sportovec

Dokonale podaná anatomie rozkladu mimořádně schopného a čestného člověka, v tomto případě policisty, kterému je znemožněno potrestat lidskou zrůdu a jenž je ubíjen hrůzným osudem své rodiny. Působivé kontrasty odkrývají ledví postindustriální společnosti a její změkčilosti, která couvá tam, kde by měla udeřit, a trestá ty, kteří se snaží řešit skutečné problémy. Je těžké říct, co je lepší: Auteil, scénář, režie, kamera. Každý člověk má své limity v snášení zla a nelze se divit, když to posléze dá veřejně najevo. Optimistická linka, Olivia Bonamy, působí přirozeně i ve svém synovi, který je v kulturním slova smyslu tak trochu možným pokračovatelem padlého policisty. Symbol zrození má v tomto ohledu také co říci.

Ať dělali, co dělali, Jasného přínos se jim úplně eliminovat nepodařilo. A to je co říci. Jinak přebujelost pohádkování blízkých motivů si tu víc než vybrala svoji daň. Problém je v tom, že dort se nevaří, ale peče.

Málokdo si uvědomuje, že Jižní Amerika má k australskému rostlinnému a živočišnému skanzenu nejblíže. O to zajímavější je pohled na její floru a faunu.

Mimořádně zajímavý francouzský seriál sice občas přestřeluje, ale na druhé straně využití forenzního soudního lékaře jako detektiva sui generis je mimořádně nevšedním nápadem; autorům se navíc podařilo plně zvládnout žánrový půdorys detektivky a navíc ho dále rozvinout a obohatit. Když se dílo daří, tak se také vydaří.

Tento seriál detektivek polistopadového období obsahuje vše, co se téměř pravidlem míjí s kvalitou v podstatné části televizní tvorby nejen České televize. Týká se to mj. dobového vřazení, vzorného postižení vnitřních poměrů - nejen v rámci pražského městského kraje -, kvalitní režie, ale i hereckého obsazení, jemuž dominuje pětice Vetchý, Stach, Vladyka, Polívka, Blažek, ale také mimořádně zajímavá Petra Hřebíčková. Velmi dobrý je i výběr případů postihující škálu agend, jimiž se pražští kriminalisté z mordparty obírají. Vcelku se jedná o mimořádně příjemné překvapení.

Není nadto vidět věci malgašské zblízka. Kulturu, která je kdesi mezi lety 1900 - 1950. A vynikající průvodkyni, ženu nejen v malgašských poměrech opravdu nevšední. O jejím pobytu u nás by mohl vzniknout další zajímavý film.

Renierovská tendence přerůstání detektivního žánru je tady mnohostranně pozitivně dokonána.

Srovnání obou filmových verzí vypovídá mnoho o krizovém období našich dějin. Svět první republiky konfrontovaný se světem republiky třetí zrcadlí posun v pojetí základních hodnotových orientací (Marvanův despota působí anachroničtěji) a naopak rodina moderněji (vysokoškolsky vzdělaná dcera). Kvalita divadelní předlohy je zřejmě tím prvkem, který oběma filmům dává pečeť dobové, ale i nadčasové špičkové úrovně. To v případě aktualizací a znovufilmování je jev, se kterým setkáváme dost vzácně.

Pozoruhodným rysem této výpravou přespříliš šetrné pohádky je citlivé zachycení předkřesťanských prvků v jejím příběhu. Jinak spíše toporný příběh nabývá prvků pohádkovosti v míře, která může zaujmout i českého filmového diváka.

Rukopis této televizní inscenace je zaměřen na postižení postavy thomayerovského typu, který sice dává svým pacientům všechno, co jim dát může, ale současně neupouští od strohosti, za kterou jako introvertka skrývá své křehké lidství i nesnadný vlastní život; jen mimochodem je vidět dobře vychovanou dceru, která má sice ke své matce poněkud odtažitější vztah, ale v kritické chvíli jejího života stojí na matčině straně a pomáhá jí ze všech svých sil. V tomto ohledu je dcerou své matky, v jistém ohledu dcerou příkladnou. Zajímavá je i postava obhájce ex offo, který ve vztahu k drsné ženě jde dalekosáhle za hranice svých povinností. Jinak řečeno jde o koncert trojúhelníku Melíšková, Barešová, Hanuš a mistrovsky zvládnuté režie Michala Blaška.