ZeroCZ1233

Každou novou epizodou tento seriál nachází nové dno a ti, co na to ještě koukají, tak to dělají proto, že čekají na Daredevila, nikdo mě nepřesvědčí o opaku.

Od Antonioniho jsem dříve viděl pouze Červenou pustinu, která mě naprosto pohltila, ale když jsem se podíval na Zvětšeninu, která si udržuje kultovní status a je nejznámějším režisérovým dílem, tak jsem byl poměrně rozčarovaný, a ne až tak spokojený. Na rozdíl od Červené pustiny mi Zvětšenina přišla ještě víc náchylná k interpretační otevřenosti a neurčitosti, i když je paradoxně také více přístupná pro širší korpus diváků. Na druhé zhlédnutí jsem však zjistil, že Zvětšenina je jeden z těch filmů, které jsou po každém zhlédnutí lepší a lepší, divák má díky předchozí znalosti snímku výhodu a dokáže poskládat na první pohled nepadnoucí dílky do sebe mnohem snáze, zároveň si také všímá věcí, které na první zhlédnutí dokázal jen stěží pochytit. Díky tomu i já Zvětšeninu zpětně velmi docenil, a to ani ne pro svou skvělou mysteriózní zápletku, režisérovu typickou lásku pro nedějovost a atmosférickou hutnost, ale hlavně proto, jak v tomto modernistickém labyrintu plného různorodých nálad Antonioni dokáže skrz záměrně nevýrazné náznaky zachytit ducha doby i prostředí, kde se příběh odehrává. Hlavní hrdina jako perfektní příklad tehdejší mladé roztěkané umělecké smetánky scházející se v galerii Indica, jejíž hlavním cílem bylo zahnat nudu a vymanit se ze šedi staré Anglie. Scéna s vystoupením kapely Yardbirds jako přesný popis kontrastu tehdejší hudebních fanoušků, kteří buď nezúčastněně poslouchali (často pod vlivem různých látek) nové kapely v menších klubech nebo nekontrolovatelně šíleli při vystoupeních těch největších na scéně. Tuto trojčlenku uzavírá skupina mimů reprezentující tichý chaos, který dlel v kořenech umělecké scény swingujícího Londýna (na první pohled nesmírně talentovaní bohémové, uvnitř však velmi často jen drogově závislá mládež smutně ubíjející svůj talent). Na Zvětšenině je toho poutavého a zajímavého spoustu, jen divák musí přistoupit na její hru, podvolit se možná pro někoho až nesnesitelné nudě a tím se mu otevře brána nejen do světa fotografie a její specifického uměleckého významu, ale také do prostředí 60. let, kterému vládli mladí lidé pomocí kulturní revoluce, jejíž epicentrum sídlilo právě v londýnských ulicích.

Viděl jsem to pouze jednou a to jsem byl výrazně pod vlivem nostalgie, která má na diváka velkou moc, protože má kvůli ní tendece přehlížet spoustu věcí, které jsou na tomto drahém a jistě v určité míře technicky revolučním taháku peněz velmi špatně. A oči mi otevřelo právě toto geniální video, doporučuji si udělat ten čas a zhlédnout: https://www.youtube.com/watch?v=btNL1q-yU7E

nejlepší podoba psa baskervillského

Prušinovský v Chybách opět dokazuje svou schopnost naprosto přesně ukázat české prostředí, obyvatele a jejich náturu. Nemá zájem ani tak kritizovat, to nechá na subjektivní schopnosti diváka, ale přesně popsat lidskou předpojatost, pokrytectví a tendenci se řídit předsudky u tabuizovaných témat, která však spojují nás všechny. Tentokrát se noří do víru české vesnice, jejichž obyvatelé (včetně hrdinčiny lásky) nelibě nesou zajištění, že jedna z jejich nových sousedek v mládí točila porno. Kolem této malé premisy poměrně zdařile staví romantickou linku dvou hlavních hrdinů, kdy ona je ta, co se vypořádává s chybami minulosti, kdežto on se snaží neúspěšně vyvarovat chyb, které ho čekají na každém kroku. Nikdo by od Prušinovského nečekal láskou, pochopením a sluncem zalitou rozněžněnou romaniku, místo toho nám i s pomocí neokoukaných hereckých tváří nabízí autentický vhled do toho, jak právě vesničtí lidé nižší třídy více tíhnoucí ke konzervativnímu smýšlení na jednu stranu nezvládají svoje emoce, ale na druhou stranu si hrají na morální arbitry, kteří radši tvrdohlavě jdou proti zdi, než aby se postavili realitě čelem a pro dosažení svého štěstí byli schopni odpouštět. Ani s výrazovými prostředky si snímek pro zachování autentičnosti zásadně nehraje, kamera přesně ví, co vše ukázat a velmi zdatně dokáže představit svým citem pro barvy tři roční období, ve kterých se Chyby odehrávají. Bohužel je však znát, že se původně jednalo o scénář pro hodinový televizní film a pocit natahovanosti i u ne tak dlouhé stopáže opravdu kazí jinak dobře nastavovaný dojem. Chyby rozhodně stojí za zhlédnutí, protože se jedná o další Prušinovského projekt, který nastavuje zrcadlo české společnosti a takových filmů není nikdy dost.

