StarsFan

Karl Popper napsal někdy v polovině minulého století několik článků a knih o tom, že správná hypotéza musí nabízet prostor pro své vyvrácení. Pokud totiž upravujeme náš výklad faktů na základě teorie, pokud nezavrhneme hypotézu, když empirické důkazy nesedí, pak si ona teorie nezasluhuje být teorií nazývána a měla by být odmítnuta. Měla by být nahrazena něčím, co vyvratitelné bude. Poppera v jeho knihách sice zajímala především věda, s jistým nadhledem by se ale dalo říct, že jeho charakteristika sedí i na děj Honu jako takového. V něm je totiž hlavní hrdina obviněn ze sexuálního obtěžování a pedofilie poté, co si jedna malá holčička ve zlosti vymyslí, že jí ukazoval pindíka, a škála nepříjemných důsledků na sebe nenechává čekat. Když si holčička uvědomí svou chybu a nechce vypovídat před psychologem, všichni dospělí to považují za známku studu k tomu, co se přihodilo. Když mamince řekne, že se mezi ní a Lucasem k ničemu podobnému nedošlo, vysvětlí si to maminka jako snahu vytěsnit zážitek ze své paměti. Ať už zkrátka kdokoliv udělá cokoliv, vždy to podle místních bude prokazovat Lucasovu vinu, vždy se zkrátka - použijeme-li myšlenky Karla Poppera - bude chápání důkazů měnit podle teorie, ne teorie podle získaných důkazů. A co je pro hlavního hrdinu ještě horší, jeho sousedi se tentokrát rozhodnou vzít spravedlnost do svých rukou. Pod vlivem ideje, že k monstru se člověk může chovat zas jen jako monstrum, postupně začínají likvidovat vše, co si Lucas celý život budoval. Hon je nepříjemný, syrový, nelítostný, působivý. Ukazuje totiž, jak propastný rozdíl může být mezi "zdáním spravedlnosti" a "spravedlností" jako takovou nebo že většina nemusí mít vždy pravdu (i když je na tom naše politické uspořádání založené). A zároveň nám připomíná, že dokázat, že něco neexistuje, něco není či se něco nestalo, nejde. Jak už totiž tvrdil Bertrand Russell v jedné své eseji: I když nebudeme mít jediný důkaz toho, že kolem Země obíhá čajová konvička, nikdy nemůžeme s jistotou tvrdit, že někdě na obloze, skrytá pohledům našich dalekohledů, není. [47th Karlovy Vary International Film Festival]

Vítěz Zlatého Mědvěda v Berlinale a zasloužený. Film, který míchá vězeňské drama s dokumentem a trestance nechává citovat pasáže ze Shakespearova Julia Caesara je vizuálně strhující, hudebně minimalistický a herecky působivý, až by divák, nebýt zamřížovaných oken a dozorců, pomalu zapomněl, že nesleduje zkoušku profesionálního hereckého souboru, ale pouze několik vězňů, kteří se nějak snaží vyplnit si svůj volný čas. Dvojice Paolo a Vittorio Taviani zkrátka dokázala, že působivý, věrohodný příběh lze vyprávět i ve stopáží kratší než 90 minut a že Shakespearovo dílo může být i v 21. století podáno jedinečným způsobem, ujme-li se ho schopný režisér. [47th Karlovy Vary International Film Festival]

Po dvou dnech je porovnávání viděných filmů nemístné, nicméně i tak si neodpustím poznámku, že je Neodcházej zatím asi nejlepším filmem, který jsem letos ve Varech viděla. Nabízí totiž jistou esenci upřímnosti, jistou dávku režisérské zručnosti a herecké odvahy i jistý nádech lehkosti, s jakou se to vše sleduje. Příjemná kamera a vhodně vybraná hudba pak už jen celý zážitek dokresluje. [47th Karlovy Vary International Film Festival]

