AloeB

Ačkoliv Barthes by u tohoto filmu jen smutněl nad tím, že všichni ti herci už jsou po smrti, mě subjektivní teorie žánru filmu (očividně i přes profesní postižení) nechalo chladným a překvapivě jsem si toto volání Stříbrného větru užil. Silně mi imponovaly tvrdé a velmi patrné odkazy na Oscara Wilda, ať už ve formě jeho divadelní Salomé nebo skrze bonmoty, které ve filmu pronášela cynická smetánka a mátla tím mladé a naivní desátníky a slečny. Působivý byl vztah Jeníka a Aničky, mezi sympatické postavy zcela přirozeně a neoriginálně patří charakterově podobní pan profesor a strýc Jiří. Silný podnět k přečtení si původního Šrámkova díla.

Fuj, tohle je síla. Viděl jsem bažilion nervydrásajících filmů, chladných dramat i vyostřených momentů, ale stejně mě nejvíc dostanou struggles indické nerdky, která na tajňačku chodí s dvěma borcama najednou.

Naštěstí žiji skrze své studijní obory naprosto mimo realitu, takže mi mnoho údajně absurdního tohoto filmu přišlo jako milé či zcela přirozené - e. g. squatt. Ale neříkejte mi, že si pro vaši dceru dorazí cajti uprostřed noci, aby ji ze zákona odvedli k otci bez jakýchkoliv osobních věcí a s buranským zacházením vůči rodince (a to si obvykle o našich strážcích zákona nedělám takové iluze). Film je mile progresivní, tvrdě twisted, jen je škoda, že Hanák na konci nekýchal, tuším, že by to z filmu udělalo krásňoučké absurdnum hodné zapamatování si.

Výborný dobrodružný film, jen to logo Marvelu ho trochu kazí. Dvacátý něco (asi) film do nekonečného seriálu, v jehož každé epizodě se kompletně přepisuje mytologie světa, by mohl působit jako zajímavé dobrodrůžo s motivy čínských legend, ale on se tam nutně musí na pár sekundek narvat ten Emil a pochopitelně senzační Wong. A jakkoliv mám karaoke zpívajícího Wonga rád, je zde takovým imposterem bez nějž by se film víceméně obešel. Jiná už je Ben Kingsley, u nějž jsem se taky obával, že půjde jen o sekundový easter egg without any other sense, ale ten zde naštěstí měl zajímavou úlohu a skvělé dialogy o opicích, které pouze hrají, že jezdí na koních. Dvojice Shaun a Katy se skvěle doplňovala. Hlavní zloun je sice ne komplexnější ale přirozenější než většina big bad z předchozích epizod a jeho motivace podobná vajíčkohlavě z černého Spider-mana je v tomto filmu stokrát lépe zpracovaná než v animáku (dokonce i dává smysl), ale opět nic moc. Normálně bych se tedy nebál hodit i vyšší hodnocení, ale pak přišla finální bitka, odporný digitální mišmaš, náhodný drak z jezera a Katy ex machina s rychlokursem lukostřelby. A do toho všichni ti pokémoni. Náladu mi pak nezvýšil ani pokus číslo dvě o naroubování na MCU, ani nic neříkající podtitulkovky, které podobně jako u Eternals zřejmě samy nevědí, co chtějí říct...

Výjimečně stíhám populární seriál ne pět let o jeho boomu, ale pouze pár týdnů poté, co jej všichni viděli. A ano, chápu tu popularitu. I mě to bavilo, zároveň jsem si však s postupujícími minutami více a více uvědomoval ty zoufalé seriálové triky, které mají útlocitného diváka připoutat k obrazovce. E. g. ty všudypřítomné cliffhangery jsou jako na ránu, asi nejvíce je to vidět v epizodě s přetahováním, která končí v napjatém momentě, kdy má tým protagonistů prohrát. Divák, třebaže už přece zná nedotknutelnost svých oblíbenců a snahy o levné napětí ze strany tvůrců, si ovšem další epizodu pustí tak i tak, jen aby se ujistil, že skutečně nespadnou. Také kvalitní sestava jednotlivých postav, jejich rozdílnosti a vztahy mezi sebou udrží pozornost, která by se bez oblíbených charakterů vůbec nemusela brutální hře dostat. Mezilidské vztahy jsou (zcela logicky) součástí každého seriálu, mnohdy však mají tendenci působit telenovelně - tento seriál se tomu snaží (snaží) velmi citlivě předejít. Vedlejší linka s policistou byla nezbytná pro pochopení vnitřního fungování organizátorů hry a pro přidání elementu napětí a záhady, ovšem zakončení a odhalení na konci bylo tuze zbytečné. Velmi otravná také byla lidskost hlavního hrdiny, v porovnání s pragmatickým studentem působil velmi neschopně a naivně; toto ovšem konec seriálu kvalitně vykoupil. Ve vzdoru vůči zamýšlením se nad nedostatky však stojí epizoda, v níž jsme sledovali hru s kuličkami - geniální point, ironická krutost a vnitřní boj pro postavy i pro diváky (s tím, že jsme mohli pozorovat více dvojic a jejich rozdílná řešení). Pokud však byl seriál psán jako kritika kapitalismu, mohlo to být zpracováno mnohem lépe (v tomto vítězí geniální Parazit), škodolibě mi však imponuje toto pravidelné téma korejské kinematografie (ovšem ne nutně, Korejci pochopitelné točí i jiné počiny...). A 오징어 게임 sice není nejlepším seriálem Netflixu, jak je proklamováno, ale je zatraceně dobrý a přes mnohý kýč i nadprůměrně kvalitní.