Jako fanoušek Soudkyně Barbary si tenhle nepřiznaný spin-off nemůžu neužívat!

František Ciglbauer je pan herec, nový objev, který by měl mít vlastní spin-off, děkuju.

Vojtěch Balák a Alžběta Novotná nemají vkus.

Další výborný Chaplin, který rozehrává svou ikonickou partii dnes už legendárních gagů, ale i pro komedii nezvyklou, avšak o to účinnější melancholii. Mimo jiné opět plně využívá prostředí, kde se snímek odehrává, kdy netvoří jenom kulisu, ale funguje jako zdroj dalších potenciálních gagů, tudíž když tady je Aljaška, tak se zákonitě musí bojovat se sněhem, nepříznivým počasím, ale i s po zlatě lačnícími lidmi, čímž Chaplin buduje na grotesku sice naivní, ale stále poměrně promyšlený a soudržný příběh, který dokáže bavit i po těch skoro sto letech.

Souhlasím s ostatními, Malcolm a Marie by mohl být skvělý film, ale… hlavní problém je samotný režisér a scénárista Sam Levinson. Na snímku je strašně vidět, že Samova ambice je se zařadit do síně autorských filmařů, jejichž tvorba je snadno rozpoznatelná jen při vyřknutí jejich jména, ze současných tvůrců příkladem budiž Robert Eggers, Ari Aster nebo z druhé strany pomyslné kvalitativní barigády Tomáš Magnusek či Neil Breen. Tyto snahy a ambice mě ale udivují vzhledem k tomu, že Levinson je právě ten člověk, co svou výjimečnost ukázal na vynikajícím seriálu Euforie, který se po všech stránkách nebojím zařadit mezi nejlepší a nejzásadnější seriály tohoto století. Ale i přesto Levinson tu potřebu stále má a právě kvůli tomu film působí víc než cokoliv jiného jako filmařské cvičení, kdy v několika chvílích přebírá otěže parametrická narace, která sice může vypadat i působivě, ale v drtivé většině případů z ní lze cítit pouze ta Levinsonova touha ukázat, že on je ten filmař, co točí ty moderní artové filmy s nějakým smyslem a poselstvím, které nejsou jen tuctovou zábavou, nejsou to ty páteční filmíky, ty rychlokvašky, které se zhlédnou jednou a hned se zapomenou. Bohužel právě to poslední Malcolm a Marie celkem je, člověk to zhlédne jednou a zapomene, jelikož to přes tu velkou sebezahleděnost a snahu mermomocí se vůči něčemu vymezovat a zároveň definovat svou vlastní tvář rozpadá a devalvuje ostatní prvky, které jsou na filmu dobré. Tím mám na mysli hlavně skvělé herecké výkony, které tu Zendaya a John David Washington předvádí, je vidět, že ždímou ze scénáře maximum, i když ani ten není tak dobrý a strádá na úplně zbytečných rovinách. Levinsonův scénář je hybrid dialogové dravosti a živelnosti ze Scén z manželského života a krátkého časového úseku, ve kterém pár sledujeme z Before trilogie. A nebyl by to ani špatný nápad, kdyby do toho sáhla dramaturgická ruka a autorskou pýchu trochu stáhla k zemi, místo toho máme sice na začátku skvělou konverzačku, která má vyřešenou temporytmiku a dynamicky střídá mezi klidnými a vyhrocenými scénami, ale to se přibývajícími minutami zhoršuje, a nakonec se z toho stává jen repetitivní záležitost, která sahá až do roviny nechtěného absurdna. Malcolm a Marie je ve své podstatě dobrý film a stojí za zhlédnutí, avšak mohl by být mnohem lepší, kdyby si tvůrce přestal čuchat svoje prdy, postavil se zpátky na zem a své tendence se umělecky vyjádřit zkonstruoval způsobem, který funguje, ne způsobem, který chvíli oslňuje, ale nakonec nudí.