rikitiki

Zoufalé manželky pro současnou dobu, tentokrát doplněné i o pohled generace potomků. Zábava s přibývajícími díly ustoupila a začalo se řešit převážně lhaní, kterému - podle mě - přisuzují postavy až příliš velký důraz. Zajímavý pohled na rasismus a sexualitu v dnešní době - a musím říct, že tenhle přístup, kdy i středoškolští kluci se nad tím zamýšlejí a snaží se jednat správně, se mi líbil. SHRNUTÍ: Lehká zábava, co sem tam drnkne i o nějaký vážnější problém. MÓDNÍ OKÉNKO: Líbily se mi outfity hlavní hrdinky, přestože nosila styl líbivé Barbie z předměstí. Dokázala totiž i v rámci tohoto trendu vyhmátnout vkusné a inspirující kousky a modely.

Parodie na nemocniční seriály říznutá parodií na horory a 80tky jako takové se ani v nejmenším netrefila do toho, co mě připadá vtipné. Několikanásobný gag jak hrdinové bojují s jakoby oživlým předmětem, či záměrně toporné herectví a špatné střihy - zdálo se mi to maximálně tak trapné a vhodné jako scénka jen na dětskou oslavu. SHRNUTÍ: Když parodie není vtipná, je to pořád ještě parodie?

Jakkoliv na mě některé bezeslovné scény působily zdlouhavě, je to dokument, který ve mně dlouho dozníval. Jako hyperrealistické obrazy hlavní protagonistky. Na obraze vidíš chcíplou labuť v rákosí, je namalovaná perfektně, přesně až doslovně, proč se tedy zjevnému obrázku vůbec věnovat a prohlížet si ho? Protože v divákovi probouzí mnohem víc, než co na první pohled vidí. Je krásná, trochu znepokojivá, ten obrázek v tobě začne propojovat nitky různých spojení a významů, zadře se ti pod kůži.... I hlavní hrdinové dokumentu jsou na první pohled jednoznační, až klišé - trochu šíblá a umanutá malířka bez peněz a zlodějská smažka. Jenomže nic není tak očividné, jak to vidíme. Pozvolný dokument nás provádí střípky jejich konverzace i bezeslovné komunikace, která se složí do mnohem pestřejšího obrazu, než se prvně jeví. ____ Nemám zájem pátrat, nakolik bylo jejich chování podřízeno dokumentu. I tak je jasné, že ze stovek hodin natočeného materiálu si autoři museli vybrat to, co vyhovovalo jejich záměrům a jiný autor by z toho složil zas jiný portrét. Ale to, co ve finále vidíme, mě uchvátilo. Je to portrét dvou lidí, jejich interakce, jejich snah a jejich traumat a má mnohem větší vypovídající hodnotu, než jen vyprávění o jedné krádeži a nezvyklém přátelství. Protože je to všeobecně platné, všichni máme nějaké rány a všichni bychom na ně chtěli najít lék. Zároveň jde o příběh o umění a jeho síle, o možnosti komunikovat se zdánlivě zcela odlišnými lidmi. A nadto je to neskutečně optimistické vyprávění. Kupodivu.

Vítejte ve světě zločinu, vášní a žiletek. Ve světě mužů drsných jak smirkový papír a žen drsných aspoň jako hrubá strana pilníku na nehty. Zločiny a vášně se odehrávají v četných zpomalovačkách, kdy hrdinové jdou děsně cool - a zpomaleně - vstříc kameře, případně se děsně cool a sošně tyčí (v čemž vyniká obzvláště teta Polly). Vítejte rovněž ve světě retardovaných, alias, zpomalených citů. Kdy například jedna z hrdinek si náhle vzpomene, že má kdesi patnáct let ztracené děti, bez kterých náhle - po těch patnácti letech - nemůže žít. Či kde si hlavní hrdina náhle vzpomene na svou první, a samozřejmě, osudovou lásku. _____ Mnohé scény působí jako parodie, například dekadentní večírky ruské šlechty, kam by bez problémů zapadl i markýz de Sade, či mafiánská vendeta vedená mafiánem s párátkem v puse, který snad vypadl z nějaké brakové literatury. ___ Hodně dialogů se odehrává dramatickým šeptem a mnohé projevy nasvědčují, že postavy trpí úporným poetickým průjmem. ____ Zvláštně se autoři chovají k postavám žen, kterým zdánlivě dávají moc a postavení pro dobu 20tých let zcela nezvyklou. Je to však jen vnější zdání, protože ženské postavy existují jen ve vztazích k mužským hrdinům. Nemají vlastní ambice, cíle a ani život (no, možná trochu až na tetu Polly) než jen být ve vztahu s mužem, případně ho trochu změnit. SHRNUTÍ: Gangsterská limonáda, která je tak děsně cool, že působí nezáměrně směšně.

Dobře obsazené a hoodně moc barevné. Plné typicky rozjuchaných muzikálových písní a tanečků. Dějově - kýč jako Brno. Ještě ten vtipný úvod, když parta nikým nezvaných broadwayských hvězdiček vyrazí kázat o morálce do zapadlého města, má mírně parodický osten. Pak však následuje jen ploché vyprávění o rychlé nápravě, nalezení lásky a všeobecném usmíření. Takže satirický začátek, který si dělal srandu z hvězd a jejich přesvědčení, že kde komu můžou rozdávat nevyžádané rady, byl nakonec potvrzený dalším dějem, protože ano - všichni se vlivem hvězd napavili, našli společnou řeč a milují se navzájem. Hlavní hrdinka - lesbická dívka z maloměsta - je nakonec spíš jen odrazovým můstkem vyprávění a v ději hraje druhé housle - mě neskutečně štvala svým věčně rozzářeným pohledem a úsměvem tak širokým, že by spolkla žirafu naležato. Vypadala jak totálně zhulená Dorrotka, co ani nevnímá, jestli je ve Smaragdovém městě nebo v tělocvičně své střední. SHRNUTÍ: Kterak se prozpívat a protančit k vzájemné lásce a pochopení.

