AppleCore

Spatlanina všech výjimečnejch literárních postav do jednoho ne moc přesvědčivýho celku, kterej je ale i tak stokrát lepší a zábavnější, než trapný Avengers! Zajímavý je, že se tady velká většina ohání pojmem "hollywoodská komerce" a hází film do odpadu, aniž by se zamysleli nad tím, co vzniká v současnosti. Když se na Ligu podíváte dneska, působí zatraceně oldschoolově.

Že efekty dobrý, to prd platný. Když z toho filmu čiší komerce na sto honů. Vzpomenu-li si na Pána prstenů, na to, jak jsem si první díl pouštěl stále dokola, musím k nadšení všech přisadit negativum, že Hobbit není vůbec dobrým filmem. Nikde žádná postava, kterou by si divák mohl oblíbit (jenom banda nudnejch trpaslíků v čele s nevýrazným hobbitem) a to že Gandalf válí bohužel nic nezachraňuje. Klišé střídá klišé, všichni všechno bez úhony přežijou a fakt, že se za necelý tři hodiny sledování nestane vlastně vůbec nic, co by popohánělo příběh kupředu (jdou, jdou, jdou, jdou, letecký záběr jak jdou, pak jdou, bojujou, jdou, letí, konec), mě jenom utvrzuje v tom, jak se tvůrci za každou cenu pokoušeli film natáhnout na tři díly (Jinak by se k branám Ereboru dostali možná už tady. Hold vidina velkých zisků vždy přebije snahu uspokojit diváka). Závěrečná vcelku vydařená půlhodina se pocit nudy a zklamání sice pokusila zachránit, to už jsem měl ale problém udržet víčka otevřená. Všemi opěvovaný soundtrack není ničím víc, než jen recyklací soundtracku z Pána prstenů. A celej film je vystavěnej na šabloně prvního dílu LOTRa. Už teď vim, že druhej díl můžu vynechat a počkat si až na třetí.

Každoročně mi přijde pod ruku film, kterej ze mě naprosto s přehledem sundá vopici. Letos je to právě Pí. Každá jednotlivá scéna je natolik úchvatná, že vlastně ani nevadí jakási roztrhanost celku. Každá scéna má přesně dávkovaný emoce, nikdy proto nezačne film kýčovitět, přesto naprosto přirozeně vyvolá jak slzy v očích, tak úsměv ve tváři. Každá scéna je podtržená nádherným hudebním doprovodem, kterej naprosto přesně a nenuceně ruku v ruce s obrazem ony emoce vyvolává. Každá scéna je i přes zjevnou digitálnost přirozená, pestrá a pohlcující (jeden z filmů, kde efekty neslouží pouze k ohromení). Každá scéna od první až po závěrečnou prostřednictvím obrazu, hudby a schopností vyprávět dává dohromady (i přes zmíněnou nenávaznost) příběhově nejhezčí film roku 2012 (každá jednotlivá složka naprosto přesně funguje, nic nevyčnívá, všechno je v symbióze). A každá ta jednotlivá scéna by zasloužila Oscara sama pro sebe (jsem rád, že Lincoln pohořel a že právě Life of Pi shrábnul cenu ve čtyřech kategoriích). Jednou možná vpadne do mojí TOP10

Čekal bych, že film s názvem Hypnotizér bude založenej na psychologii a předevšim hypnóze. On je to ale tuctovej nezajímavej thriller, kterej netěží ani z jednoho ani z druhýho, přičemž scénárista po pomyslný půlhodině svýho výtvoru dočista ztratil přehled o tom, co vůbec píše (knížka nejenom, že dává smysl, ale zároveň těží mnohem víc z tématu a odůvodňuje vše, o co v ní jde. Ve filmu stěží přemýšlíte nad tím co a proč se právě děje (ne, není to komplikovaný, jenom hodně nedomyšlený, oproti knize dokonce dost osekaný). A to příběh sám o sobě je docela jednoduchej). Nehledě na to, že nudnej styl Lasse Hallströma táhne už tak zpackanej film ještě níž.

"Quentin Tarantino presents" je krásnej titulek, kterej by chtěl mít ve filmu snad každej, v případě železný pěsti mi to však navozuje dojem, že si ho tam RZA dal bez jeho vědomí jenom proto, aby po tom štěknul alespoň nějakej vořech. Tahle sračka je důkazem toho, že ne každej sen by se měl plnit a že někteří "umělci" z jiný branže, než je film by neměli tak urputně usilovat o jeho realizaci. Pokud vás totiž dokáže nasrat už jenom voice-over sdělující cosi o příběhu, co příběhem snad ani nazvat nelze, tak se někde stala fatální chyba. Tím spíš, že celý to nasrání přišlo už asi po třech minutách filmu, kde sice cákala krev i z obrazovky (což je fajn), ale režijně by celou tu rubanici natočilo líp i pětiletý díte s rouškou na očích. Nehledě na to, že kombinace černoch + feudální Čína + vymaštěnej hip-hop nejde vůbec dohromady (to je věc, kterou by zmáknul fakt jenom Tarantino).

