Pepinec

Šaty dělaj člověka a hudba dělá film. Zase jsem měl jednou pocit, že mi filmový průmysl naservíroval něco, u čeho se všichni bavili, a proto příběh dýchá s lehkostí, jakoby cumlal mentolku. Do skautu jsem nikdy nechodil, ale asi rychle začnu, protože bych vážně chtěl získat bobříka Kary Hayward.

V prvé řadě je důležité si uvědomit, že i když se jmenuje Hitchcock, je film o Psychu. Takže výhrady o slabém životopisném filmu neberu, protože tohle zkrátka žádný životopis není. Jde o malou velkou podívanou pod pokličku něčeho, kvůli čemu si mnozí z nás zřídili účet na ČSFD. Z filmu dýchá příjemná atmosféra a herecké výkony zapáleného tria Anthony-Helen-Scarlett pohladily mou duši daleko víc, než lecjaký monstrózní prezidentský epos.

Promiňte, ale nestačí šoupnout černé lidi do lesa, oddělit je od velkoměsta hrází a poslat na ně Prasosaury. K tomu, aby mně po zádech začal běhat mráz z konfrontace životů Našich a Jejich je zapotřebí v prvé řadě to, abych k Nim neměl pomalu víc výhrad než k Nám. Oscarovou terminologií: úlet.

Tomuhle animáku ze všeho nejvíc vyčítám to, že ačkoli musí být pro Tima Burtona příběh Frankenweenieho srdeční záležitostí, v mém srdci po projekci zbylo jen mrtvolné prázdno.

Atlas mraků je vším možným, jen ne holkou na jednu noc. Tohle bude chtít několik romantických schůzek a vzájemných dialogů, než (stejně jako u žen) alespoň trochu pochopím, o co jí tak zhruba jde. Základní myšlenka je sice jasná jako facka, ale ten zbytek musí být náročný i pro zkušeného schizofrenika. To se pak není čemu divit, že ta chamraď, co hází Oscarem po kdejaké slátanině, naprosto ignoruje takové věci, jako zdejší výpravu, hudbu anebo Tomáše Hankse. /// Kosmetická úprava po druhé projekci: Jasně, můžu být hnidopich a vyčítat Atlasu třeba to, že mě nepodrbal na zádech, ale jinak vážení, jinak je to filmová báseň, co báseň; přímo sbírka básní. Páprdy sedící za rozviklaným akademickým stolem omlouvá jedině to, že film neviděli.

Dva tisíce hodnocení tejden před premiérou v našich kinech? Mně je jasný, že do Ameriky na víkend jezdí čím dál tím víc lidí, ale ten zbytek zdejších magorů by si měl přiložit studenej hadr na čelo. /// Návštěva kina rozhodně stála za to, i když nepochybuji o tom, že zdejší experti dokážou rozeznat kvalitu i na tabletech nebo patnácti palcových monitorech svých zavšivených kompjůtrů, nad kterými se pak ukájí chvástáním o tom, kterak prozíravě ušetřili prachy za lístek. Nedivil bych se, kdybyste měli dneska večer hromadný rande na Babovřeskách.

Chvilku jsem si myslel, že to bude i moje konečná, ale spravedlnost měla zase jednou zavřeno, takže budeme hodnotit Arnieho. Děcka, to vám byla hlína... Čtyřčlenná FBI nedokáže ani s tryskáčem zastavit playboye v Corvetě, takže se volá do Kalifornie, aby si našli nového guvernéra a pustili Arnold z klece. Ten napochoduje v plné síle do buranova u mexických hranic, zmobilizuje úžasně imbecilní jednotku policejního / technického / zemědělského a možná i pěveckého sboru a začne zabíjet svým rakouským přízvukem (Teď mě napadá, jestli si Zemanovci nepopletli Schwarzenberga se Schwarzeneggerem...?). Nechybí rány kulometu, švistot nože nebo hlášky, ale ani solidní výstavka klišé a absurdit, které by směle mohly konkurovat některým bankovním poplatkům. Že to byl za velkou louží propadák docela chápu, protože místo Terminátora je tu bodem G pětašedesátietý důchodce. A to vzruší málokoho.

Cesta do hlubin maniakovy duše aneb skalpování je zase v kurzu. Jestli mě to mělo vyděsit; nevyděsilo. Jestli mně to mělo zhnusit pojídání čerstvých kuřecích křidýlek; nezhnusilo. Jestli mě to mělo šokovat; nešokovalo. Jestli mně to mělo pomoct pochopit rozervanou duši sériového vraha; nepomohlo. Jestli mě to mělo varovat; netrajdám po nočních ulicích v minisukni a na podpatcích. Jestli se mě to snažilo naučit řezat holky; pořád je radši přefiknu než rozřežu. Jedině, že by se mně to pokoušelo naznačit, abych si po téhle sekané dal ještě druhý film; protože to zabralo. Film s nápadem, ale bez poselství. P.S: Středník je krásný znamínko, tak jsem si řekl, že ho sem prostě nějak narvu.

Soudruzi zpod Uralu by nám příběh vyprávěli asi trošku jinak a dost možná by i přidali glosu, že počet hvězd na americké vlajce ve skutečnosti symbolizuje počet sovětských nahatých zadků, které tenkrát pořídil průzkumný vrtulník nad Atlantikem. Buď jak buď, ať už je to s těmi hvězdami jakkoli, jsem rád, že Amíci vlezli Rusákům do zelí a že můžu Kathryn Bigelow pochválit za úspěšný ponor.

Na letmý pohled hezký obrázek, který by se klidně dal pověsit na chodbu. Na chodbu proto, že po ní se většinou jen chodí. Kdybyste si ho totiž vyvěsili v obýváku naproti gauči, hned při prvním usrkávání odpolední kávy přijdete na to, že nejzajímavějším ze všeho je na něm rám. Všichni moc dobře víme, anebo aspoň tušíme, že Američané si upravují právo podle toho, jak zrovna fouká vítr. Téma ilegálních přistěhovalců je tak vážně zajímavé, ale jednotlivé příběhy mě svým prazvláštním způsobem vystavění zasáhly asi jako změny ve vedení naší pošty.