Je to asi půl roku, co jeden můj skotský kamarád hodil na facebook odkaz na článěk Guardianu s komentářem: "Pokud se rozhodnete přečíst si dnes jen jednu věc, přečtěte si tohle." Snad proto, že je mi vkus onoho člověka velmi blízký, jsem se jeho doporučením rozhodla řídit a na odkaz s názvem "Joyce Carol Vincent: How could this young woman lie dead and undiscovered for almost three years?" jsem klikla. A nebudu lhát, byla jsem z něj nadšená. Celá reportáž o tom, jak se kdosi rozhodl pátrat po identitě ženy, která byla tři roky po své smrti nalezena v jednom londýnském bytě, měla zajímavý námět, jasnou strukturu a spád. Pod článkem byla podepsaná jakási Carol Morley a já se v závěrečné větě dočetla, že hlavním produktem jejího pátrání nemá být jen těch několik napsaných odstavců, ale hlavně dokumentární film. Ten samý film, který jde teď ve Varech a který jsem se já rozhodla při první příležitosti vidět. Snad proto, že jsem doufala, že ve mně zanechá stejný dojem jako ony věty na stránkách Guardianu. Nezanechal. Působil totiž roztříštěně a zdlouhavě; narozdíl od článku nerozvíjel příběh Joyce tak, jak se ho postupně dozvídala autorka, ale pouze náhodně přeskakoval mezi jednotlivými vypravěči. A aby toho nebylo málo, pro mě, jakožto člověka, který byl se životem Carol už trochu seznámen, nenabídl žádné nové informace nebo poznatky. Možná si říkáte, že je nefér hodnotit film z mojí pozice, a možná máte pravdu. Nicméně stejně nefér by bylo vynášet ho do nebes, když si to podle mě nezaslouží. Takže pokud vám nedělá problém angličtina, doporučuju místo návštěvy kina strávit pár minut nad následujícími řádky. [47th Karlovy Vary International Film Festival]

Přerostlá chobotnice, jejíž mláďata vypadají jako masožravé, skákající květinky, se vyplavila z moře na irském pobřeží a zabíjí lidi. Je to vtipné. Je to v rámci mezí originální. Je to dobře koukatelné. Propaguje to pozitivní důsledky pití alkoholu. Jinými slovy to naplňuje vše, co divák může od půlnočních projekcí očekávat. [47th Karlovy Vary International Film Festival]

To, co zpočátku vypadá jako méně povedená verze Closet Land, tedy filmu vystaveném na dvou protagonistech, jedné místnosti a nejasně se vyvíjejícím vyšetřování, se postupem času mění na souboj dvou vizí reprezentovaných Kantovou deontologií a Benthamovým utilitarismem. Věčný spor o tom, zda je důležitější řídit se za každých okolností zákony, nebo vyznávat spíše heslo "účel světí prostředky", je nicméně podán nijak originálním způsobem, který se snaží divákovi vysvětlit i to, kde by stačil pouhý náznak. Což mi na filmu jako takovém nakonec vadilo mnohem víc než zvláštní kamera, která se svými neustálými detailními záběry snažila působit nesmírně umělecky, ve mně ale kvůli rozložení barev i celé kompozici zanechala spíše amatérský dojem. [47th Karlovy Vary International Film Festival]

Film, ke kterému se jen velmi těžko dá něco napsat. Korejský film zjevně uvázl v prostoru přehnaného, věčného násilí a v tomto případě i animace, která vypadá lépe na nepohybujících se obrázcích ve fotogaleriích než na plátně v kině. (Jelikož film jako takový se sám více podobá nehybné kresbě než filmovému záběru.) A krom toho by to potřebovalo tak o hodinu zkrátit. [47th Karlovy Vary International Film Festival]

Kdo zná dílo Wese Andresona, tomu není třeba nic vysvětlovat. Pro ty ostatní je třeba snad jen říct, že se jedná o velmi osobitý film řídící se jakousi prazvláštní, vnitřní logikou, kterou v díle běžných hollywoodských tvůrců nenajdete. A je to právě příjemný příběh doplněný o krásně barevnou vizuální stránku a skvělé herecké obsazení, co z Moonrise Kingdom (in my humble opinion) dělá nejen jeden z nejlepších filmů dříve zmíněného režiséra, ale i jeden z nejzajímavějších snímků, které šlo v první polovině roku 2012 vidět v britských kinech.

Prazvláštní dílko, u kterého jsme se po projekci s Caym dohadovaly, zda-li se jedná o filmovou tvorbu. To, že je cosi natočené na kameru, že to má zvukaře a že to někdo sestříhal do necelých devadesáti minut, přece ještě neznamená, že téhle prazvláštní hmotě patří přívlastek film. Oh well... Chcete-li nicméně vidět podivnou partičku hudebníků, kteří hrají sami sebe a přehrávají, Johna Malkoviche hrajícího sebe samého a přehrávajícího, Sira Rogera Moora (ano, uhádli jste to) hrajícího sebe samého, přehrávajícího a (ne, to neuhodnete) imitujícího homosexuálního hada, dveře na projekci jsou vám v Karlových Varech otevřené. Prý na ni má do Malého sálu dorazit 60 hostů, takže to jistě bude netradiční zážitek. Podobně jako tento... ehm... kus někým zaznamenaného exotického materiálu. [47th Karlovy Vary International Film Festival]

Nebýt závěrečné scény a několika krásných kamerových záběrů, které podtrhují nepříjemnost druhé poloviny filmu, byl by Notorious z pohledu současného diváka "jen" docela průměrný film.