novoten

O nejtěžších tématech způsobem, který chce důkladně prohledat každé zákoutí dospělé duše. Činí tak ale bloudivě, zdlouhavě a před nejtěžšími volbami nebo okamžiky často uhne, zidealizuje je nebo se jich hlavní hrdinky doberou pomocí rozporuplných vedlejších postav. Komplexní ambiciózní nápřah tak dopadá jen s poloviční silou, jakkoli se Alicia s Evou překonávají.

Strhující variace chytrého ženského thrilleru, které nechybí pěkná hromádka překvapení. Snad za každou ukončenou podkapitolou je schovaný drápek, který diváka zatáhne dál, k dalšímu trefnému zvratu nebo ke změně žánru. Díky Anně Kendrick, která v roli napsané na tělo zase po letech konečně září naplno se povedly snad všechny nálady, jakkoli třeba ta detektivní, do které se s nástupem třetí třetiny naplno přepíná, je rozhodně nejslabší. V satiře, v thrilleru, v naznačovaných stínech minulosti a v neposlední řadě v sexy nadhledu tak Laskavost v mých očích překonává i tolik velebenou Zmizelou. Na rozdíl od ní se totiž nebojí být překvapivá a audiovizuálně živá.

Od začátku do konce vychtěný nesmysl, který si nevědomky podává ruku s neumělým předchůdcem z devadesátek. To je pak o to vtipnější, že se ze všech sil snaží právě takovým zbytečným přírůstkem nebýt. Jenže Karl Urban je nevyužitý, pohledná Olivia Thirlby má nevděčnou roli nadaného nováčka, Lena Headey coby hlavní lákadlo nevystoupí ze škatulky anonymního záporáka a brutální akce nudí snad po třetí přestřelce. Nechápu, kam chtěl Garland směřovat a proč na to šel právě tudy, když jindy mě často baví nebo rovnou fascinuje. Dredd totiž většinu času naznačuje svět, ze kterého ukáže jen pár střípků a daleko větší prostor dává prvoplánově nepřístupným výjevům a s odpuštěním pitomým zpomalovačkám (bez kterých by trval slabou hodinku).

Assemble. Zdrcující začátek, hromada ikonických momentů, u kterých se sálem šíří nevěřícný šepot mísený s ohlušujícím tichem, tři filmy v jednom, nejlepší herecké výkony za celých jedenáct let (Downey, Renner) i fenomenální závěr popírající i ta nejodvážnější očekávání. Tři hodiny jsou svým způsobem málo, protože slávy je v nich tak plno, že si ještě pár dní po projekci teprve zpětně vybavuji fascinující scény, které zůstaly v prvním vjemu opatrně přikryté. Jednoznačný film roku a co se týče popkulturního dosahu také zasloužená, nepopiratelná, extrémně dojemná a právě díky intimitě jednotlivých interakcí neopakovatelná událost dekády.

Když se do kina těším opravdu hodně, dostanu ve většině případů zážitek, který ona očekávání dokáže v plné nebo alespoň částečné míře naplnit. Proto se i dva týdny po projekci Shazama snažím vsugerovat si, že se mi přece první filmový hit Zacharyho Leviho líbil, jenže tady to nepomůže. Humor funguje jen ve chvílích, kdy se na plátně pubertálně naparuje titulní superhrdina, mytologie hříchů je podána zbytečně zkrátka a akce je sice patřičně odlehčená a nápaditá, ale u finálního karnevalového klání už jsem kroutil hlavou a proklínal střihače za to, že rodinné pohodovce nadělil téměř čtvrt třetí hodiny. Z Wonder Woman i Aquamana jsem byl nadšený, proto mě pomyšlení na posledního z královského trojlístku, který zůstane o dva kroky za svými předchůdci, bude mrzet ještě dlouho.

Co mu chybí ve scénáři, to dohání ve všem ostatním. Příběh je od začátku do konce vystřihovánkou, která drží pohromadě jen díky divákově toleranci a míře osobního zainvestování v pravých láskách vznikajících instantním okamžikem. Jenže toho srdce v něm! Z každého Jackmanova úsměvu či gesta je znát, že právě tohle je projekt, který si chtěl vymodlit a teď si v něm užívá každou vteřinu. Samostatnou kategorií jsou pak písně, mezi kterými není jediný slabý kousek a definitivně tak dají zapomenout na skutečnost, že se veškeré dějové zvraty nebo uzavřená přátelství dějí až příliš jako na drátkách.

