Lavran

Škoda převeliká, že to poctivec Pollack přesolil s tou řemeslnou oddaností odlitku konformního žánrového archetypu, protože Kondorovo sečtělé kličkování mezi zrádnými mělčinami tajnůstkářských zpravodajských agentur, jakkoli zábavné a perfekcionisticky ukotvené v širokoúhlé kamerové nádheře, tím pozbývá veškeré moderní dynamiky a jiskry - a že by trochu toho adrenalinu nitrožilně potřebovalo jako sůl! Jinak řečeno, je to snímek, ve kterém hnací mechanismy zdánlivě fungují tak precizně, jako by byly seřízeny těmi nejšetrnějšími mistry z řad švýcarských hodinářů, ale přesto z něj na další zhlédnutí nezůstane více než stylově čistý motivační push pro všechny, kdož uvažují o dráze profesionálního knihomola, ale stále nemají jasno. 3,5*

Završení skvělé komediálně-akční trilogie Police Story se nese v duchu multikulturalismu a ze všech tří dílů je rozhodně nejchytřejší (a nejakčnější). Oblíbená postava superpoldy Chia Chua se tentokrát promění v doslova "interasijského" vyslance míru a spravedlnosti, neboť je v rámci mezinárodního případu nucen spolupracovat s čínskou policií, zejména tedy se speciálně vyškolenou soudružkou v podání "beautiful but lethal" Michelle Yeoh a procestovat s ní podstatnou část východní Asie. Tato kooperace tak jistým způsobem předznamenává pozdější předání HK pod čínská křídla, což je ostatně trefně okomentováno v nádherně fyzickém a bravurním závěru filmu... ;) Z Hong Kongu, který pochopitelně neřekl poslední slovo, se dění rychle přesouvá do Čínské lidové republiky, kterážto vakace se skrze jemné postrky a postoje hrdinů stane příležitostí pro konfrontaci kultury "pozápadnělého" Hong Kongu s kulturou komunistickou na satirické (konzumace zvířat, policejní praktiky), ale i komické úrovni (Coca-Cola, zvířecí kung fu pózy). Později se dění přesune ještě na malajsko-kambodžské hranice, kde se odehraje nádherně výbušná akční scéna v rambovském duchu a nakonec přijde samotná Malajsie, přičemž snad nemusím připomínat, že stejně jako při návštěvě Číny je malajský úsek prošpikován mnoha skrytými kulturně/politickými narážkami. A další úroveň kulturní liberalizace je nastavena ještě makrodetailem, který se hadovitě proplétá akčními scénami - jak je v HK dobrým dobrým zvykem, jejich koncepce i vzhled frekventovaně skládá nezastíraný hold známým hollywoodských trhákům (minimálně v angažovanosti kaskadérů své mentory převyšují). Toliko k nejdůležitějšímu z mých vágních postřehů, které se otírají o interpretaci obsahu. Samo sebou, trojka PS má i nepřehlédnutelné klady po stránce formální (mistrovské tempo, rytmus střihu, načasování scén, režii obecně), ale ve své podstatě jsou tyto dílčí aspekty "pouze" utvrzením pozitiv z předchozích dílů a nepovažuji je proto za nutné dále pitvat. Kdybych měl své dojmy shrnou do jedné věty, zněla by, velmi zhruba, takto: Ani v nejmenším jsem nečekal, že to bude tak super!

Radfordovu příliš nedomrlou adaptaci jedné z největších klasik světové literatury je možno považovat - aniž bych se vědomě uchyloval k technice doublethinku - za vyloženě průměrný film hned ze tří důvodů. Primo: Je tím horší, čím více si divák znalý nepřekonatelné Orwellovy předlohy hýčká jejích myšlenkových i literárních kvalit (fakt, že 1984 je "pouze" jakousi temnější variací na Zamjatinovo My ponecháme u ledu), protože za a) její ideová i atmosférická košatost je ve filmu očesána na bolestně konformní dřeň a za b) úroveň vizuálního vyjadřování Malého bratra Radforda spadá do kolonky průměru v odstínu totalitního betonu, i když má po ruce talent slovutného R. Deakinse. Secundo: První bod je natolik transparentní skutečností, že ji nemohou přejít ani náležitě poučení jedinci, kteří už dávno počítají s diferencí mezi filmovými a literárními výrazovými zákonitostmi a specifiky a nestavějí jedno médium nad druhé podle vzorečků naivní předpojatosti. Konečně nemístně subjektivní Tertius: I když je vůči knize docela frekventovaně doslovný, přesto je, což je zdaleka to nejsmutnější, "orwellovský" asi jako interní poměry v obchodním řetězci Tesco. Pročež suma sumárově pravím, že nevědomost je v případě (dystopické) filmové podoby 1984 opravdu... síla. // Dodatek: Neobratně maskovaná výprava nuznějšího charakteru k lepšímu dojmu také nepřispívá. 2,5*

Top Gun v produkci Rogera Cormana.

