Renfield

Nebývale autentická a především fantasticky natočená jízda večerem, který z více stran dospěje k bodu varu. Kamera stíhá až dokumentárně představit úplný chod restaurace a na vrch přidá ještě mnoho různých emocí, protože je přítomna i u těch menších, méně viditelných příběhů, jenž více přiblíží do poslední výborně zahrané postavy. To vše se odehrává v jednom dlouhém záběru, bez času na selhání, či chybu. Je to podobné jako při práci v takovém podniku, často sám, přesto vždy v týmu a zásadně bez chyb, alespoň pokud vše běží jak má. 80%

První přesvědčovací část dokáže David dlouho táhnout prakticky sám. Svým neústupným chováním sice není tou nejsympatičtější postavou, ale o to je to překvapení větší. Ještě téměř přátelskému boji na terase nechybí vtip a lehká nadsázka, přesto jsem si nedovedl představit, že by se neřešilo nic jiného, než výměna manželek. Téma se naštěstí rychle mění, skok je to možná až příliš rychlý, ale o to tvrdší. Přichází rozuzlení dlouhého úvodu, v němž už pro žánr komedie není místo, za to úderných dialogů a také velmi dobrých hereckých výkonů přibývá. Prostřední část je tou nejsilnější, její vyústění do fáze trestu je opět možná zbytečně rychlé a tvrdé, což ale nakonec k tomu co následuje sedne. 75%

Asi nedalo příliš práce vymyslet jako motivaci k návratu Jasona právě tohle. Tak alespoň ho jeho bývalí zaměstnavatelé, zřejmě z důvodu důchodové obživy, nalezli v té nejlepší formě vůbec, čímž si pokusy o jeho skorolikvidaci výrazně ztížili. Technicky stále na výši, ale co se scénáře týče, nepochopím, co na něm Paula Greengrasse zaujalo. Bez opory v něm se i ta jinak stále poutavá forma okouká, ztrácí rychlost, což nezachrání ani střih s kamerou. Naopak funguje především v naprosto nebourneovské destinaci, jakou je Las Vegas a to ještě čistě ve scéně automobilové honičky. Z Matta Damona jsem měl pocit, že ho to už příliš nebaví, takže věřit mu toho více než kdy předtím nezničitelného byl problém. Herecké obsazení má "čtyřka" vůbec nejsilnější, jenže když herci pronáší to, co pronáší, příběhu ani jejich přítomnost nepřidá. A když se v závěrečném rozhovoru v autě objeví celkem nadějný moment, přijde ještě jeden moment v autě, který to celé pošle do... zase na začátek. 65%

Jestliže je první polovina polovinou více dětskou, tak na tu druhou a nutno říct, že podstatně lepší, by se měly děti poslat pryč, jinak by se jim taky na čele mohlo objevit číslo. Platí to především pro výbornou nemocnici, jenž má k příjemně hororové atmosféře také kompletní Takový normální páreček. Každopádně s polovinou první se to trochu kope, stejně jako při sobě těžce drží všechny ty odkazy, inspirace, kterých je soudím i dle obsazení duchů (ti zdaleka nejlepší R. Lee Ermey a John Astin), ještě mnohem více, než jsem byl schopen pochytat. Ale zajímavé postavy jsou i mezi těmi, pro většinu viditelnými. Dalo by se jednoduše napsat mezi živými, ale v případě Miltona Dammerse si tím zařazením nejsem tak úplně jist. Jenže ta méně temná polovina tu prostě je, což mi nepřekvapivě i z toho výše zmíněného nesedí. 65%

Opojení, přesycení a trest, současně však i hra s dalším párem, o němž film mluví méně, není toho příliš, co říct. Nigel s Fionou si žijí v konzervativní bublině dokonalosti, zřejmě nemají potřebu nic měnit, vše je přece ideální, dokud se Nigel nechytne. Hugh Grant má podobnou roli, jakých v té době dostával více (samozřejmě nikoliv komediální), přesto je jeho Nigel úplně jinde. To prozření je dokonalé, na baru s Mimi z nervozity vystupuje zájem, u prvních sezení s Oscarem ještě více, tady už ani slovní obrana domnělé "slušnosti" nepomůže. Na jedné straně tedy vztah stagnující, na té druhé vyčerpaný, doslova destruktivní. Oscar a Mimi prožívají rychlé vzplanutí, jemuž pařížské exteriéry společně s nádhernou hudbou sluší. Vášeň mezi Peterem Coyotem a Emmanuelle Seigner působí neuvěřitelně přirozeně, každý záběr je jí plný a vrcholí fantastickou scénou tance. Píši o exteriérech, přesto mi kamerou právě dění v Oscarově bytě přišlo nejzajímavější, příjemně nasvícená scéna tance obzvlášť, i když má samozřejmě i jiný a také hlavní klad. Mohla by být kontrastem k trestu, jejímu pozdějšímu opakování, už ve zcela jiném rozpoložení a hlavně tance ve dvou. Ale jsou tu i detaily, jako pití mléka, nejdříve vzrušující, později když už vzplanutí neplatí a naopak se hledají chyby, odpudivé. Roman Polanski natočil jednu z nejlepších vztahových studií, v niž Petere Coyote a Emmanuelle Seigner vytvořili nezapomenutelný pár. Závěrečné prolnutí čtyřech životů nemohlo skončit jinak než... ale nebyly jejich vztahy už delší dobu tragické? 95%

