StarsFan

Film, který se snaží působit tak autenticky, realisticky a existenciálně, že nemá žádný soundtrack a za za dvě hodiny v něm neuslyšíte jedinou doprovodnou skladbu podkreslující dění. Film s tak pomalou atmosférou, že v dialozích následuje po každé větě minimálně vteřinové ticho symbolizující dramatickou pauzu / sitcomový prostor pro váš smích (nehodící škrtněte). Pětina novinářů z projekce pro press do třiceti minut odešla a ani se jim nedivím; vidět další neoriginální výpověď o životě obyčejných lidí během války nebylo zrovna nejzajímavější. Naprosto sice chápu, co tímto filmem pan režisér zamýšlel, ale sledovat ho bylo asi stejně tak zábavné jako si prožít druhou světovou přímo v Sovětském svazu. Což byl ostatně možná i záměr. [47th Karlovy Vary International Film Festival]

Film, o kterém více než o jakémkoliv jiném platí, že krása je v očích pozorovatele. Nenabízí totiž jasný příběh, nemá jednoznačné vyznění. Nevím, jestli to měla být komedie, drama, psychologický film, satira nebo cokoliv jiného. Nevím, jestli to byla ukázka krize osobnosti, kdy se člověk vzdaluje své vlastní identitě; milostný příběh zaměřený na to, jak přemíra práce ničí vztahy; snaha představit divákovi rozmanitost Paříže a lidských osudů v ní; metafora na to, jak člověk nezná lidi žijící kolem něj; film o touze člověka žít vícero lidských osudů; náhled na to, jak rozdílný mohl být náš život, kdybychom se vydali v nějakém okamžiku jinou cestou; výpověď toho, co stojí člověka být hercem; zdůraznění psychologického tvrzení, podle kterého každý člověk v každém dni, s ohledem na své okolí v daném okamžiku, hraje rozdílné role; sen, který se člověku zdá za jednu noc... Vlastně jsem měla pocit, že sleduju dvouhodinový showreel Denise Levanta. Ale nesmírně krásně natočený a tak zvláštním působem poutavý, že ho už teď chci vidět znovu. Poznámka: S odstupem času musím říct, že jsou Holy Motors snímkem, ke kterému se myšlenkami vracím více než 95 % filmů viděných za poslední rok. Což jejich kvalitu, myslím, jen potvrzuje. [47th Karlovy Vary International Film Festival]

Sekce Variety, která každoročně představuje deset vycházejících talentů evropského filmu, mě letos v mnohém zklamala, Vrásky mě však nezklamaly vůbec. Narozdíl od ostatních filmů mladých režisérů, kteří letos na festivalu představovali své dílko, jsou totiž originální jak zpracováním, tak i příběhem. Oproti strnulé animaci u Krále čuňat, kde postavy při chůzi vypadaly, jako kdyby se snažily napodobit moonwalking Michaela Jacksona, byla Ferrerasova animace krásně čistá, "pohyblivá" a vystihující psychologické pochody postav. Navíc příběh jako takový je nesmírně lidský, místy překvapivý, krásně citlivý, v každé scéně zajímavý a, jakkoliv to slovo nemám ráda, i poetický. [47th Karlovy Vary International Film Festival]

V prvních minutách filmu jsem se bála, že se mi už zase podařilo zajít na něco, s čím se nemám žádnou šanci sžít. Nezávisle působící kamera a filmoví hrdinové, kteří se hystericky smějí, případně znenadání začnou řvát a mlátit do všech kolem sebe, totiž rozhodně nejsou mou krevní skupinou. Po patnácti minutách ale mé obavy zmizely. Isabel se totiž z figurky uzavřené uvnitř svého světa, snažila stát postavou, kterou si mohou lidé oblíbit. Snažila se kontrolovat, začlenit se zpět do normálního života, zatímco jí nohy podrážela její nikdy zcela nevysvětlená minulost. Uvnitř je film, jehož hlavní linie je zobrazena jen v náznacích, ale i přesto je na něm, snad kvůli té jisté otevřenosti a kvůli tomu neuzavřenému příběhu zobrazenému v kráké stopáži, cosi působivého. [47th Karlovy Vary International Film Festival]

Ačkoliv byl Ronald Emmerich jedním z producentů snímku, Výheň svou prezentací naší budoucnosti připomíná spíše Cestu než Den poté. A to nejen proto, že v Emmerichově filmu přichází doba ledová, kdežto Výheň, jak už název napovídá, představuje spíše rozpálené peklo; tím hlavním rozdílem je fakt, že v Fehlbaumově díle se jedná o budoucnost postapokalyptickou, která notně připomíná Hobbesův přirozený stav popsaný v Leviathanu. (Tedy systém lidského života bez existence státu, kde funguje boj všech proti všem.) Inspirace Cestou je zjevná především v pasáži, kde se jedna starší žena zmíní o dobytku (kdo viděl, pochopí), paralely se ale dají najít i s jinými filmy. I proto budou možná ti, kteří od Výhně budou čekat něco originálního a překvapivého, zklamáni. Jako relativně nízkorozpočtovému (3 miliony euro) zástupci žánru se mu ale kvůli působivé, byť pro někoho možná přesvětlené, vizuální stránce, kvůli realisticky vypadajícímu prostředí a kvůli snaze nepojmout snímek jako prostou vyvražďovačku nedá moc co vytknout. [47th Karlovy Vary International Film Festival]