Jestli existoval seriál, který jsem už z principu nechtěl nikdy vidět, byl to právě příběh z mého rodiště. Ještě dřív, než jsem jeho existenci zaregistroval, se totiž usadil snad v každém českém obýváku, na ulici se v úterý ráno mohutně hláškovalo ze včerejší epizody a když se člověk osmělil ozvat, že zatím Luďana a spol. nesleduje, odpovědí mu byl zaražený a nechápavý pohled. V okamžiku, kdy jsem získal dojem, že budu nejspíš opravdu ta poslední osoba, která ještě do Severky nezavítala, jsem tedy sebral odvahu - a zavítal. A jak se rozjezd překvapivě dravě daří salvou více či méně vtipných situací (a druhý díl to nadšení zase brzdí neutuchající snahou udělat z hlavní postavy nesnesitelného blba), musel jsem být chtě nechtě zvědavý, jak se z relativně nesourodé podívané dá vybruslit. Prušinovského zručnou ruku totiž většinou blokuje neustálé cílení na echt sociálno, ve kterém se sice silné malé příběhy hledají snadno, ale žánrové vybočování v jejich rámci často kvůli nutné nadsazenosti nefunguje. Tady tomu tak není a v první i poslední řadě za to vděčí hercům. Bez dokonale padnoucího obsazení by totiž skoky do romantiky, do existenciality a sporadicky až téměř do akce nemohly fungovat. Jenže jak nejoslavovanější Hofmann, tak fatální objev Stárková a můj osobní favorit Michal Isteník si uhrají jak prvoplánové grimasy, tak překvapivě nosné glosy, které nemohly než zlidovět a konečně i tu nejvážnější stránku. Za všudypřítomným "Dycky Most" nebo vulgaritou v každém vyhrocenějším dialogu se totiž skrývá překvapivě trefné poselství, které k mému šoku v mnoha bodech odpovídá mému náhledu na svět. V kombinaci se zvážněním posledních epizod rád odpustím úvodní rozevlátost a nesoudržnost a když se na samém konci rozezní první tóny jedné z nejoblíbenějších písní mého života, zapadne do sebe už úplně všechno. Na pár sekund jsem tak zvažoval i nejvyšší hodnocení, ve kterém mi brání jen ona nemilá upocenost českých počinů, které se pořád ne a ne zbavit ani v prvotřídních kouscích. Most! ale přesto k této skupině patří a i když bych před měsícem nevěřil, že to někdy napíšu, kultovní status mu přísluší plným právem.

Ještě nikdy se mi nestalo, abych naslepo sáhl po seriálovém anime čistě kvůli jeho žánru či tématu a zůstal oněměle zírat, jak přesně jsem se trefil. Dobrých počinů, které se ke mně dostaly jen náhodou, jsem sice pár viděl, ale až Princess Principal je i při takřka nulových očekáváních naprostou trefou do černého. Kromě alternativní viktoriánské doby, tedy důvodu, proč jsem se do Albionu vůbec vydal, je v ní snad úplně všechno. Mezi narážkami na dobové skutečnosti, osoby nebo romány se odehrává děj, ve kterém je princezna, špionky, střední škola, humor, napětí, elegantní akce, stylové hlášky, dětinské momenty, lidumilná poselství, létání, politika, automobilové honičky i emoce. Občas jsem během jediné epizody vystřídal škálu nálad a nevěděl, jestli čtu román od Dickense, listuji Ligou výjimečných nebo na konzoli hraji Gravity Rush. Při takové hromadě střípků (se subžánry relativně přesně oddělenými epizodickým konceptem případů) se zdálo nemožné, aby výsledek držel pohromadě, ale právě takový zázrak se stal. Končí se sice dost narychlo, což by mě při běžné dvanáctidílné porci zklamalo, ale při odklepnutí série filmů se nemůžu dočkat, kam se parta holek (v čele s mojí od prvního momentu milovanou Dorothy) vrhne příště. Pro diváky, kterým při prvním zvuku infantilního pištění mrzne úsměv, tu moc prostoru nebude, ale já jsem se s Cavoritem v kapse našel.

