Lavran

Cameronovo vizionářství je redukováno na endoskeleton ultrazábavné scénáristické nemohoucnosti (bez "přidané hodnoty", napětí a emocionálních komplikací) obalený krustou artificiální masy, která je velmi efektivní v číslech, ukazujících urputnou snahu odkázat na všechny možné i nemožné postapokalyptické a jiné sci-fi filmově-herní ikony (za předpokladu, že tím nebude ohrožena jejich pověstnost), ale zoufale pasivní v momentech, kdy by měla do kronik terminátořího univerza přispět něčím vlastním, novátorským, co by stálo za to udržovat v kultovním povědomí (digitální guvernér to opravdu nebude). TS se v paměti neúprosně tříští do splývavé změti kovového šrotu, ze které tu a tam probleskne vzpomínka na odvážnou a poctivou kameramanovu práci (speciálně kvůli nasvícení), přitažlivě "špinavou", ale trochu neterminátorskou atmosféru či útrpně se tvářícího Balea, ale obávám se, že v tomhle kosmatém a natvrdlém stavu, který je možná i dílem neustálého přepisování za chodu a krácení na střihačském stole, se za McGho konzumní přesnídávkou potáhně jedině hodně trpký smích. Skutečného počtu všech nelogičností a hovadin by se totiž nedobral ani sám Skynet. Až se zdá, že logika si vzala dovolenou ke konkurenčnímu a stokrát lepšímu Star Treku. Těžko to přezírat.

Nevěřte zlým jazykům. Narozdíl od Harka postrádají receptoru pro nadsázku i politickou "empatii". Kontraband je možno považovat za jakési vyvrcholení temných nálad, které se v hongkongské kinematografii kulminovaly v letech předcházejících předání HK pod čínskou správu.

Jistá tendence českého filmu, která je přinejmenším k zblití.

A 312i minutový sestřih bych hodnotil ještě příkřeji, protože tak velkopanské rozvynutí do šíře by ságu rodu Ekdahlů jistě zbavilo i toho nejtitěrnějšího drobečku uměleckého účinku, který obyčejně plyne z potěšení z nevyřčeného/nezjeveného a tím podmíněného zapojení vlastní imaginace. Nevím proč, ale na Bergmana v barvách se ne a ne naladit (viz Šepoty a výkřiky).

Nebesky čistá deklamace minimalismu. Chvějivá poezie ticha. Povznášející dotek transcendentna. Mono no aware.

Tokyo monogatari, to je milionář střídmosti. Na omak je filmem, který je zbavený vší rušivé stylistické ornamentalistiky, který je opracovaný do geometrické úhlednosti toho nejprostšího modu vyprávění, ale pod hakamou této ukázněnosti a zdánlivé prostoty majetnicky ukrývá ty nejmagičtější poklady všedního života; zejména pak pravdy, které se nám v moderním věku neustále oddalují. Metronomem je mu délka jednotlivých statických kompozicí a jejich duchovní přesah (obzvláště v zátiších, která Ozu zároveň aplikuje i jako formu interpunkce spojující dvě nesourodá místa), prodlužující trvání zbytnělého času (nostalgie, tikot hodin, projíždějící vlaky...) a také obraz stařecké (ne)rozvážnosti, který je stejnou měrou smutný a pokorný jako úsměvný a klukovsky vzpurný. V obou polohách je však podávaný s rovnou mírou porozumění a neuvěřitelné citlivosti, aniž by kdy, byť na sekundu, došlo ke snížení do sentimentálního útlaku. Nelze se tak divit tomu, že mnozí interpretátoři hledali v Ozuových dílech pověstný dotek zenu. Je to neobyčejně svůdný obraz obyčejnosti. Dávkovaný s rozvahou a neuspěchaně, neboť se již nemusí obávat o svůj přidělený čas.

Docela odzbrojující fúze luxusní bojové choreografie Woo-ping Yuena s maximálně nekonvenčním (rozuměj úchylným) stylem opilého humoru, několika geniálními WTF nápady (Kohout vs. Stonožka!) a postavami k sežrání navrch (šaolinský veterán Chia Hui Liu v roli ďábelsky příšerného padoucha s vystřelovacím železným pařátem). Tvůrci i štáb se při natáčení téhle kuroviny evidentně dobře pobavili, já u výslednice jejich tvůrčího zápalu jakbysmet. HK forever!

V remízu české filmové tvorby je marné se dohledávat nádhernějších černobílých obrazů. Těžko práci pana Luthera popisovat, to se musí procítit na vlastní kůži. Nic to bohužel nemění na smutném faktu, že pro našince je podobně originálních a umělecky ambiciózních snah (nyní už o dílu jako celku) škoda. Kde je ti konec, Oskare Reife?!

Nejdražší blockbusterové narkotikum mezi nebem a peklem. Ke všemu bez špetky nadhledu. 1,5*

Základní dějovou premisou se Fearless nijak neliší od ostatních filmů o bojových uměních. Chvástavý a nevybouřený mladík (v modifikaci by mohl být zastoupen totálním looserem, nulou), který chce být úplně největším borcem planety, přivodí svou náruživostí sobě i svému okolí neštěstí. Proto absolvuje trnitou cestu sebepoznání, takové nalezení "vnitřní stezky" a pokory v odloučení od stínů minulosti v komunitě žijící v souladu s přírodními zákony, asketicky, aby se po uzrálém čase mohl vrátit (náležitě iniciován) jako moudrý a životem protřelý mistr a dál šířit své učení/nakopat řitě všem cizákům/utkat se s protivníkem ctícím zásady fair play. Aby však nedošlo k totálnímu stereotypu, je tento "monomýtus" obohacen o motiv boje za znásilněnou národní hrdost, protěžováním zneužitelného hesla „v jednotě je síla“ a kláním s gigantickou americkou tupostí (přeberte si to každý po svém). Neurazí, zabaví, pobaví, ale k čiré rozkoši má tato konstelace stále co dohánět (třeba by k ní napomohlo těch 40 dodatečných min u DC verze, těžko říct). Co se týče mého hodnocení, z větší části odráží potěšení, které výtvarně i choreograficky podařené souboje přivodily formalistické, potažmo esteticky založené části mé osobnosti. Na gilotinu jsou naopak mnohé dialogy. P.S. Jet Li je pořád na vrcholu, o tom žádná! 3,5*