AloeB

Už od scény, v níž Marvin rozkopl tu schránku, jsem tušil, že ten pes bude hlavní záporák. Žánrově určitě Paterson patří do dramatu, ovšem ke komedii (která je zde na ČSFD do žánru zahrnuta) to má velmi daleko. Netvrdím tím, že je to film přehnaně vážný, ale ne každý úsměvný moment dělá komedii. Film stojí na podivném vztahu Patersona a Laury, kdy jsou oba (nejen dle barvy kůže) rozdílní jako den a noc, ale přesto jim to (zřejmě) oproti ostatním lidem v jejich malém světě funguje. Paterson se sice jeví jako flegmatický podpantoflák, ale v mnohém s ním některé jeho momenty sdílí většina mužů ("miláčku, dal by sis k večeři salát nebo tousty?" ... "nevím. Něco vyber."). Adam Driver se pro podobně úchylné role očividně narodil. Básničky jsou krásnou součástí filmu jako celku, byť jde v mnohém jen o volně zachycený proud myšlenek, který bez správné recitace (což se filmu daří) mnohdy nevyzní. Velmi půvabné jsou stále se opakující elementy, ať už jde o Patersonovi jednotvárné dny, o stále se vracejícího básníka Williama Carlose Williamse (Carlose), notýsky náhodných básníků kolem Patersona, nebo i prosté obavy lidí z toho, aby se z porouchaného autobusu nestala ohnivá koule. Vyznění pak mohou být různá; život je jednotvárný, vše pomine, na čem vlastně záleží... Ani už nevím, ale okouzlit to diváka dovedlo. Možná jsem si to naddimenzoval, ale nelituju.

Možná si Last night in Soho idealizuju stejně tak, jako film až příliš přeslazuje londýnské šedesátky, ale v tomto případě bych to bral jako utopení se v autorově záměru. Vizuálně podmanivý, hudebně naprosto kouzelný, oplývající půvabem Thomasin McKenzie a hypnotizující Anyou Taylor-Joy (a miláčkem Mattem Smithem samozřejmě) a přesto je to šílený klaustrofobní horor, kde se hrdinčino utrpení dokáže pozornému divákovi vrýt až pod kůži. Zároveň se o něm dá mluvit jako o velmi silném zpracování #metoo tématu, kdy si ovšem může divák dílo samotné užít bez toho, aby jej znečišťoval současnými sociálními problémy, třebaže je ve filmu může velmi dobře vnímat. Internety mi prozradili, že vize byly inspirované Don't look now, mně obecně nic moc neříkajícím filmem, ale jak se zdá, inspiruje dnešní filmaře tvořit geniální kousky a řeč nemusí být jen o Bruggách, protože i právě tento poslední Wrightův film (očividná záruka kvality, soudě na základě Baby Drivera) je skvostnou podívanou. Nechci tvrdit, že je film bezchybný, jakkoliv k němu tak možná přistupuju a zkresluju ho přesně v jeho duchu, ale fakt si nemyslím, že někdo prohloupí, když se na něj mrkne. Pochopitelně to stál zůstává hororovou žánrovkou a po jeho shlédnutí se vám nejspíš nezmění pohled na svět, ale je to prostě kurva dobrý.

Ve fikčním světě Elite nejen že (soudě na základě čtvrté série) neprobíhá covidová krize, ale nejlevnější letenky na evropských letištích zde stojí kolem 400 euro (soudě na základě tohoto kraťasu). Moje milovaná Ester Expósito si rozloučení pochopitelně zasloužila, slintajícího Sama toužícího po posledním šuku však ne. Carla & Samuel jsou tedy patrně nejslabší povídkou této řady.

Ander & Omar byli chtě nechtě nejsympatičtějším párem v celém seriálu, snad čistě proto, že na rozdíl od tamějších hetero romancí museli stát při sobě a jejich vztahu se tak dostalo nejkvalitnějšího vývoje, v němž mohli figurovat i jiné děsivé zvraty než "...ten mě podvádí s tamtou" (e. g. rakovina). Tato historia breve toto zúročuje, uplatňuje otravnou postavu ze třetí série s vizáží Gaspara Noého a sympaticky dokončuje jeho tragický příběh. Je zajímavé sledovat, jak tyto rychlokvašky mají paradoxně víc volnosti než hlavní série, svázaná formátem zločinu a seriálovou roztahovačností.

Další historia breve prohlubuje závěr linky Nadii a Guzmána ve čtvrté sérii. Jistě, jak to dopadne, bylo víceméně jasné, vztahy na dálku jsou opravdu na hovno záležitost, takže si to ani nebudu troufat nazvat scénáristickou berličkou k lince s Ari (či jak se ta děvčica jmenovala). Mina El Hammani mi asi bude trochu chybět, v Hernánovi byla kapku nevyužitá a z jiných seriálů ji bohužel neznám. Totéž mohu říct i o druhé hvězdě snového páru - Miguela Bernardeaua bych taky ještě někdy rád viděl (mimo Elite). K samotnému bonusu, trochu nechápu, proč je to tu na ČSFD rozdělené, když to de facto funguje jako spin of minisérie, ale beru to jako možnost nahromadění si skóréčka pro Španělsko ve statistikách profilu :)

Sám doma na drogách. Rebeku a Guzmána miluju, Caye si polepšila.