Pronikání do Chaplinova filmu, nebylo pro příběh Lízina filmu nijak zásadní, klidně by se bez těchto momentů obešel. Pro pocit radosti a štěstí ho přece stačí sledovat, vůbec v tak netradičně řešeném kině. Ale těchto momentů je stejně pouze pár, děj se mnohem více točí kolem její sestry, což je postava s nejasnou minulostí, která svého budoucího partnera nadchne, doslova přinutí nadchnout. Jejich společné žití na vesnici je příjemně poeticky natočeno, do určité doby z něj sálá právě ta radost a pohoda. Ale čím blíže závěru... Čekal jsem převážně slovní konflikty se starousedlíky, jenže je to Lizin příběh a také Lizin velmi silný závěr. 80%

Kolik takových příběhů, jistě často podobných i těm ve filmu představeným, se musí skrývat v Auggieho albu. Smoke sice působí a jistě i je, v dýmu zahalenou pohodou, přesto mu nechybí ani ta druhá vážnější životní stránka. Všechny tyto scény ovšem trumfne právě chvíle nad Auggieho albem, jenž doslova promlouvá, je plná emocí. 75%

Pro vývoj postav zřejmě ta nejzásadnější série, ve které jde humor a nemoc úplně stranou. Walt dávno není tím hodným tátou, co chce zabezpečit rodinu. Stává se velmi dobrým manipulátorem, který, zdá se, dokáže ukecat i samotného Guse Fringa. Platí na něj snad jen Skyler, ale úplně jinak, než tomu bylo dosud, byznys je zkrátka nejlepší dělat s rodinou. Jesse, zdá se, konečně dospívá, v čemž mu nejspíš pomůže i fantastický závěr série. A Hank je jim všem blízko, až příliš... v karavanu se napětí dalo krájet, Waltovo řešení situace opět o jeho osobě mnohé vypovídá. K tomu je tu velmi zajímavá dvojice bratranců, postupně nasměrovaná na Hanka, jemuž ve famózní přestřelce naprosto mění život. A pak je tu dialogová smršť při honu na mouchu, úplně jiná, odpočinková? Ani náhodou, tahle epizoda řekne tolik o vztahu Walta s Jessem, čímž vlastně vysvětlí veškeré jejich konání ve dvou závěrečných. Zase výborně napsáno, obsazeno a samozřejmě odehráno, s naprosto excelentním závěrem, přesněji dvěma závěry. 90%

Část, ve které se Jay (a Mexičani) střetává se zajímavě vymyšlenou realitou světa, je tou lepší částí. To ovšem neznamená, že by jim to s Kay neklapalo, cestu k sobě vcelku rychle najdou a hlášky používají častěji, než ono všestranně se hodící bílé světlo. Jenže farmář Edgar je těžký kalibr. Tedy takhle, obří šváb soustavně bojující s jeho novým tělem, Edgarovým bývalým. Nepřekoná ho ani žádná ze všech ostatních "potvor", snad až v závěru pes, který v pokračování dostal k jeho škodě až příliš prostoru. Solidní zábava s výbornou hudbou Dannyho Elfmana. 65%

Vedro je cítit z každého záběru, výborná kamera střídá několik podobných krajinných kompozic, k čemuž nechybí úderná hudba a stále se zesilující pocit zmaru. Velmi zajímavě vypadá i lehce načrtnutý svět pravděpodobně nedaleké budoucnosti, o nějž tu ovšem tolik nejde, vše se točí kolem zlata. Svůj žánr Zlato zastupuje více než obstojně, ovšem jeho hranice nepřekoná. Příběh je jasně daný a ani v závěru příliš nepřekvapí. Pocit, že si Anthony Hayes odškrtával, co by ještě mělo ve správném survivalu být, mě při sledování neopustil. Chybí něco navíc, což je vzhledem k vizuálu a solidně hrajícímu Zacu Efronovi škoda. 65%