sportovec

Konzervativní - dříve by se řeklo (malo)měšťácká rodina - , do níž je Kořínek více vhozen než pozván, je i dnes typičtější, než se může zdát na první pohled. Současně se objevují první náznaky sbližování mezi ním a mladou Peškovou. Důkladná analýza, charakterizující sociologizující Dietlův autorský přístup, proniká do hloubi myšlenkového záběru nejen tohoto jeho seriálu.

Teplé lidské porozumění pro strasti kuřákovy i vzorná demonstrace ženského řízení rodiny, které sice není její hlavou, ale jejím o to účinnějším a dynamičtějším řízením. Pro BAKALÁŘE je příznačná syntéza špičkového scénáře-miniatury, zdatné a nápadité režie i skvělého hereckého obsazení - v tomto případě Jiřinou Bohdalovou a Josefem Somrem. Dětský kompars na úrovni toto harmonično už "jen" dotváří.

Představa rozverného pracovního kolektivu-teamu, který se pro samo juchání prakticky nedostane k práci, spíš navazuje na zlatý věk americké grotesky.

Podobných historií z 19., ale i 20. století je více. A sporů, které z toho plynou, nepřeberně. Schliemannovy zásluhy o rozvoj archeologie se zdají být nesporné stejně jako skutečnost, že do vykopávek vrhl veškerý svůj majetek. Francouzský dokument do celé věci vnáší jasno a prokazuje, že věda jako taková je především všelidský statek.

Nechoď Vašku s pány na led / mnohý příklad známe / že pán spadne / a sedlák si za něj nohu zláme. Takovýchto dnes zapomínaných epizod vnitrofeudálních přetlaků je nepřeberně. Jaksi se nehodí k těm dochovaným honosným šlechtickým sídlům a sakrálním architekturám.

Tato situace jako krizový zlom je opravdu obtížně představitelná i akceptovatelná. Působí dojmem (míněn scénárista i režisér), že se tu někdo zbláznil; anebo - že Velký bratr stůjcostůj potřeboval krizový zvrat v dramatické výstavbě scénáře i následného děje. V každém případě tu ověřitelná skutečnost dostává na pamětnou.

Popisnost filmu je v tomto případě i jeho neoddiskutovatelnou předností. O rosomácích se obecně ví toho jen velmi málo. Víc než lasicovitě působí alespoň na mne medvědovitě a i popis této šelmy tuto možnost připouští. Výkonnost a divokost jinak plachého zvířete působí až obdivuhodně jako sám způsob natočení a prezentování, jak ho tento film nepoučenému divákovi také nabízí.

Vulgarizace staroegyptské mytologie sice respektuje její některé vnější znaky, ale jinak je téměř dokonalým příkladem evropské vulgarizace v lehce hollywoodském vyvedení. Má i jeden kladný znak: určitě se to všechno dalo vyvést ještě hůře, než se nakonec opravdu stalo.

Že je možné pohádku jen tak lehce jakoby nahodit - a navíc do pohádkového muzikálu a formy krajně úsporné - dokazuje tato drobnička korunovaná oslňující dvojrolí Markéty Fischerové, pro kterou to byla jedna z jejích posledních hereckých úloh před tragickým zdravotním postihem. Jen tak mimochodem je tu navíc nahozen sociální motiv sdělující, že i ten sebelépe a sebechutněji namazaný krajíc je vždy jen o dvou kůrkách. Smířlivé vyústění je navíc okořeněno poznáním základních věcí lidského života. To je na jednu pohádku natočenou v atraktivním prostředí spíše zámečku než zámku Červená Lhota víc než dost.

Pokud někdo vznáší "pochybnosti", tj. svoji duchovní nedostatečnost, o smyslu a poslání rodiny, je svědkem tvořivého podání této nadčasové pravdy v případě právě POHÁDEK PRO EMU. Nenásilná, umělecky mimořádně zdařilá prezentace ceny skutečného otcovství a skutečného mateřství, protikladu dětinství a dospělosti i citlivého, vnímavého dětství je tu před očima jako Praha z žižkovské věže. Zajímavou a opět brilantně zvládnutou úlohu citlivé, ale přitom důrazné úřednice, která musí používat především svůj rozum, skvěle sehrála Vilma Cibulková. Pro Vetchého i Geislerovou jsou to v obou případech jejich životní role a stejné ocenění zaslouží i Ema Švábenská včetně svého poněkud dětsky chudozubého úsměvu. Zmínku zaslouží i pozoruhodná dějová gradace scénáře, jev v případě české polistopadové kinematografie hraného filmu až příliš endemitní. Prostá existenciální pravda byla přiblížena jedinečným, strhujícím způsobem.