Po kritice řady skotkých přátel jsem se rozhodla nejít na Angels' Share do kina v Glasgow, v nějakém melancholickém okamžiku jsem se ale na vylíčení osudů lidí z města, kde poslední dva roky žiju, zašla podívat během mého pobytu v ČR. A s potěšeném jsem zjistila, že to není zdaleka tak špatný film, jak mi bylo Skoty tvrzeno. Ano, není to přehnaně originální, ano, postavičky se tu stávají jen figurkami, ano, je to snadno zapomenutelné, ale pořád tomu nechybí jistá dávka vtipu a nadhledu. Navíc je z mého hlediska vtipné sledovat reakce publika, které se směje už jen proto, že si čtveřice obleče kilt (ve Skotsku potkáte muže v kiltech na každém rohu), anebo se bavit překladem, který zjednodušuje názvy jako "Irn Bru" (typický nealkoholický nápoj) na "limonádu", "Highlands" (jeden z regionů Skotska) na "Vysočinu" a "South Side" (městská čtvrť) na prozaický "jih". [47th Karlovy Vary International Film Festival]

Film, který rozhodně není natočen špatně, bohužel ho ale nic neodlišuje od těch stovek dramat o druhé světové, které jste v posledních letech mohli vidět v kině. Už předem tedy víte, že když v polovině filmu začnou pronásledovat zlí nacisti dva mladé odbojáře, podaří se dvojici utéct, že se dočkáte nějakých lehce patetických projevů a že absence závěrečného dodatku o tom, kdo přežil a kdo zemřel, by v tomto případě byla neodpustitelná. [47th Karlovy Vary International Film Festival]

Spíše než jako celistvá sonda do života dvou nesourodých žen působí The Door jako pár na sebe nenavazujících scének rozložených rovnoměrně po období několika měsíců až let. Navíc musím říct, že po úvodu Helen Mirren, která na tiskovce i před projekcí tvrdila, že Emerenc považuje za svou nejsložitější roli a že je tato postava výjimečná svou tajemnou minulostí, jsem čekala něco málo víc, než dva flashbacky a jeden pohled za zavřené dveře jejího domu. Možná má slova vyzní až kacířsky, ale i přes veškeré recenze hovořící o dokonale prokresleném ději a postavách, na mě jednání Emerenc působilo, snad kvůli oněm limitovaným pohledům do minulosti, místy až neuvěřitelně a nerealisticky. [47th Karlovy Vary International Film Festival]

Norský Quentin Tarantino natočil film podle nikdy nevydaného příběhu Joa Nesbøho. Ten vypráví o partičce čtyř prazvláštních individuí, které spojí dohromady jedna téměř dvoumilionová výhra. Následují usekané končetiny, těla narvaná do drtičky ve výrobně vánočních stromků i díry v hlavě maskované bílou čelenkou začínající po několika vteřinách připomínat spíše japonskou vlajku. Je to černohumorné a jste-li, narozdíl ode mě, fanouškem stylu ala Pulp Fiction i velmi vtipné. [47th Karlovy Vary International Film Festival]

Ženská verze Studu? Ani náhodou. Pokud se totiž přeneseme přes to, že oba dva filmy vyprávějí o hrdinech, kteří jsou posedlí sexem, pak moc společných bodů nenajdeme. Stud byl o muži, který se snažil nějak vyrovnat se svou závislostí na sexu, uvědomoval si negativní důsledky svého chování, jeho příběh byl vyprávěn velmi osobním, poutavým, upřímným a vizuálně úchvatným způsobem. Hemel naopak ukazuje několik na sebe nenavazujících scén ze života jednoho rozmazleného, drzého fracka, který sex využívá především k provokaci okolí. A co je ještě horší, prakticky se nezdá, že by na něj některý ze zobrazených výjevů zanechal jakýkoliv vliv, takže kdybyste tyto "kapitoly" rozstříhali a složili za sebe v jiném pořadí, vůbec by to filmu neublížilo. Jediné, co mě na tomto snímku, který se mi subjektivně zdál asi o půl hodiny delší než uvádí oficiální stopáž, zaujalo, byl zvláštní vztak mezi hrdinkou a jejím otcem. [47th Karlovy Vary International Film Festival]