Lavran

Zcela po právu jeden ze základních pilířů "černého" žánru z období jeho klasické fáze. Pro každého fanouška by bylo smrtelným hříchem nevěnovat Lauřiným přednostem náležitou pozornost. Premingerova Laura se totiž honosí hned celou kolekcí superlativ a nezpochybnitelných kvalit - vyšperkovanými a břitkými dialogy, pozvolna gradujícím napětím a houstnoucí atmosférou, nečekanými dějovými zvraty, výtečně napsanými a obsazenými postavami, jednou z nejkrásnějších femme fatale, precizní režií a skvělou kamerou. Nezbytné je i dramatické nasvícení, akcentující vytáhlé stíny (a žaluzie) a konečně všudypřítomný opar z cigaretového kouře a deštěm zkrápěné ulice, tedy atributy, které jen umocňují nádherně snový charakter vyprávění.

Friedkin má sice všechny své velké filmy přes třicet let za sebou, ale tenhle stísňující převod otřepané fráze "mít brouka v hlavě" do filmové řeči se mu povedl na paranoickou. Věřím, že by kdejaký beatnik zaplesal.

Jestliže se Johnův návrat z dobrovolného vyhnanství nesl již v prvním partu v neuvěřitelně omračujícím stylu, ze kterého mi spadla čelist během několika málo obrazů (navíc podbarvených jímavou hudbou Tara Iwashira), tak teprve druhým poločasem svého epického diptychu rozšiřuje slovníkové definice pojmů jako maximalismus, megalománie a opulentnost o proporce dosud netušené. Dá se říci, že Red Cliff je dílo fenomenální v každém ohledu, ale v podobných prohlášeních bych raději zůstal při povrchu zemském a nesnažil se obalamutit gravitaci jako neporazitelný čínský válečník. Předně by se dala vytýkat značná eklektičnost v užitých "tricích" (viz kamera letící s šípy apod.), které evokují snad všechny významné čínské historické eposy posledních let (obsahem a důrazem na taktiku ponejvíce Válku rozumu a cti, třebaže Red Cliff je - dle rozcestníků wooovské cesty - větší melodrama). Divák se k tomu může postavit dvojím způsobem: buď ho to odradí a rozladí, nebo naopak potěší a bude obě dvě části vnímat jako syntax postupů pro daný žánr a zem původu typických. Na obhajobu však musím poznamenat, že přes všechen efektní balast (který stejně zbožňuji) je Red Cliff dostatečně "wooovský" na to, aby naplnil očekávání každého, kdo se s oblibou rochní v detailech režijního rukopisu. Já mám ve svém postoji jasno. A jak se k tomu postavíte vy? :) // Největší změnou oproti prvnímu dílu je snížení počtu projevů solitérního "wu-xia" heroismu na nutné minimum. // K plné spokojenosti mi, čistě pro srovnání, chybí pouze znalost Wooových starších a méně známých "šermířských" a kung-fu snímků.

Některé americké filmy Johna Woo jsou přinejmenším důstojné. Některé, byť nepříliš inteligentní, stále velmi... zajímavé. Jeden vyvolený se dokonce řadí k těm nejlepším z nejlepších amerických akčních filmů. Ale... nalijme si tváří v tvář pravdě čistého destilátu - Čím jsou tato dítka hollywoodského kalkulu vedle nesmrtelných hongkongských kung-fu stříleček s mírumilovným Chow Yun-Fatem v roli nejsmrtonosnějšího pistolníka, který je za hrob věrný svému kodexu cti a heslu noblesse oblige? Čím jsou vedle TÉTO fantasticky natočené tragédie antických proporcí, která je pojata jako komplikovaná symfonie pohybu? Nebojím se to přiznat... ničím než živým terčem na odstřel. Killer je zkrátka boží!