1. série - 85% - Svět je prostě někdy to nejhorší místo k žití, to zná každý, komu někdy něco nevyšlo - aniž by se muselo jednat o tak smutně definitivní neštěstí jako u Tonyho. Jednomu pak dokáže nenávratně zkazit den i nevinný konzument zbytečně hlasitě křupajících křupek. Když se takovým světem protlouká Ricky Gervais, který v permanentní přinasranosti neselhává, je rozhodnuto. Tony je mi proto blízký jak v pocitech bezmoci, kdy na něj padá smutná prázdnota okolního světa, tak naštěstí i v kouzelných přelétavých okamžicích malých radostí, kvůli kterým stojí za to žít. I přes epizodičnost jednotlivých příhod a jen opatrně vybudovanou soudržnost se navíc víc než o seriál jedná o tříhodinovou introspekci po všech zákoutích vlastní duše. O to víc mě překvapuje, že chtějí Netflix i sám Gervais zkusit něco tak neuchopitelného zopakovat v další sezóně. 2. série - 85% - Chtělo by se říct jen "to samé v bleděmodrém", ale v takto specificky dramedickém zaměření (tím spíš, když se k dramatu přiklání čím dál silněji) si zopakování úspěchu zaslouží pochválit dvojnásob. Čím jsem starší, tím vzácnější je stav, kdy mě seriál dojme k slzám, After Life to mávnutím kouzelného proutku zvládá doslova každou epizodu. Na to, jaký je Gervais zpravidla poděs, je jeho vyzrálé doznání (v čele s vlastním úžasným hereckým výkonem) upřímné a cituplné. Kdyby se v něm navíc nevyskytoval vulgární psychiatr, patřilo by k němu i nejvyšší hodnocení. 3. série - 70% - Občas se stane, že potkáte člověka, se kterým se dáte do řeči a okamžitě víte, že vám má co říct. Spoustu toho jste věděli nebo znali, ale i tak mu visíte na rtech, protože dokáže zdánlivě obyčejné věci pojmenovat jinak. Když ho potkáte podruhé a on spustí na stejnou notu, poslechnete si ho rádi znovu, protože vám napoprvé mohlo něco uniknout. Jenže když začne o tom samém i potřetí, už máte pocit, že jste klidně mohli být někde jinde. Nebo si alespoň povídat o něčem jiném. Zkrátka a dobře, Tonyho pohled na svět zase zvládne za šest epizod udělat několik veletočů, přestože začínal na stavu permanentního sundávání všech, co se v jeho okolí vyskytnou. A já jsem natolik loajální, že by mě to nerozhodilo a rád bych s ním tu procházku absolvoval zase. Ale co dělá v příběhu Brian, to mi hlava nebere. Když už zmizel otravný psychiatr, dostává se do popředí právě místní vágus, který nejenže napovídá jen a pouze historky plné vulgárních nesmyslů, ale pro jistotu se ještě pokaždé vrátí s nášupem. Právě kvůli téhle chodící nechuti jsem původně s hodnocením byl ještě níž, ale nechal jsem se uplatit dokonalým finále, které nějakou záhadou nikdy nesklouzne do laciného slzopudu a stejně ze mě vyždímalo úplně všechno. I nekonečně dojímat se totiž dá s chlapským nadhledem.

Byť se na první díl nikdy nepodařilo zcela navázat silou přítomného okamžiku, převládá u mě velká spokojenost. Útěk o čtyři roky dříve vytěžil premisu neznámého prostoru, nebezpečí i charakterů na maximum a dokázal sázet překvapení s železnou pravidelností. Po odhalení toho, o co celou dobu jde, se logicky musely brát klíčové ingredience jinde, ať už v překvapivě velkolepých exteriérech nebo přehršli vedlejších postav. A ve chvíli, kdy Thomas a spol. nakračují do finále, mají až trochu smůlu, že se podobají svým souputníkům z žánru young adults, zejména Hunger Games, v menší míře pak i z (bohužel nikdy nezfilmovaného) finále série Divergence. Opět se míří do jámy lvové, k posledním konfrontacím a osudovým dialogům uprostřed smrtící vřavy a i v případě Vražedné léčby zaklapne všechno na jedničku navzdory bolestivým ztrátám nebo zdánlivě přehroceným akčním scénám hrstky hrdinů proti hromadě nepřátel. Emocionální i akční stránka jsou dokonce vyváženější než v případě novými postavami nabitých Zkoušek ohněm a byť bych byl rád, aby se z celé trilogie vyklubal ještě o něco větší komerční hit, spokojím se nakonec s tím, že i přes produkční potíže dokázala do poslední kapitoly vjet plnou rychlostí. A vlakem.