Niktorius

Rozhodně jedna z těch snesitelnějších variací na Sám doma. 50%

Co se to proboha stalo s naším milovaným Riddickem? Z Pitch Black se stal malý sci-fistický kult a hollywoodská pravdila velela vytvořit ještě nadupanější pokračování, tentokrát s výrazně navýšeným rozpočtem, které by z malého kultu udělalo kult velký. I proto se tvůrci pokusili na Riddicka křečovitě navěsit vlastní mytologii a stvořit pro něj autonomní svět - tím pádem Riddick vyskakuje z hororového žánru a dopadá do jakési vesmírné ságy na způsob Duny, kde je na původního nevypočitatelného vraha už zpočátku nahlíženo jako na mýtického spasitele. Twohy si dokázal s rozpočtem poradit a servíruje nám podařenou vizuální stránku (zejména kamera se povedla, výprava má již nějaké chybky a triky jsou spíš slabší), bohužel jeho invenční režie, tolik příjemná v Černočerné tmě, je pryč. Jakoby režisér s vidinou možností jež mu poskytuje vypasené porcelánové prásatko neměl zapotřebí příliš namáhat vlastní hlavu. Kdo se při tvorbě Kroniky temna ale opravdu nesnažil, to je prosím scénarista. Film je v jádru stejně jednoduchý jako jednička, zato je velmi zmateně podaný, mnoho dějových zvratů šustí papírem na sto honů a dialogy svou tupostí mnohdy definují nové dno. Ačkoliv výtek není málo, Kroniku temna nelze vyloženě zadupat do země. Naopak, v nevalné konkurenci ostatních sci-fi titulů poslední doby se nejedná o špatnou volbu.

Černočerná tma není ničím víc, než dějově rutinním nízkorozpočtovým béčkem o ztroskotancích na planetě obývané agresivními zubatými potvorami. Twohyho nápadité režijní uchopení však film v mnohém posunuje ještě o kousíček dál, než dosáhly mnohé tituly kategorie A. Krom používání sytých barevných filtrů a jiných fines má velký kus hutné atmosféry na svědomí postava Riddicka. Ten se stává příjemně zneklidňujícím elementem a jeho přítomnost dobře funguje jako katalyzátor vzájemné chemické reakce mezi ostatními postavami. Pitch Black ani neprojevuje snahu vyskočit z útulné béčkové škatulky a proč taky? Ti co mají k žánru kladný vztah, budou s filmem jistě spokojeni.

Tento film to měl spočítané ještě předtím, než se začal reálně natáčet. Rodriguezova idea převést komiskové Sin City na filmové plátno jako jakousi přímou konverzi a ne klasickou adaptaci totiž jaksi nepočítá s autonomností komiksu jako takového. Komiks přínáší odlišný způsob podání příběhu, než kniha nebo film a výsledkem je též odlišný zážitek. Vše co zůstává v komiksu nevysloveno, nebo se odehrává v čase nezachyceném v jednotlivých políčcích, si dotváří čtenářova fantazie. Čtenář se tak stává jakýmsi asistentem režie - sám si v mysli vytváří kompletní scénu, určuje její tempo i přímý průběh. Rodriguez komiks o toto kouzlo nevysloveného pohopitelně připravuje, místo toho se zuby nehty drží jeho papírového vyznění a hází na plátno jeden strnulý záběr za druhým, což korunuje všudypřítomnými "komiksovými" over-voicy hlavních postav, které zbytečně komentují výjevy dostatečně vyjádřené samotným obrazem. Millerovy povídky by možná byly jakž takž funkční v rámci komiksu, avšak ve filmovém podání zcela vyniká jejich zápletková prostudochost, ještě podporující už tak značně tupý dojem z celého snímku. Tomu pak přes vynikající výtvarné svtárnění a hromadu mrtvol vévodí naprostá odtažitost a emocionální chlad. Páni režiséři, takhle prosím vás ne!

Skromný film, svým dějovým rozmachem a přílišnou digitálností krvelečnách upírů připomínající béčkové hity vydiopůjčoven z devadesátých let. Robert Rodeiguez opět jede podle svého osobitého stylu a z Od soumraku do úsvitu se stává lehce komediální horůrek, který není ani vyloženě k popukání, ani vyloženě děsivý, zato je od začátku do konce velice zábavný. Rodriguezovi bezesporu napomáhá Tarantinův scénář, plný nezapomenutelných dialogů i hlášek. "Cvoci? Byli to upíři! Cvoci nevybuchnou, když na ně svítí sluníčko, ať jsou sebecvokatější..."

S De Palmou mám pořád ty stejné zkušenosti. Stvoří pro svůj film několik výtečných scén, ale zbytek je již po režijní stránce obyčejný průměr. Nejinak je tomu v případě Mission Impossible, zde je k tomu všemu ne zrovna stoprocentní dojem z filmu podrýván neskutečně překombinovaným scenářem, ve kterém se opravdu neděje nic světoborného, ale vše je podáváno tak chaoticky, že divák se začne brzy ztrácet v návalech různých intrik, lží, zrad a podvodů.

Když si ve filmu moji pozornost dovedou udržet jen obrazové kompozice, které obalují zbytečně rozvláčný příběh s podivným rytmem vypravení (těžiště děje zkratkovité, "to ostatní" rozvedené do detailů), je něco špatně a já prostě nemohu hodnotit lépe jak třemi hvězdičkami. A je už docela jedno, zda je ta chyba v samotném snímku, nebo ve mně.

Klasická televizní gumárna pro malé děti, z nichž některé možná nebudou kroutit hlavou nad trapným a nudným příběhem, šermířskými souboji jako vpyadnutými z cirkusového představení a neuvěřitelně špatně nasvícenými scénami, kterým dominuje odporně žlutý filtr a záhadná fialová skrva vprostřed obrazu.

Tak jsem se nakonec také zúčastnil a trochu očekávaná cestovní nevolnost se překvapivě nedostavila. Alespoň ne natolik silná, že bych se musel shánět po vhodně dimenzovaném igeliťáku.... Zatímco scénářem ROMingu cloumá všudypřítomná křeč, u Účastníků zájezdu jím prostupuje úplně obyčejná nuda. Jednotlivé zápletky se ani náznakem nerozvíjí, děj nemá žádný spád ani gradaci, o to nastrčeji pak působí závěr, kde jsou najednou všechny uzly rychle rozpleteny. Vejdělekova snaha o citlivou režii se příliš často smrskává na pouhopouhé filtrované snímání poklidných scenérií doprovazéné křehkým hudebním podkresem; tristní je úplné zanedbání práce s postavami. Vždyť ty snad tento film měli táhnout! Jenže chemie mezi nimi vůbec neexistuje, do zájezdového autobusu nechali Vejdělek s Vieweghem nastoupit povrchně typizované a zcela ploché charaktery, přičemž některé jsou k tomu všemu špatně zahrané (Fialová a Kocurová). Avšak zejména první třetina filmu (stejně jako vybrané scény z ROMingu) dává matně tušit, že Jiří Vejdělek má jako režisér do budoucna nějaký potenciál. Věřím a doufám, že jej někdy zužitkuje.

Na začátku to byl seriál s vcelku slušnými hlavními hrdiny, průměrnými zápletkami a vymakanými akčními scénami, kterým vévodily opulentní destrukce všemožného vozového parku. Jak se však dále natáčely nové a nové díly, řežie sice přebrala některé vizuální vychytávky moderních amerických akčňáků, ale kvalita zápletek klesla na úplnou nulu a bouračky se staly natolik destrukčními, až se propadly do absolutní trpanosti a nudy.