DrBuznička

Nefascinuje mě ani tak existence lidí, kterým toto může připadat na úrovni, ale mnohem více existence pořadu pod Českou televizí a samotná osoba Koháka, který v povědomí některých lidí představuje "zajímavého tvůrce". Vždyť ten člověk nic nevytvořil - natočil hrstku podbízivých reklam a akorát umí skvěle pracovat na svém PRku. Doufám, že to konečně dojde aspoň některým jeho obdivovatelům se zlomkem inteligence po shlédnutí tohoto paskvilu. Tvůrci v čele s Kohákem si na tomhle pořadu museli skvěle namastit kapsy. Největší LOL, kamaradschoft a levárna od odvysílání Sanitky 2 Filipa Renče.

O dvě epizody méně a šlo by o geniální počin.

Sci-fi postrádající jakoukoli vědeckofantastickou premisu... a koule. Zero Theorem působí tak trochu jako low-budgetový, impotentní Brazil. Gilliam nabízí bezzubou kritiku současné facebookovské společnosti, jeho postavy se bouří proti symbolům orwellovské dystopie, která ve fikčním světě filmu ovšem nemá žádné pevné kontury. Filozování o (ne)smyslu života je také na úrovni gymnázia, ale díky Gilliamově vizualitě (všepohlcující vortex) a Waltzově existenciální tváři, na mě ve výsledku emočně zapůsobilo; kupodivu stejně tak jsem si s postavami prožil i stokrát ohraný milostný příběh o štětce co díky pravé lásce hodí svoje povolání na hřebík. List pozitiv je bohužel již vyčerpán a z negativ jsme ještě nezmínili špatnou dramaturgii a motivace postav (zásadní momenty nejsou vůbec akcentovány, postavy pak jednají naprosto nesrozumitelně), hnusný střih či režijní vedení herců k protivnému pitvoření. Dlouho jsem si taky musel zvykat na křečovitou a nevyhraněnou vizuální stylizaci - a to mám přitom Gilliama a jeho styl velice rád! (Působí to totiž jak kdyby se křiklavostí a opulentností scény snažil zamaskovat ve skutečnosti nízký rozpočet.) Navzdory tomu Gilliamovi nelze popřít, že jeho režijní styl je stále energický a sebevědomý. Ale možná by neškodilo o ždibec více soudnosti.

"Vyprázdněná narace" par excellence.

Důvtipnější než Nymfomanka, výmluvnější a intimnější než Život Adéle.

S odstupem času více než deseti let, které nám přinesly First class a Days of the future past, působí první dva díly x-menů neuvěřitelně umělohmotně. Nejde jen o úroveň digitálních efektů, které jsou zejména v X2 "předváděny" bez toho, aby byly příliš ospravedlněny příběhem. Jde zejména o dynamiku vztahů a plastovou přítomnost figur na plátně. Jinými slovy: Všechny postavy mají poměrně dost prostoru, ale jejich motivace a psychologie je natolik osekaná, že všichni působí pouze jako figury plnící svou roli ve velké dějové šabloně. X2 také klade i na poměry komiksového filmu příliš silný důraz na to, aby divák vypnul mozek, což ještě podporuje retardující střihová skladba (vyloženě mě iritují návraty do paralelních dějových linicíh přesně do stejného momentu, kdy jsme je opustili). Zatímco nejnovější dva díly série pojaly své finále jakožto situaci, která na soužití lidí a mutantů bude mít zásadní vliv až časem, první dva díly se nespokojily s ničím menším než s hrozbou efektní okamižité a totální anihilace jednoho druhu. (V prvním díle v závěru hrozí, že vyhynou všichni lidé, v druhém díle nejdřívě hrozí, že vyhynou všichni mutanti a následně hrozí, že opět vyhynou všichni lidé.) Všechny tři díly, které režíroval SInger tak ve výsledku nepůsobí jako rozvíjení jednoho příběhu a tématu, ale spíše jako neustálá aktualizace toho samého a hledání ideálního tvaru (který podle mého našel v The days of the future past).

