kinderman

Tuctová kriminálka, ve které nejlepší herecký výkon podává ten setr.

Formu fiktivního dokumentu používá Allen dost často (počínaje snímkem Seber prachy a zmiz), v tomto případě se mu podařilo stvořit brilantní (politickou) satiru ve stylu, jaký u nás zvládá od dob České sody leda Petr Čtvrtníček. Smál jsem se celou dobu, nejvíc u vyústění scénky, kdy Allen jako Wallinger radí, jak změnit obličej prezidentského kandidáta, aby byl tento volitelný. Hra s dokumentem vygradovala v Allenově filmografii o dekádu později ve vynikajícím Zeligovi.

Karnevalová noc v Benátkách roku 1911, sázka v pánském klubu, Fröhlich jako Eugene Colloredo třikrát přejíždějící bubínkem revolveru s jedním nábojem po rukávu a pro našince především nádherná Lída Baarová jako Giacinta. Upřímně, raději jeden (říšský) film s Baarovou než dva filmy o tom, jak Baarová točila v předválečném Německu (a randila přitom s ministrem propagandy).

Poláci se významně podíleli na porážce Turků u obléhané Vídně (1683), zamezili Leninovým bolševikům ve vývozu jejich ideologie do Evropy (1920), polští matematici vyřešili počátkem 30. let kód Enigmy a výsledky své práce pak předali Spojencům, polské jednotky byly u dobytí Monte Cassina (1944)...a v roce 2004 v Karbale několik dnů (spolu s Bulhary) úspěšně odolávali útokům iráckých ozbrojených rebelů. A nebojí se o tom natočit film, který je sice (stejně jako Bayových 13 hodin) westernově zjednodušený, ale z řemeslného hlediska mu nelze nic vytknout. Před několika lety bychom v něm patrně viděli Boguslawa Lindu, Bartlomiej Topa (Drogówka) ale dokazuje, že o věrohodné představitele chlapských hrdinů nemají naši sousedé nouzi.

Tohle nezachrání ani účast Michelle Fairleyové (lady Stark), ani Predrag Bjelac, který má na začátku asi třicet lidí, ale postupně si jich v lese naklonuje nejmíň tři sta. Nezachrání to ani srbští členové štábu s tak cool jmény jako Kostič a Mrdan. V původním filmu mě nejvíc bavil ten sniper- lučištník, tady nemá luk vůbec nikdo. Nepotěšil dokonce ani odkaz na Jméno růže, to když v hradní kuchyni divoženka osouloží mladého pana Huberta. Ale pořád jsou to silnější dvě hvězdičky než u Cageova "čínského historického dobrodružství" Outcast.

Zdá se, že hrdinové filmů Oleho Giaevera to mají jasně nalinkováno: objeví- li se problém, pojďme (v tomto případě utíkejme) jej zkusit vyřešit do přírody. Zatímco předchozí Hora byla nesnesitelným artem plným náznakových dialogů, dlouhých vzájemných pohledů a trucovitých "odchodů" do samoty, zde je počet postav zredukován ze dvou na jednu, dialogy nahradil vnitřní monolog a posedávání za kameny močení do horské bystřiny či masturbace za stromem. Je to tedy o něco akčnější, ale pořád ne dost zajímavé na to, abych projekci nepovažoval za ztrátu času.

Lída Baarová opět režírovaná Karlem Ritterem a opět to (i když možná méně než předchozí Zrádce) vypadá na tendenční film. Za frontou sestřeleného německého pilota se na konci 1.světové války ujme umělecká skupina, která obveseluje francouzské jednotky, a ředitelova dcera (Baarová) se do něj zamiluje. Pilot samozřejmě předstírá, že je Francouz, ale "srdce se mu rozbuší a chce vyskočit z hrudi", když se octne pod bombardováním svých soukmenovců. Pojme plán, jak pomoct k útěku německým zajatcům, jeho totožnost je prozrazena...a v 77.minutě to náhle skončí, takže těžko říct, co se stane v těch zbývajících 15 minutách.

Netopýr ukazuje, jak se pod taktovkou říšských filmařů Lída Baarová umělecky posunula. O komediálním talentu nelze pochybovat, zvládnutí jazyka je suverénní. Film samotný je nápaditý, pěvecky zvládnutý a perlivý jako to šampaňské, kterého v něm protečou snad hektolitry.

Bravo, takhle se na to musí. Nikoli cestou ždímání citů nad vyprávěním o zneužitých dětech, ale zdánlivě odtažitým novinářským dramatem ve stylu Všech prezidentových mužů, kde tu hrůzu ze zjištění, jak funguje mocná katolická církev (to zneužívání v bostonské arcidiecézi je jen viditelná špička ledovce), postupně odhalujeme spolu s hrdiny. Žádné tvůrčí exhibice nebo žadonění o ceny, stačí precizně zpracované silné téma a máme tu jeden z filmů roku.

Ještě více než u Daredevila se vnucuje otázka: opravdu tvůrci potřebovali na cestu hrdinky k "sobě samé" (v případě Matta Murdocka k navlečení kostýmu) celých třináct epizod? Zvlášť, když všichni vědí, že padoucha je potřeba zabít, neustále to opakují, ale sotva se ta příležitost naskytne, nechají ho opakovaně utéct. Do nadprůměru nejdu, přestože některé scény jsou skutečně pamětihodné.