Školní komedie, které jsem viděl, bych napočítal na prstech jedné ruky a stejně bych si nevzpomněl na jejich jména, a snad proto jsem si Never have I ever užil s nadšením hormonálního puboše, který myslí na svůj první sexuální styk s Paxtonem. Tento seriál v sobě kombinuje nadsázku s "opravdovými" strastmi středoškolského života, jízlivou parodii s mistrným začleněním dnes tak přirozených a přesto kritizovaných prvků jako je inkluze nebo LGBT+ a drsný fat-shaming s roztomilých pojetím seriálu. UN jako United nations či spíše Unfuckable nerds je zlaté, pokousání kojotem super a narativ vedený zdánlivě náhodným sportovcem či jinou veřejně známou hvězdou je k nezaplacení. Kromě toho je cholerická hlavní postava hraná sympatickou Indkou, jejíž jméno nevykouzlím ani po pěti plasťáčcích babiččina punče, byla prostě skvělá a za její mírně přinasralý adolescentní pohled by se mělo platit zlatem (či aspoň dvěma kravama). I druhá série je pekelně dobrá, děj s nepopulární šprtkou brouzdající se výsluním se zde pohybuje na tvrdé hraně a vznětlivá hlavní hrdinka je mi stále tvrdě sympatická. Bohužel se obávám, že se možné další série budou více klonit k žánru těžké soap opery, což by mně imponující školácké srandě mohlo ubrat. Ostatně i The Big Bang Theory začínalo s nešukatelnými nerdy a končilo svatbami. A já nechci svatbu, já se chci bavit.

Zde bych měl doplnit svůj komentářový rest. Už je to týden, co jsem Noche de fuego viděl na vídeňském filmovém festivalu a ačkoliv bylo jeho sledování náročné, měl jsem z filmu na konci velmi dobrý pocit. V komentářích již zmiňovaný neobvyklý narativní postup je dle mého výrazným pozitivem snímku, příběh vyprávěný na základě náznaků a zdánlivě nesouvisejících scén dovede vyniknout v divákově mysli mnohem lépe, když si sám šikulka spojí všechny podrobnosti v hlavě (jako by to bylo něco těžkého). Velmi aktuální téma, proti němuž ani Canciónes sin miedo nic nezmohou je rezonující a citlivě zpracované - režisérka nepotřebuje šokovat, aby ukázala krutou skutečnost, naopak se řídí dle pravidla, že není lepší cesty k natočení temného příběhu než natočit temný příběh bez temného příběhu. Silně doporučuji.

Půvabný film o skupince ztroskotaných hvězd především staršího věku, příjemný pocit intelektuálna a papalášství. Caine a Dano byla pro mne hvězdná dvojice. Hlavní příběhy mne dojaly všechny tři, tedy i starého režiséra.

Hodně zvrácená romanťárna, ani ne tak obrazově jako spíš chováním postav. Zatímco Jota namlouvá dívce s amnézií, že je jejím přítelem, samotná Elisa zase svou ztrátu paměti předstírá a hraje si s odtažitým zpěvákem. Jistěže jsem pak musel celou dobu fandit "bývalému" manželovi tohoto děvčete, ale očividně je psycho i on, takže vybírat si z rozumných protagonistů je jako listovat volebními lístky. Díky této nejednoznačnosti a určité zvrácenosti každé postavy je ovšem na první pohled směšně znějící film (lol, haha, Zrzavá veverka) velmi originálním - jak někdo řekl v komentářích níže: až lynchovským - dílem, v němž sledovat interakce všech zúčastněných baví a zároveň dává možnost pochopitelným facepalmům.

Excelentní duchařina, jestli se chcete bát, klepte na dveře Sirotčince. Mnoho prvků poznáte, starý dům, dítě mluvící s mrtvými dětmi a zbytek rodiny, který nechápe, co se děje. Ale pokud by toto někdo považoval za vyčpělé, vězte, že Guillermo del Toro se toho chopil s precizností filmaře, pro kterého není žádné klišé dost všední a namísto prázdné hororové lekačky vytvořil šílené psychologické drama, které nutí diváka klepat zuby spolu s oběťmi. Stačila originální práce s typickými hororovými prvky, důraz na charaktery postav a vyvážené postupné dávkování informací. O závěru jsem si původně myslel, jako jiní zde, že by mu slušelo utnout mnohem dřív, ale do jisté míry se mi rozvedená poetika tohoto skutečného konce začala zamlouvat. Tuším, že rejža věděl, co dělá.