Recenze (866)
Candyman (1992)
moc povedený horor oplývající podivnou atmosféru panelákového ghetta a pouličních legend, která se postupně zahušťuje až do úplně hustého finále, které jasně říká, že jen "zdejší" pochopí:). Podle mě nejlepší Barkerova adaptace (jeho osobní dohled při natáčení je na výsledku hodně znát), takže pátou hvězdu dávám už jen z lásky k předloze.
Sekretářka (2002)
ze začátku velice nadprůměrné drama s mnoha komediálními momenty, ovšem ke konci transformující do rozplizlé (i když poněkud nekonvenční) romantické komedie.
Arahan jangpung daejakjeon (2004)
korejská akční komedie v matrixovském střihu, akorát s menším filosofickým dopadem:)
Metal & metalisté (2005)
pěkně udělaný srdcařský dokument, který mi v určitých tématech přišel dost zkratkovitý (postrádám dost interpretů, i když chápu že je nemožné je všecky vyzpovídat), nicméně rozhovory s velkými osobnostmi metalu jsou bezvadné, i když bych jich klidně unesl víc nebo alespoň ty stávající s delší stopáží. Nicméně dokument se mladému antropologovi povedl a obsahuje spoustu zajímavých faktů i myšlenek a minimálně pro fanoušky metalu je určitě obohacující zkušeností.
Rudá Hříva (1969)
okouzlující Toshiro v, ze začátku komicky působícím, dramatu o znovunastolení císařské moci a dopadu toho na prostý lid.
Těžce zamilován (2001)
blbinka na jedno použití s několika pěkně nechutnými tlouštíky.
Proroctví (2009)
po dlouhé době se Cage ukázal v nějakém trošku smysluplném filmu oplývajícím poutavou atmosférou a hlavně bombastickými scénami katastrof (letadlo, metro a tlaková vlna), při nichž lidé padají jako hořící kuželky. A náboženské vyznění konce mi překvapivě taky sedlo, akorát bych trochu ubral těch slz a dojatých pohledů.
Poslední samuraj (1999)
film o teplých samurajích, s jedním rozmazleným frackem s holčičím xichtem v čele, okouzlí maximálně tak vizuální stránkou a Kitanem v roli učitele - příběh ani jakékoliv připoutání diváka k obrazovce nestojí za řeč.
Hellraiser II: Svázaný s peklem (1988)
Cenobiti v lidské podobě?! No to snad ne! Film se snaží působit velkolepěji než komorní jednička, což mu znatelně podkopává nohy a sráží z pozice důstojného hororu do skupinky lehce zapomenutelných krváků.
Čas (2006)
další z Kim Ki-Dukových meditací na téma mezilidských vztahů, tentokrát se ovšem vzdal němoty a s tím spojené průzračnosti citů, snad i něhy. Místo toho schválně vpouští mezi mladý pár trochu šílenství, hádka střídá hádku a ryzost citů zakalí podsouvaná touha po něčem novém, v tomto případě kompletní změna zevnějšku. Celý film je nadmíru hnaný do extrému a působí až neuvěřitelně jako strojené drama, ale myslím si, že ve výsledku na mě zapůsobil přesně tak, jak autor zamýšlel.