Rozhodně bych nesouhlasil s většinovým vyjádřením, že to chudák Robert Patizón hraje nějak špatně, právě naopak, nesmělého a trochu zaprdlého mladíčka Dalího zahrál opravdu skvostně, až jsem se někdy za svého oblíbeného malíře styděl. Nutno podotknout, že v pozdním věku už tak přesvědčivý nebyl, ale scéna s černou barvou jej vykoupila a závěrečný ksichtík tak zanechal jen hořkou pachuť. Skrze klasické postižení hlavních párů romantického filmu (tj. prokreslení i nesympatickými stránkami, což snižuje jejich oblibu u diváků) jsem měl nejraději postavy Buñuela (ačkoliv se občas projevil proti maricones) a Magdaleny, o níž by mě zajímalo, zda byla skutečná, protože (velmi) krátká rešerše internetů nic neprozradila. Castingovou výhrou byla zcela jistě herečka Galy, její vztah se Salvadorem mi přišel ve svém krátkém rozsahu poměrně akurátní. Hlavní romance mi nepřišla zase tak osudová, jak možná mnozí očekávali, spíš jsem v ní viděl poněkud krutý nepoměr mezi nesmělým a šíleným (nebo sebe se prezentujícím jako šíleným) Dalím a horkokrevným Lorkou, první se snahou prezentovat se jako nesvázaný, jako avantgardní a jako šílený; druhý skutečně avantgardní, aniž by si musel něco dokazovat... Nepoměr, který zasahuje nejen do romance ale i do politického života, jak ukazuje scéna, kdy Lorca obviňuje Dalího z tolerance fašismu/nacismu. Ačkoliv jsem si sledování snímku poměrně užíval, souhlasím s jeho nedodělaností a potenciálem lépe prokreslit nejen postavy, ale i atmosféru. Dobové záběry, včetně jistého zaběhlého psa (btw. nikdy mě nenapadla spojitost s tímto názvem a naším andaluským umělcem), jsou skvělé, kankán v Moulin Rouge taky, ale mělo to navíc.

Dokonalý pacifistický a antimilitaristický film se očividně nepozná dle počtu Oscarů ale na základě originálního využití tří nejužívanějších anglických vůlgarismů (nápověda: fuck shit, bitch), jejichž kreativitou oplývající množství kombinací předčí i univerzální středoevropský zdroj nadávek, které sedí jak prdel na hrnec - ergo polštinu. A přestože tímto nechci nikterak shazovat jiné protiválečné filmy, Schindlerovým seznamem počínaje, Táborem tygrů konče, tak tato Bigger, Longer & Uncut epizoda South parku je v jistém poněkud pitoreskním měřítku v mnohém předčí. Mohl bych zde vychvalovat až zvrhlou nadsázku, špatný humor, kterým staví vážné téma do opozice; mohl bych upozornit na kontrast odosobnění konfliktu vůči vztahy matek a synů; mohl bych srovnávat se současným hollywoodským citlivým zpátečnictvím redukovaným v lehkou cenzuru; obávám se ale, že takové nechutně vážné řeči si toto potrhle zvrácené Peklo na zemi nezaslouží - za jedním si ale stojím, vyhrocení války mezi USA a Kanadou vedené aktivistkami z řad matek, které vrcholí příchodem Satana a jeho milence na Zemi, je prostě geniální. Kam se hrabeš, Ryane, když v sobě neobsahuješ vztahovou krizi Pána pekel a Saddáma Husajna. edit: shit, teď jsem si vzpomněl. Nejlepším protiválečným filmem je stále La Vita è Bella. Taky komedie, taky rodina, jen to asi hraje víc na emoce. Ale kam se taky hrabe nějakej Spielberg…

Jeden by řekl, že je ve filmu předraženost vidět na každým rohu, no a ono je to natáčený v ateliérech kvůli čínskému strejdovi Covymu. Tak či onak, hvězdy se jen tak za nic nezaplatí, trikaři neberou málo, distribuce si žádá prachy a najednou se na scénáristy nijak nedostává... Jde to ale vidět? Od akční komedie bych možná neměl čekat propracované shakespearovské drama, opomenu tedy pulpový příběh a jeho za vlasy přitažené zvraty a přejdu k tomu nejdůležitějšímu - Gal Gadot je v tomto filmu stokrát lepší než amazonka z Wishe, jen dvojice královských šašků ve mně zanechává rozporuplné pocity. Jak Reynolds tak Rock zde nehrají žádné Boothy a Hartleye, jsou zde opět jen spin offem svým jiným velmi obdobným postavám z jiných filmů (souzeno primárně dle Ryana), to ale nutně nevadí, protože specifický deadpoolovský humor největšího kanadského hrdiny zbožňuji, jen s tupou skálou kamení mám trošku problém, ale pro jistotu jsem to přešel stranou, tak snad se na mě za mé kacířské hodnocení nezhroutí.

Ačkoliv Barthes by u tohoto filmu jen smutněl nad tím, že všichni ti herci už jsou po smrti, mě subjektivní teorie žánru filmu (očividně i přes profesní postižení) nechalo chladným a překvapivě jsem si toto volání Stříbrného větru užil. Silně mi imponovaly tvrdé a velmi patrné odkazy na Oscara Wilda, ať už ve formě jeho divadelní Salomé nebo skrze bonmoty, které ve filmu pronášela cynická smetánka a mátla tím mladé a naivní desátníky a slečny. Působivý byl vztah Jeníka a Aničky, mezi sympatické postavy zcela přirozeně a neoriginálně patří charakterově podobní pan profesor a strýc Jiří. Silný podnět k přečtení si původního Šrámkova díla.