Dva bratři, dva světy, epický příběh o pomstě, nápravě, cti a vztazích mezi skutečnými muži a rodinnými příslušníky, velehora citů, geniální přestřelky, kupy mrtvých (podle údajů z bodycounts.com prý 65). Jinými slovy Velká legenda hongkongských pistol-řezničin, praotec celého lexikonu žánrových stereotypů a kultovní podívaná každou kapkou uroněné krve, jejíž kořeny lze vystopovat až daleko za rozlohu omnipotentní Asie - k Peckinpahovým westernům a francouzským gangsterkám ze 70. let. Lepší zítřek byl prostě první a to je nášivka, kterou mu už nikdo neodpáře - taková je skutečnost. A já si sypu popel na hlavu, že se k většině pokladů asijské kinematografie dostávám s takovým nezáviděníhodným zpožděním! Ale dost nadbytečných tlachů. Z filmotéky se na mne usmívá zbrusu nově zakoupený Killer a odolávat je tak těžké... To pravé baletění mělo teprve přijít! // P.S. Tento mistrovský kousek doporučuji každému, kdo se zajímá o netradiční využití květináčů.

Kde to nežije, tam je divadlo.

Jste-li dobře obeznámeni s formálními aspekty dvou nejvýznamnějších avantgardních filmových hnutí dvacátých let, francouzským impresionismem a německým expresionismem, obdivujete-li temnou esenci filmu-noir a nečiní-li vám obtíž orientovat se v záměrně roztříštěné časové kontinuitě a navyknout chladným filtrům, pak budete tzv. "uchcávat" blahem od úvodního zátahu v kostele. Není sporu o tom, že Ševčík zrežíroval jednu z nejuvědomělejších artových záležitostí českého polistopadového filmu. Jsem upřímně rád, že do relikviáře těch nemoha soudobých děl, která významně přispívají k rehabilitaci renomé naší kinematografie za humny i v domáckém klimatu, mohu jeho stylisticky i obsahově vypilované dítko započítat. Po hororech vzešlých z podvědomí Poledňákové, Trošky, Brabce a dalších působí Normal stejně opojně jako žíznivý hlt z nedotčené lesní tůně...

Bezchybná a živá režie velkého Johna Hustona, starý harcovník Karl Freund za kamerou, veterán muzicírování Max Steiner podepsaný pod hudební kulisou, Humprey Bogart jako okolnostmi políčkovaný válečný veterán, E. G. Robinson jako odpudivý gangster s prohnilostí zarostlou pod kůží, úžasně přirozená Lauren Bacall v roli dcerky zmrzačeného hoteliéra, hurikánem odříznutý hotel, který se tak promění v nedobrovolný Alcatraz, šťavnatá tropická atmosféra, napětí lascivně zvoucí k nakrájení na tenké plátky a přesahová problematika soužití původních obyvatel s bílými muži... - mohl z této množiny motivů a památných jmen vzejít špatný film? Odpověď: Ani náhodou. Key Largo rozhodně předčilo všechna má očekávání do něj investovaná. Zvláště tím, že jsem namísto klasického "městského" noiru vycházejícího z literární hard-boiled školy pánů Chandlera, Caina a spol. dostal nápaditě vybalancovanou souhru s metodikou mob movies. Poklona, Johne.

Prosté umění nevypočitatelnosti. 3 ½*

Můj oblíbenec François Truffaut kdysi poznamenal, že všechno, co je řečeno, namísto aby to bylo ukázáno, je pro diváka ztraceno. Vyprávět příběhy výhradně pomocí obrazů s minimem slov či jejich úplnou nepřítomností - to je totiž ten nejzazší bod filmařského umění. Kim Ki-duk, podobně jako další nesmrtelní velikáni filmového světa, počínaje Hitchcockem a konče Kubrickem, si je tohoto základního filmařského axiomu dokonale vědom. V elegicky rozostřeném oparu 3-iron jej doslova a do obrazu ždímá do poslední kapičky potenciálu. Před konglomerátem se vzdálenou a přesto blízkou východní optikou, která odlišně vyhodnocuje a chápe jak násilí, tak sexuální otevřenost i otázky transcendentální (předně od sebe neodlučuje jednotlivé principy duality, ale chápe je jako celek - např. dobro nemůže existovat bez zla, radost není nic bez smutku apod.), se nedá zastírat, že zde kráčí o skutečnou/neskutečnou kalorickou bombu na 10ti z 10ti úrovních absolutního prožitku. Je to poezie světla a stínu, ohně a ledu, snu a skutečnosti v nerozlučitelném svazku, u které se lze snadno přesnadno nadít i nějaké té malé, ale o to hýčkanější duchovní katarze. Očišťující v dozvuku dopadajících kapek, průzračný ve své skromné hloubce - takový je odpal s 3-iron. // Můj první Kim.