Niktorius

Jé, v té pohádce se šermuje, to je snad zas další pokus o český akční film, no ne? Jenže pozor, páni televizní režiséři, na takový projekt by to chtělo tučnější prasátko a schopnější herce/šermíře. Na to, že dějově jsou televizní pohádky k ničemu, už jsme si zvykli, tak alespoň ať to šermování má nějaké grády a nevypadá jako hospodská půtka značně podnapilých jedinců.

Nepodařená pohádka s šaškovskými hereckými výkony (výjimky se najdou) a trapnými pokusy o akční šermířské scény.

Rozhodně nadprůměrný béčkový teenage horor, který se narozdíl od svých žánrových kolegů nebere příliš vážně a podobně jako Od soumraku do úsvitu si v některých okamžicích utahuje sám ze sebe. Ocenění za příjemně strávený večer patří především Rodriguezovi, ten svou nápaditou a svižnou režii dovede divákův zájem prostrkat i přes pasáže, které se scénaristovi Williamsonovi příliš nepodařily. Trochu mě mrzelo, že děsivost úvodní scény se již dále nikde nezopakovala a závěr snímku se příliš nepovedl (místo rychlé gradace na díváky čeká roztříštěnost a ne zrovna dobré triky) a tím pádem Fakulta nemá takový dopad, jaký by snadno mohla mít, avšak jinak jsem byl vcelku spokojený. Tři poctivě vydobyté hvězdičky + jedna z protekce (za ten fotbal ;-)). P.S: Český překlad názvu filmu je poněkud zmršený. Copak jsou na střední škole nějaké fakulty? V tomto případě se pod kouzelným slovíčkem "faculty" skrývá americký termín pro učitelský sbor. Více pozornosti, páni překladatelé!

Tak jasně. V Rudé planetě střídá jeden nesmysl druhý a celý ten film je k smíchu, ale u podobných sci-fi béček jsem schopen na dočasně zapomenout na základní fyzikální poznatky za předpokladu, že je snímek alespoň trochu zábavný. Rudá planeta není. Je to táhlá a ukecaná cesta několika oskafandrovaných lidí po prázdné marsovké krajině, okořeněná prázdnými a stupidními dialogy. Ještě že tam mají toho robotického psa, nedopatřením přepnutého do kung-fu bojového módu :-)

Vesmír. Připadá nám jakoby se rozpínal do nekonečna. Ale pak dojdeš na konec a gorila po tobě začne házet sudy.....

Simpsonovi mají duši, charizma i spoustu humoru rozličného druhu. A proto každý den svádím urputný boj o místo před televizí, i když jsem každý díl viděl alespoň dvacetkrát :-) Prostě láska na celý život.

Kolem Faunova labybintu se tropí spousta humbuku. Řekl bych, že jeho množství je až škodlivé, protože v mnoha lidech může vyvolat očekávání dokonalého snímku a po shlédnutí se pak snadno dostaví rozpaky a zklamání. A to přeci není dobré, zvlášť když je Labyrint filmem vskutku povedeným, byť do nebes bych jej nevynášel. Fandím Guillermovi a jeho filmy mám vážně moc rád a tak mě celé Faunovovo dobrudrožství nemohlo nijak překvapit. Je v něm vše, co se dá od tohoto režiséra očekávat. Pěkné vizuální stvárnění (až na ten modrý filtr u nočních scén), sympatický smysl pro fantazii a imaginaci a v jádru jednoduchý, přesto působivý děj. V souvislosti s Faunovým labyrintem nelze nevzpomenout Guillermův starší (a nepříliš známý) snímek Princ bez království, jelikož oba filmy jsou si v mnohém velice podobné. Guillermo neztratil nic z citu pro postavy a tak - byť jsou všechny charakterově vymezené a snadno čitelné - je k nim divák neustále vázán sympatiemi i antipatiemy a nedělá mu problémy nasávat i jejich aktuální citové rozpoložení. Herci sami mají hodně do sebe a malá Ivana Baquero zaslouží velkou pochvalu - takový suverenní výkon se v jejím věku jen tak nevidí. Oproti zmíněnému Princi bez království tlačí Toro na pilu především po vizuální stránce (Oscary za výpravu, masky a kameru se opravdu neminuly) a v budování atmosféry. Režisér dovede diváka citlivě naladit na svou rezonanční frekvenci a Faunův labyrint se pak snadno stává velmi silným zážitkem. Co se brýlatému Mexičanové protentokrát povedlo méně - to je symbióza světa krutě realistického se světem fantazijním. Výjma (výtečného) finále, kde se oba prvky smysluplně a kouzelně sljí v jeden silný celek, nefunguje souhra reálna a nadreálna naplno - film je zkrátka a jednoduše rozštěpen na dva takřka autonomní vesmíry. Pak se též nemohu ubránit dojmu, že obasažené násili je zde drobátko nucené a samoúčelné - v Princovi bylo zcela přirozené a podtrhovalo drsnost doby i příběhu, ve Faunovi se tu drsnot ovšem pokouší vyrobit. Na konci labyrintu tedy sice neleží film dekády, ale pěkný a zajímavý snímek, který je rozhodně dobré vidět.