Na začátku jsem si říkal proč to auto řídí bezďák nebo snad nějakej horník? a on to byl zvukař

Captain dvojka jednak slibuje, že si Cap najde nějakou holku (a nebo si to aspoň rozdá s Black Widow) a že se bude řešit jeho vztah s Buckym (to ostatně slibuje už i samotný název filmu). Obojí ale slouží jen k tomu, aby diváka navnadilo pro další díl a aby bylo ještě co vyprávět. Ještě k tomu jako bonus přihazuje záruku, že se opět setkáme s Falconem – hrdinou ze zapadlých análů komiksového Captaina, který měl zůstat zapomenut a jeho herecký představitel nikdy neobjeven. A celé je to nějaké příšerně bezzubé, protahované, neúnosně nelogické a trapně přiteplené. Vlastně jsem si jen potvrdil, že mě samostatné marvelácké filmy vůbec nezajímají. Kdybych si to pouštěl na počítači tak to pravděpodobně po první půl hodině zastavím stejně jako jsem zastavil jedničku a stejně jako pravděpodobně zastavím i Thora dvojku. Ovšem doufám, že Whedon dostojí svým slibům s Avengers 2, protože Quicksilver a Scarlet Witch mě v závěru navnadit dokázaly. (Je vtipné jak dva vědci říkají, že “po čase superhrdinů přichází čas zázraků” – pravděpoodbě slovo “zázraky” má nahradit “mutanty” na které nemají práva :D)

Ať si říká kdo chce co chce, Dělníci nepostrádají silné téma. Není jím ovšem bulvár, ale fascinující postava Pavla Novotného. Takže roumím tomu, že divákům může vadit, že se o bulváru nedozví nic nového a jejich již hotový názor to neobohatí, ale to je pro mě kompenzováno ponorem do soukromí a zároveň fascinující a nechutné mysli hlavní postavy. Problém nastává s vedlejší postavou „novinářky“ Štiplové, která žádným dramatickým obloukem neoplývá a rozbředne se v klasickém klusákovském sporu, kdy se odmítne nadále podílet na natáčení. Autor evidentně považuje za pointu její linky to, že ona sama o celebritách píše, ale na kameře být nechce (opět tradičně klusákovský verbalizováno samotným autorem). Ale přitom její odpověď „Mě nevadí kamera, ale vy“ je zcela pochopitelná, protože Klusák je otravný a odporný člověk a brzo v této republice nezbude nikdo, kdo by si nechal mířit do ksichtu kamerou, za kterou Víteček stojí. Ovšem Štiplová mi film nijak nekazila a její pasáže mě i tak bavily. Vrcholem filmu pak je bravurní debata Klusáka s Novotným - „dokumentární tvorba VS. bulvár“ o tom kdo má a bude vždy mít v naší zemi větší moc. Nadnáší navíc i nepřímo otázku do jaké míry je bulvární sám Klusák (s Remundou), jehož film vlastně nic neodhlauje a pouze divákům přináší atraktivní téma. (Podobná věc nás totiž čeká pravděpodobně i s Remundou, který o Češích v Chorvatsku také nesdělí nic podstatného a akorát se poveze na vlně toho, jak sami vlastním národem opovrhujeme.) Paradoxně bych měl tedy větší strach, že mě s partnerkou na operním galavečeru (samozřejmě v případě, že bych na něco takového chodil) do nepatřičného kontextu zasadí a zneužije spíše Klusák než kdokoli z bulváru.

Jeden z mála filmů, kde má smysl titulek Based on a true story. Protože tady se převyprávění skutečné události doopravdy tematizuje, zatímco u jiných filmů titulek slouží jen k tomu, aby zesílil empatii vůči zobrazovanému a nutil pak diváka k realitě zaujímat určitý postoj na základě toho, co mu film sdělil. Philomena je "pravdivý" příběh, který vypráví o vyprávění "pravdivého" příběhu. A vypráví ho velice civilně, ale přesto poutavě a emotivně.