V dnešní době, kdy je horror definovanej počtem rozsekanejch lidí na jeden metr, se může Collection sice s hrdostí pyšnit prvním místem, v porovnání s jedničkou však po režijní stránce nastal pád o dobrý dva levely. Tam kde Collector bodoval dusnou atmosférou, kdy v mnoha scénách divák téměř nedýchal, tam Collection jenom tupě váhá mezi akčností a horrorem, přičemž na akční film málo akce, na horror málo strachu a vší tý snaze pak dává korunu tupost postav, která všechno degraduje na lacinou grotesku. Vyložená sračka to sice neni a svůj účel film plní, předchozí díl byl ovšem dynamičtější a údernější, zatimco tohle začíná a končí skvělou scénou na diskotéce. Těch sto litrů krve na jednu krátkou scénu je ale sakra málo, aby mě to donutilo dát třetí hvězdu.

Tohle neni film o útoku na Usamu bin Ladina. Je to film o tom, co všechno onomu zátahu předcházelo, o veškerym úsilí, o deseti letech urputnýho hledání, zjišťování, mučení a až v poslední řadě o samotnym odhalení, potažmo dopadení. Nečekejte proto strhující film z válečný vřavy tipu Black Hawk Down, ani napínavý situace z Hurt Lockera. Tady se všechno odehrává v zákulisí boje, kde hlavní roli nehraje olovo, ale slova, důležitá rozhodnutí a činy z pohledu nikoli ostřílených veteránů, ale jedný vorkoholický zrzky, prostřednictvím který se teprve v závěrečný půlhodince dostaneme do atmosferickýho, dramatickýho finále, ve kterym přijde ke slovu i to olovo. Mít to dynamiku Zelený Zóny, těch sto padesáti sedmi minut by si divák ani nevšim.

Že klišé tomu filmu vládne je vedlejší, protože do sebe všechno skvěle zapadá. Od skvělejch hereckejch výkonů (u Ewana a Naomi se to tak nějak předpokládá, ale u Toma Hollanda už ne, z tohohle hlediska bych řek, že oba dříve zmíněné strčil do kapsy), přes technickou stránku až po výborný efekty. A i přesto, že to klišé vlastně hrozně vnímáte, někde v hloubi duše si uvědomíte, že kdyby to natočil Američan, hrála by tam hudba z Titaniku a Leo DiCaprio by se ve slow-motion bořil do hlubin vše pohlcující tsunami. Tohle ale neni americkej kýč, je to drsná realita! PS: Tady je vidět jací mentálové zasedají v porotě pro udělování oscarových nominací (Fuck you Lincoln!!!)

Hodně lidí se na filmy zcela evidentně neumí dívat. Ono totiž samotný koukání nic neznamená, o to víc, když se jedná o film, jako Killing Them Softly. Stylová pecka, násilná gangsterka, koncert několika osob odehrávající se na pozadí současných politicky-ekonomických událostí v USA, protkaná bizarními, ale o to zábavnějšími dialogy. Když se pak na tohle divák pouze dívá, nedostane nic víc, než "příběh" spějící odnikud nikam. Tady se musí vnímat, myslet a snažit se hledat významy. Neni to ovšem žádná coenovka (ač to stylem i tempem právě jejich tvorbu připomíná), takže komplikovanej děj tu neni, tak se v klidu usaďte, připravte na depresivní atmosféru, načněte k tomu pivko a film si užijete.

Původnim filmem z pětadevadesátýho jsem, ačkoli ho mé pětileté já má za sebou, nedotčen. Nepamatuju si o čem to bylo ani nic, na základě čeho bych měl šanci porovnávat. Co vim ale jistě je, že příběh Silvestrovo fláku asi nebyl z veliký bytovky. Proč je na Dredda tak násilně naroubovaná zápletka z Raidu je nepochopitelný, protože Dredd sám o sobě a svět kde se všechno odehrává je dost zajímavej na to, aby si vysloužil o něco lepší příběh, ale to vem čert (komiks jsem nečet, tak co já vim, jestli se tam něco podobnýho nedělo). Tohle béčko je zdárnej příklad filmu, kdy forma vítězí nad obsahem. Je to brutální, nekompromisní, stylový, zábavný a ač to neni tak dynamický jako zmíněná pecka od indonéských přátel, svůj účel to plní dokonale.