Lachtaan

Jsou seriály, které lidé sledují z důvodu toho, aby se pobavili. Poté jsou v dnešní době časté také příčiny, že seriál sledujete již z pouhé setrvačnosti, kdy váš někdejší oblíbenec rapidně ubral na kvalitě, vy jej ovšem sledujete nadále, přestože vás na něj přešla ta prvotní chuť. Naštěstí ještě v dobách, kdy byl gigant jménem Netflix v plenkách, v jeho rukou vznikl seriál, který dokáže i pobavit, ale hlavně ponaučit a uhranout. Svou precizností, autenticitou, originalitou i pocitem, že vám dokáže dopřát veškeré možné polohy všemožných emocí. A zásluhou toho, že se jedná o antologii samostatných povídek vás nemůže s přibývajícím časem omrzet či nudit. S poklidným odstupem mezi jednotlivými sériemi a nepřepáleným počtem epizod donutí fanouška čekat na ty nevěřícné "mindfucky", které přijdou v následujícím ojedinělém příběhu. A za to v období mocné expanze seriálu ze všech koutů světa i žánrů klobouk dolů.

Tohle je prostě můj šálek kávy. Rozhodně tím nechci říct, že bych si liboval v takto tragických osudech, ale pan Boyle dokázal tento pozoruhodný příběh natočit tak precizně a více než zajímavě, že nešlo ve finále hodnotit jinak. James Franco se tehdy ještě upsal hodnotnému dílu, oproti vlastní tvorbě, kterou ve velkém produkuje v nynější době. A bylo na něm znamenitě znát, že onu roli prožil a dal do ní kus sebe. A to je v hereckém rajonu to nejdůležitější.

Delší dobu se mi už nestalo, že bych znuděný filmem odbíhal myšlenkami kamkoli jinam jen proto, že jsem se nedokázal soustředit na nezajímavý snímek. Přesně tím bohužel mnou velmi dlouho vyhlížené Číslo 9 je a jedinými klady se stává hodně krátká stopáž a místy až děsivá animace, hezky podržená velikánem Burtonem jako v případě precizní Koralíny, se kterou také neměl jako režisér či přímý výtvarník co dočinění. Vždycky se u těchto přešlapů uklidňuju tím, že mám díky občasným nízkým hodnocením na pohled pestrý profil.

Docela mě to vezme za srdce, když mnou očekávaný snímek se již během předpremiéry utápí v modrých číslech a já mu stejnak do mé návštěvy kina či prostého konečného zhlédnutí doma stále fandím a přeju vzrůst do červena. Bohužel se poslední dobou stává až zvykem, že se můj subjektivní názor velmi těsně ztotožňuje s obecným hodnocením daného filmu a jinak tomu bohužel není i právě u nového Jurského světa. Seňor Spielbergo sice stále do megalomanské série sype pytle peněz, abychom se mohli pokochat přenádherným vizuálem v té nejuhlazenější podobě, jeho absence na režisérském postu ovšem konečný výsledek okrádá o potřebný nádech a ještě nutnější invenci. Pan Trevorrow se sice před třemi lety snažil okopčit rodinnou auru kolem filmu, stále mu však vše do sebe patřičně zapadalo a divák už během promítání nepřemýšlel nad věcmi, které se zde zcela úplně nevyvedly. Když se ovšem dostal do sesle nejvyššího povolaného Španěl Bayona, veškerý úžas a opojení z dalšího dinosauřího dobrodružství se již nedostavil. Obřími ještěry jsem se pokochal dostatečně, pokud ale po nastevřeném konci dostaneme třetí část, prosil bych nevynechat smysluplnější příběh. [viděno v Cinema City Plaza Plzeň 1.7.2018]

Ano, opravdu jsem se na to podíval, opravdu jsem potřeboval něco šíleně jednoduchého, lépe vystiženo anglickým slovíčkem pointless a dle požadavku jsem takový “film” opravdu dostal. Když opomenu hrozivý střih jako z Movie Makeru a zápletku zapletenou do vlastní myšlenky, tak bych zrovna tuto ztřeštěnou komedii neutápěl až v takových číslech už jen proto, že skončila velmi rychle a netrápila nikoho z nás přepálenou dějovou linkou. Zdráhám se ale obecného hodnocení a to nejen z důvodu toho, že by mi černé spektrum kazilo celkový vzhled profilu. Když bych se měl odvážit k soukromému hodnocení zde v komentáři jako to dělám u jednotlivých sérií TV seriálů, zasadil bych celkově 3/10. Z toho je ale polovina za tělo Natalie Germani.

Metanolovu aféru jsem oproti Dukelské tragédii již zažil a matně si i vzpomínám na všemožná haló po internetu v období její největší mediální expanze. Tím ovšem veškerý můj zájem skončil a až do letošního května se tím pro mě umlčela. Najednou ale přichází od televizních tvůrců pozoruhodné nevinné drama, kde se režisér ve víru autenticity rozhodl oslovit vícero neznámých tváří, pro kampaň k nim nalákat menší množství herců známých a splácat dohromady filmový odraz jednoho z nejdiskutabilnějších zločinů v novodobé historii České republiky. První část, intenzivně obohacená o napínavou hudbu, se vyvedla na výbornou. Veškeré peripetie s policisty a následným soudem už byly ve filmu pojaty stejně zdlouhavě, jako je museli účastníci prožít ve skutečnosti. Toho se ale film úplně držet nemusel.

Českou televizi už naprosto upřednostňuju mezi všemi tuzemskými produkčními kanály a ona se mi za to vždy po menší odmlce znamenitě odvděčí. Vedle trapně uhlaznených kriminálek Anděl, ohnivých Kuřat nebo Afér jaromíra soukupa právě u ČT točí v duchu kvality, ne kvantity. A mile rád si dám každý druhý týden nový dvoudílný televizní film, než 2x týdně přeplácanou slátaninu, která svým 136. dílem teprve začíná gradovat na svém rádoby ději. Dukla 61 je dechberoucí drama, které se nesnaží být jakkoli akční, což mnoho příchozích k tomuto filmu třeba očekávalo, když se zde má jednat o důlní neštěstí. Je to nesmírně autentická sonda do srdcí všech zúčastněných, obětí i jejich pozůstalých. Jednohubka mapující další zajímavou, ale velmi trpkou součást našich dějin, o které bych se bez pana Ondříčka a jeho filmu zajisté ještě několik desetiletí vůbec nedozvěděl.

Pro mě spíše tragikomicky natočená sonda do pohraničí totality se svobodným žitím, které ale měl Hřebejk již nechat ladem. Ze začátku jsem se domníval, že se nám rozbíhá skvěle obsazené (vyjmo Kokoháka) komediální drama, které mě posléze třeba i zaujme. Když si ovšem uvědomím, že jsem i na oslavované dramatické vyvržence jménem Samotáři byl poměrně přísný, nemůžu U mě dobrý hodnotit nikterak kladně. Konečné “hazardistické” rozuzlení už ani nedokázalo poutat mou pozornost stále k obrazovce.

Zápletka: Nejnudnější v historii nudných filmů. Monstrum: Už dvojhlavý žralok byl ten nejsprostější nápad, jak upoutat pozornost na bizarní záležitost. Herci: Všude, kde je Danny Trejo, je zaděláno na malér.

Zápletka: Katastrofálních rozměrů, sahajících téměř po kotníky děl Rolanda Emmericha. Monstrum: Originalita nezná v programu Malování hranic. Herci: Buďme upřímní - nahota velí celé této slátanině.