Requiem for a dream...Schválně si tato slova naťukáte do vyhledávače a zkusíte spočítat, kolikrát se název filmu objevuje v blogu nějaké dívenky, co čte Bravo a miluje/nesnáší emo. Takových blogů vůbec není málo. Řeknte si, že film který žerou teenagerky musí být nutně blbej a tak najedete na CSFD a hle - vítězoslavně se na vás usmívá průměrné hodnocení přesahující 90 % a v komentáří to jen hýří hvězdičkami. I řekente si, ten film je bomba! To musím vidět! - A za chvíli se v přehrávači třepotá stříbřitý disk a výlet do světa, kde všechno pozitivní nakonec pohltí drogy, či nějaký druh závislosti obecně, začíná. Jako první vás asi zaujme režijní zpracování - sice zamrzí vás studiové vzezření snímku (hold nezávislá kinematografie), ale brzy se na to vykašlete, protože Aronofsky válí na všech frontách a ukazuje že má (nejen) filmovému světu co říct. Jak je děj tlačen dál, zaskřípete zuby nad nelogičnostmi ve scénáři, přičemž na vás poznenáhlu dolehne pečlivě budovaný depresivní závoj a při sugestivním finálním sestřihu možná uroníte i nějakou tu slzu. A někteří z vás, stejně jako já, možná setřou z druhého oka i jednu slzu lítostivou. Lítostivou proto, že si uvědomíte, jak originálně a kvalitně byl ten film podaný a jak málo se přitom ukrývá v jeho jádru. Příběh filmových hrdinů skončí a vy znovu zamíříte na CSFD abyste rozšířili místní souhvězdí. A schválně, přiřknete mu taky to absolutorium?

Není divu, že se ve vlně vietnamských filmů tento de Palmův kouske nadobro ztratil. Full Metal Jacket, Apokalypse, nebo Četě totiž nesahá ani po kotníky. Casualties of War - to je prosím jednoduchá a povrchní agitka vizuálem a režijními kvalitami hodná spíše televizní obrazovky, než stříbrného plátna. Námět inspirovaný reálnou událostí není vůbec špatný, jen bych od jeho zpracování očekával plastičtější a hloubavější přístup. Vinou scénáře i nijak oslnivě hrajících herců (možná tak ten Penn za něco stojí) tak mezi členy filmové čety neexistuje žádná chemie a závěrečný Foxův boj za spravedlnost je podán příliš polopaticky a zjednodušeně (ale zase se ve finále začíná probírat režie. Nenadchl ani vizuál, neb je většinu času lacině studiový a střílecí scény jsou natočeny velmi toporně. Dojem z Obětí války sice nakonec není vyloženě špatný, jenomže vzhledem k tématu a jménu režiséra může divák směle prohlásit, že tento film měl sakramentsky navíc. Jeho myšlenkový přesah a nadčasovost je totiž takřka nulový a tím se také podstatně liší od svých slavnějších vietnamských bratří. 55%

Mimic zachraňuje před průserem jen Guillermo del Toro a jeho vizuální pojetí celého tohoto rutinního horůrka na téma ´cosi zmutovavalo a teď nás to všechny zabije´. Velká smůla že se Torovo apokalyptické pojetí tak krutě střetává s triviálním obsahem - tento kontrast totiž působí mnohdy až trapně, či dokonce směšně.