Matka na sociálku, otec do kriminálu, holka na psychoterapii. Tak se mi jeví výsledek jednání postav tohoto filmu. Drama o příliš brzkém sexuálním dospívání dívky ve věku dítětem, ale s tělem ženy, je nepříjemné. Zejména proto, že hlavně její rodiče jsou extrémně sobecké a neempatické osoby, otec navíc násilník a v sousedství taky nežije moc milé osazenstvo. Jenomže mi to celé přišlo odcizené, příliš vykalkulované a spíš jsem v příběhu viděla, že jím režisér maskuje vyprávění o vlastním sexuálním dospívání a orientaci. SHRNUTÍ: Jak dospět, když vám všichni okolo buď dospět zakazují nebo vás rovnou staví do pozice dospělé.

Vtipný, chytrý a nenápadně vzdělávající (a varující, co všechno může na sítích číhat, čemu jsou lidi schopní uvěřit, a jak bezbranné musí být hlavně děti). Na můj vkus až příliš rychlé – některé komenty jsou nesrozumitelné, některé obrazové gagy se jen mihnou, takže je buď člověk nezaznamená nebo musí video zastavit. Podkresová hudba je někdy přepálená, až přehlušuje hlavní koment. Ale to jsou jen maličkosti. Podstatné je, že několikaminutový šot je vymazlenou vtipnou rachejtlí s vybuchujícími jiskrami vtipu. ___ Na okraj, v několika článcích a recenzích o pořadu jsem četla, že vizuál vypadá lacině, ale ve skutečnosti dá autorům hodně zabrat. No, nevím, co viděli recenzenti. Já naopak vidím naprosto perfektní, promakanou práci s obrazem a počítačovou animací, jejíž výroba musí trvat neskutečně dlouho a na perfektním výsledku je to vidět.

Téma o rasismu a netoleranci je zasazené do /téměř/ alternativní Ameriky před Druhou světovou. Američani sočí na Mexičany. Ženy jsou v podřadném postavení. Uzurpovaní se začínají bouřit a náckové staví dálnice (to je, mimochodem, jejich hlavní poznávací znamení – takže bychom měli být rádi, že stav našich dálnic je prachbídný, protože kdyby se o ně náhodou naše vláda začala zajímat, bylo by to podezřelé ). Série se vyznačuje převážně stupiditou. Vedou nablblé dialogy („Žijeme v chatě, procházíme se po pláži – připadám si tu jako ve vězení.“). Dvě mysteriózní sestry, z nichž jedna vychází z mexického náboženského folklóru, spolu vedou souboj o duše členů jedné rodiny a snaží se postavit bratra proti bratru, rasu proti rase. V předvečer Druhé světové se o něco takového pokoušet v Americe, svědčí o tom, že sestry nejenomže neměly ani špetku věšteckého nadání, ale tápaly i v běžném pochopení aktuální situace. ___ Tak trochu se vyšetřuje nějaký kriminální čin, to je však záminka, která nikoho nezajímá, dokonce ani hlavní postavy – detektivy. Ti sami o sobě se chovají jak děti. Ten jeden druhého stále podráží, ten druhý mu stále – neznámo proč – věří. ____ Špatná, nesrozumitelná motivace, rozhodnutí, která nedávají smysl, prudká vzplanutí, která počala z ničeho – postavy jsou spíš materiál pro psychiatra, než důvod, který by diváka přitáhl k seriálu. Od druhé půlky se mi zdá, že autoři vyměnili medikaci, a to k horšímu, takže se mizerný děj začne ještě víc rozpadat. Série končí evidentním našlápnutím do druhé řady, kam však já už tyto patetické šílence doprovázet nebudu. SHRNUTÍ: Snaha o mysterióznost zakopla o neschopnost tvůrců. Místo napětí dostane divák trapnost a nezáměrnou směšnost.

Studené jak čumák robotického psa. Love story mezi tvůrcem a jeho umělým výtvorem (trochu incestní, ne?) je mělká a roztáhlá. Spíš jsem z toho měla dojem, že je to o chlápkovi, který začne ze vztahu couvat ve chvíli, když se ukáže, že jeho vyvolená má i nějaké ty chybky (což se v životě děje velmi často, bez ohledu na to, jestli dotyčná je robot, mimozemšťan nebo obyčejná holka). A místo ženy (androidky) pak dá přednost jiné, která s ním jen spí. Ve filmu je to doslova, ale vyznívá to nezáměrně ironicky. Snímek se vyznačuje dlouhými záběry na polocelky a detaily hrdinů – hodně suchopárné. Otázku, co je to vlastně lidství, film jen lacině nadhodí, ale nijak neřeší, natož aby přišel s vlastní odpovědí. Pokud vás zajímá tohle téma, tak líp se k němu postavil i Frankenstein. SHRNUTÍ: Kterak si vyrobit přítelkyni.

Příběh nechme stranou, není podstatný. Hlavní zbraní filmu jsou omamující záběry, jejichž emotivní kouzlo násobí četné zpomalovačky. Hodně ze záběrů si dovedu představit jako dramatické obrazy či aspoň jako plakáty. Je to dezert pro oči. A když se vrátím k příběhu, tak tato delší verze rozhodně dává smysl. SHRNUTÍ: Vizuální krása superhrdinů.