Slepejsek

Abiturientský večírek hippie komunity po 25-i letech aneb nevstoupíš dvakrát do téže řeky... Všichni jsou stejní, ale všechno je úplně jinak. Všechno je stejné, ale všichni jsou úplně jiní. Nikdo a nic není jako tenkrát. Čas ani život prostě nezastavíš a kdo chvíli stál, již stojí opodál. Jak těžké je smířit se s tím, že cos neudělal tenkrát, to už dneska nedoženeš? PS: Když už nic jiného, aspoň se vám dostane poučení, jak si dneska holit frndu. I když čas ani s oholenou neoblomíte...

Tak trochu (ale opravdu jenom tak trochu) bizarní road movie... Kdesi na samotě na severozápadních fjordech Islandu žije syn s matkou. Když matka zemře, chce jí syn splnit poslední přání a tak ji posadí na zadní sedadlo svého starého auta a veze ji na jih, do její rodné vesnice, aby ji tam nechal pohřbít. Cestou je čeká pár více či méně bizarních setkání s domorodci, cizinci i sebou samými (selfie u Gulfossu je to nejmenší), protože pár věcí je pořád ještě potřeba si říci. A to všechno viděno s láskou a pochopením, černobíle a v milém odéru let, kdy se svět ještě točil tím správným směrem...

Matka vezme dceru s kamarádkou na plavbu výletní lodí v karibiku. Na palubě si to chtějí "užít" a oslavit dceřiny osmnáctiny. Představy o "užívání" jsou ale generačně diametrálně odlišné ("studená" dcera vs. "trapná" matka), takže se dřív než se první noc stačí rozjet, rozjedou jejich cesty - matka míří do podpalubí, zatímco dcera na palubu... Výsledek je "překvapivě" stejný a přitom diametrálně odlišný. Matka se rychle utvrzuje v přesvědčení, že dcera byla znásilněna a tahle černá můra ji žene dál. A proti všem - dcera nechce mluvit, ochranka má snahu to zamést pod koberec, společnost nestojí o skandály, podezřelí se nechtějí přiznat a všem ostatním je to srdečně jedno... Nezbývá, než aby se matka snažila sama. Vytrvale, místy až zoufale, ale přece tak, že se všechno pomalu ale jistě posouvá k odhalení pravdy. I když rozuzlení je nakonec trochu jiné, než by si všichni okolo - vč.diváka - přáli... PS: Vždycky je tu nebezpečí, že nakonec se nebude smát nikdo.

Ještě teď mi běhá husina po zádech, když pomyslím jakou stupiditu je někdo schopen vypustit do veřejného prostoru. Tohle neobhájí ani amatérismus ani brak...

Romantika v exotických kulisách nejtvrdšího kalibru (slunce, moře, svatba). (Nebo je to jen reklamní klip na Austrálii jako zemi neomezených moderních trendů - návrat k přírodě a útěk od pohlaví?) Dějová linie již lety prověřená - od nesnáším k miluji tě. Navzdory všemu a všem (anebo silou a vůlí všech a všeho?). A kdybyste měli pocit, že je toho tak trochu moc/málo (dle osobního vkusu a naladění), pořád máte možnost uhnout na Tasmánii...

Ač těžké a smutné téma (sebevrahové), film má příjemně hladivou atmosferu a je plný pozitivní energie a chuti do života. Snad je to tím, že velké pravdy halasně nevnucuje, ale nechává každého změnit jeho úhel pohledu tak, aby se v něm znovu objevila radost a chuť k ní dojít. V tom oparu pozitivna autorům i leccos odpustíte...

Námět (čarovala voda - ale ne zadarmo) je celkem zajímavý (i když ne až tak originální) a dává široké spektrum možností, jak ho zpracovat (osobně bych to viděl jako variaci Sophiiny volby). Autoři si vybrali blyštivou cestu hororu. Proti gustu žádný dišputát. Ale i strašit se musí umět. Kámen úrazu tady vidím v tom, že autoři nemají jasno o podobě zla, které nám chtějí servírovat. A tak před divákem postupně defilují duchařina, ohavné monstrum, tajuplná legenda i vetřelec, který si prostě vleze do vás... a každý chvilku tahá pilku. Výsledkem nemůže být než mišmaš stejně bezpohlavní jako LGBTQ...

Scénář říká právě to, co je pro příběh podstatné, dialogy sedí jak prdel na hrnci, herci si hrají...a k tomu ten sladký bonbónek francouzštiny! Všechno je na svém místě. A přece tu něco nehraje... Není to nuda, ale vleče se to. Jako by divák byl pořád o krok napřed...

Na jednu stranu přehlídka klišé. Na druhou natolik avizovaná, že to zas tolik nebolí. I díky ústřednímu hereckému triu až do okamžiku milostného uvědomění si snesitelné. Až v závěru - jakoby to chtěli autoři dohnat - teče cukr proudem...

škoda slov