nemaje, dávám tomuto citlivě natočenému příběhu (srovnávání s módními fantasy kulhá na obě nohy) dvou společenských outsiderů, kteří překážky zdolávají silou svého přátelství a imaginace, "za pět" a těším se na DVD s původním zněním

V Obecné škole našel hrdina svůj vzor, v Koljovi sám sebe a ve Vratných lahvích se přes vměšování do osudů druhých "dopracoval" zpátky k manželce. Napoprvé se na to docela dobře kouká, ale pak si člověk uvědomí, že pokud ho otravovala postava Amélie z Montmartru, Svěrákův Tkaloun na tom není o moc líp.

Solidní debut Chow Yun Fata v americkém filmu nevsází na originalitu za každou cenu, režisér A.Fuqua se drží v obrazové stránce zavedených hongkongských standardů a oscarová M.Sorvino v roli drsné padělatelky rozhodně oko mužského diváka nezklame. Klidně bych se na tuhle dvojku střelců vydržel dívat i o nějakou tu minutu déle.

Každý ze svaté trojice drsné školy americké detektivky má (co se týče filmové adaptace) alespoň jeden nezapomenutelný zářez v dějinách kinematografie: Hammett Maltézského sokola , Chandler Hluboký spánek a Ross Macdonald (vl.jménem Kenneth Millar) Harpera natočeného podle románu Pohyblivý terč. Snímek má všechno, co správné detektivce sluší, a navrch výborného P.Newmana, jehož postavu (v románech se jmenuje Lew Archer) tvůrci obohatili o neschopnost vyrovnat se s rozvodem.

Snad nejlepší francouzská komedie 80.let vyniká inteligentním humorem, výborně napsanými dialogy, nezapomenutelnou dvojkou P.Noiret a T.Lhermitte a jen tak mimochodem (na rozdíl od O.Marchala, který nám toto poznání natlouká do hlavy kladivem) ukazuje, že policajt se od zločince obvykle liší pouze odznakem. Další dvě pokračování (byť pod stejnou režijní taktovkou C.Zidiho) se už tolik nevyvedla.

Spojené státy mají ve svých dějinách několik temných skvrn (ostatně který národ ne!), z nichž genocida původního indiánského obyvatelstva patří k těm nejčernějším. Výborná adaptace Bergerova románu se skvělým vypravěčem Jackem Crabbem (D.Hoffman), který poznal život mezi bílými i rudými, demytizuje Divoký západ a zejména pak postavu generála Custera.

V jednom ze svých nejlepších filmů bratři Marxové anarchisticky boří premiérové operní představení. Pamětihodná je už úvodní scéna v restauraci, v níž Groucho vytasí vše ze svého arzenálu humoru-inteligentní bonmoty, nonsens i sžíravou ironii.

Nebýt dlouhých tanečních a pěveckých výstupů, které film neúměrně protahují a s vlastním dějem nemají nic společného (byť jsou dobře zaranžovány), jde o ohromnou legraci, ze které naplno čerpal W.Allen ve Spáči a Lásce a smrti.

Tento film P.Verhoevena se mi ze všech jeho „amerických“ kousků líbí nejvíc za podvratný způsob, s jakým naložil s literární předlohou R.Heinleina. Zatímco spisovatel v 50.letech svým románem volal po vládě pevné (vojenské) ruky, Verhoevenův film ironicky ukazuje, kam vláda takové vojenské ruky celou společnost (masírovanou televizním zpravodajstvím) nejspíš přivede. Škoda, že se spousta diváků k této myšlence nepropracuje, neboť jejich oči zaslepí chlístance krve a přehlídka utrhaných končetin.

V roce 1999 jsem v kině kroutil hlavou nad přepísknutou zápletkou. O pár let později vypadá tento Zwickův film s osvědčeným D.Washingtonem v hlavní roli téměř prorocky.