Sice mám z první projekce stránku a půl poznámek a postřehů, ale omezím se pouze na stručné konstatování, že lepší ve smyslu vyrovnanější a inteligentnější povídkový film tu nebyl už léta.

I při vší úctě k Tsui Harkově nesmazatelné stopě v hongkongské kinematografii musím konstatovat, že tohle je... katastrofální debakl. Ani nepamatuji, kdy jsem naposled viděl tak absolutně prázdný a nefunkční film, i když měl veškeré předpoklady k tomu dosáhnou minimálně k horizontu lepšího standartu (slušná výprava a genius loci přírodních lokací, echo Sedmi samurajů v jádru příběhu). Režie je halucinogenní, střih protivně disharmonický, hudba nevkusně sterilní. Jednotlivé scény (teď nemám na mysli pouze ty akční, i když pro ty to platí dvojnásob) nemají žádný náboj, tempo, rytmus, dynamiku, jsou zmatečné, nevypointované, poslepované podle jakési enigmatické LSD matrice, které jsem - navzdory linearitě zápletky - do karet neprohlédl. Samo o sobě je dost frustrující i to, že člověk asi ani nemůže ulevit od "oundanosti" u bojových kreací, protože na jediný zajímavý "fight" je nutno protrpět přes dvě hodiny dokonale nezáživné a ubíjející vaty, která se táhne jako řeka pomalu tuhnoucího magmatu, ke všemu na vlně dokonale zaměnitelných a nesympatických postav splývajících do jedné nadbytosti s maskou Nikoho. Má-li to ostatně cenu zmiňovat, pak vrcholem vší bídy jsou otřesné, naivní, bezduché a zcela přebytečné dialogy. Jejich časté vypuštění by filmu v nejmenším neublížilo, neboť samotný obraz, který je mimochodem velice vizuálně pestrý co do rozsahu barevné palety, by dokázal vyprávět to samé a desetkrát lépe. Sedm mečů chtěl být z ničeho ochráncem všech, ale svou spanilou jízdu, neznaje rozumnou míru, skončil na startovní linii. 1,5* P.S. Dobře si uvědomuji, že kinoverze, kterou jsem popatřil, je bohužel plodem zbytečně krutého sestřihu z bezmála 240 minutového kolosu, ale v mém kritickém náhledu, snad z evidentních pohnutek, to nehraje žádnou roli.

Jedno z nejvtipnějších komiksově nadsazených béček vůbec, zvláště pro Slyův nekompromisně debilní scénář a výrazový rejstřík ústředního psychopata. Nutno uzřít s českým dabingem.

Hrubozrnný černobílý obraz, unavené tempo, návaznost na umělecký film 60. let, jemuž dramatizace vskutku nikdy nebyla vlastní, časté temp morts čili zámlky, bressonovsky úsporné herectví, Jarmuschova nezaměnitelná poetika, která dokáže proměnit v kouzelnou etudu i tu nejobyčejnější situaci (návštěva kina), všeprostupující šerá melancholie, subkultura zahálčivých "hipsterů" a jejich trochu zvláštní vystřízlivění z amerického snu před branami ráje, který není ve výsledku o nic podivnější než ostatek Jimovy tvorby - takový i mnohý jiný je dnes už legendární referenční bod nezávislého filmu, který byl ve své době pořízen za pouhých 110 000 dolarů, a který, kromě toho, že svému tvůrci vynesl ceny na většině významných zámořských i evropských festivalů (Sundance, Telluride, Cannes, Locarno...), byl americkou kritickou obcí prohlášen za nejlepší film orwellovského roku 1984 (sic!). // Poznámečka na okraj: Z formálního hlediska je nejpodivnější, jak je celý film uspořádán. Je totiž rozdělen na jakési "segmenty" (kapitoly pomíjím), tj. jednotlivé záběry/scény, převážně statické kompozice, ale i záběry v "pohybu" (podélná jízda, umístění kamery na zadní sedadlo či na přední kapotu, přerámování), které jsou od sebe vždy odděleny několika vteřinami černých políček - a to bez výjimky. Střih v rámci záběru je tabu.

Jistá "infekce atavismy" a vyčpělostí se příhodám dvou nedobrovolných sexmisionářů pochopitelně nevyhnula, ale jejich dekadence je i po letech hibernace v kolektivní kultovní paměti (a v mé filmotéce) docela příjemná. Někdy to však je souboj doslova na nože (viz šílená campová estetika či závěrečná mrtvolka).

Hic Sunt Leones.