gjjm

Skoromonodrama o neradostném dětství jedné z Husákových dcer. Neobvyklý a velmi obtížný žánr divadla jedné herečky (nebo eventuálně herce) se u nás i díky této hře uchytil velmi dobře a má obrovský potenciál. Hra nenudí (přes podivné kulisy a to, že na scéně je celou dobu jeden člověk), Hrzánové jsem tu nešťastnou školačku vyděšenou absurditou života kolem sebe opravdu věřil. Strašně se mi líbila jazyková stránka hry, Helenino neobratné vyjadřování je napodobeno skvěle (i z hlediska literární řeči, i z hlediska hereckého projevu) a je na něm založena velká část vtipů. Některé scénky (hledání partyzánů) patří k tomu nejlepšímu z českého humoru a vtipností a sofistikovaností jsou někde na úrovni Cimrmanů, nadto ale smutná, bez příkras vystižená a absurdní realita "reálného" socialismu nutí k zamyšlení a celkovému zvážnění - no a to je spolu s nezbytnou vtipností podmínkou pro dobrou komedii (ač si to většina tunajších uživatelů patrně nemyslí, o čemž svědčí mj. nostalgické přecenění některých budovatelských - nemám rád to slovo, ale budiž - taškařic). Výborně... divadlo žije. ...a ona umřela, protože měla srdce, a srdce, to je vůbec nejhorší nemoc a kdo má srdce, tak skoro vždycky umře.

Asi první film, u kterého mohu říci, že jsem podstatně napjatěji sledoval hodiny než televizi, a počet zbývajících minut mne zajímal víc než konec příběhu. Možná je to jen předsudky, které vůči tomuto žánru mám, ale... Štěstí mi přijde jako jeden z těch rádoby artových filmů, které sice přesně analyzují mezilidské vztahy (tady bych v duchu správných pseudointelektuálních komentářů vyjmenoval a stručně popsal jednotlivé postavy, ale za celý film jsem si nedokázal zapamatovat jejich jména, a nelíbí se mi ani popisy typu: divný chlap, divná ženská, ještě divnější chlap, se kterým chodí ta divná ženská, první harant, druhý harant) a prostředí (nejapně a nevěrohodně stylizovaných pseudosoudobých Čech) a {dosaďte pár pseudointelektuálních frází}, ale firstly trčí z nich jak Sláma z bot, že jde o normální sentimentální melodramata, maskovaná do pseudoartových klišé, aby je někdo vůbec bral vážně, secondlydostanou pár cen, u kterých si porota potřebuje dokázat, že nejsou kulturní barbaři (a to jsou v podstatě všechny známější filmové ceny), a jinak po nich zcela právem neštěkne pes. Thirdly,Pavel Liška nejenže se tváří jak vyoraná ondatra, ale především neumí pořádně mluvit a vydává to za civilní pojetí herectví (už mi tím zkazil jinak skvělé Šílení), Vilhelmová je sice normálně celkem dobrá herečka, ale k téhle roli se vůbec nehodí. Navíc pojetí české vesnice jako idealizovaného místa archetypálních vztahů atd. mně už opravdu sere. To sum up... je taková dávná zásada, že děti, zvířata a sníh do filmu patří jen tehdy, pokud se režisér touží zbláznit a zplodit blbý film. Prakticky každý režisér, který se nemoudře rozhodl je porušit, si právě na tomto úkolu vylámal zuby, včetně nejuznávanějších mistrů oboru (Kubrick). Ani Sláma není výjimkou, zvlášť, když se mu k tomu připlete debilní scénář a nesrozumitelně kuňkající herci v divných situacích, vydávaných za art. Technická kvalita ale ujde (hlavně skvělá kamera), tak proto ta jedna hvězdička.

Akira Kurosawa je především mistr v přesném vystižení ponuré atmosféry ponuré doby. Sedm samurajů, příběh o tom, jak se z hloučku slabých a opovrhovaných stane skupina silných a obávaných, je asi nejdivadelnější film, jaký jsem kdy viděl. Je evidentně dost ovlivněn technikami sympaticky přestylizovaného tradičního japonského divadla (sborové lkaní ohrožené vesnice na úvod, dialog, roztříštěný do patetických monologů aj.). Přesto se taková filmařská kvalita (i vzhledem k roku výroby) hned tak nevidí. Ve filmu je precizní střídání dramatu a symboliky, monumentality a komornosti, davu a jednotlivce, vůbec dramatická propracovanost, ta tu ale na rozdíl od jiných divadelních filmů dokáže vytvořit i výborný film. Navíc (tady mi prosím na chvilku odpusťte čistě pseudointelektuální lamentování), jeden z mála, který pojímá osudy neúspěšných lidí ("I've had plenty of experience in battles... losing battles, all of them. In short, that's all I am.") jako drama a tragédii a ne jako ubohou komedii. Souvisí to s japonským pojetím světa, jehož základem je smrt (kterou se my, Evropané, zcela zbytečně a nesmyslně snažíme ze svých životů a světonázoru vytěsnit), jejíž přijetí je smyslem života (jak to skvěle vyjádřil Taira Šigesuke ve svém proslulém Bušidó). A tento světonázor je podstatně logičtější a smysluplnější než ten euroamerický nedomyšlený a arogantní ateizovaný pseudoepikureismus, který ani není možné nějak uceleněji vyjádřit, protože pak by vyšlo najevo, že nedává smysl. Zpět k filmu, právě filosofická stránka filmu je v Sedmi samurajích pojata z takového toho smířeného, Evropanům bližšího hlediska, a proto neruší ani ty, kteří s ní nesouhlasí. Skvělí (tady mi už můžete přestat odpouštět to pseudofilosofické odběhnutí od tématu), byť někdy trochu příliš patetičtí herci (u filmů tohoto typu ovšem patos není na škodu) v nádherném prostředí středověkého Japonska, ničeného a trápeného róniny, výtečná kamera a střih (i když třeba takové to "slow-motionování" nejpatetičtějších záběrů zkopíroval po Kurosawovi skoro každý režisér a jako jedno z artových klišé mi trochu šlo na nervy), už zmíněný skvělý scénář. Co bych tak mohl vytknout? Nudnost to přes trošku rozmáchlou stopáž rozhodně není. Pozitivem je také hudba. Narozdíl od Rašomónu nebyla příliš evropská a značnou měrou spoluvytvářela skvělou atmosféru filmu. Soundtrack bych sice poslouchal jen jako silné depresivum, ale k filmu se i to sborové mručení hodí. Mimochodem: Sedmi samurajům předcházel důkladný historický výzkum, aby byl film co nejvěrnější rekonstrukcí dějin. Neznám moc filmařů, kterým by tak záleželo na pravdivosti filmu po stránce reálií.

Poněmčená varianta skečů z Létajícího cirkusu, s původními herci, v německém znění a německém prostředí, přeložená do nejodpornějšího jazyka na světě. Viděl jsem na Youtube několik skečů (Lumberjack song, fotbal filosofů, Vilém Tell, ten vůbec první s odvlečením hlasatelky do vody, Albrecht Dürer, Ein Wort von einem Franzosen) s anglickými titulky a nechci víc. Celkem ucházejícímu humoru pajtnovských skečů ublížilo přesunutí do německých podmínek (byť s původními herci) a německý dabing z toho neuvěřitelným způsobem (nejvíc je to vidět na v originále perfektním Lumberjack Song) udělal naprostou trapárnu. Jediné, co mně trochu rozesmálo, bylo, když v jednom ze skečů australský znalec Dürera snažil předstihnout vypípávání slova arsch, ale ani to není vzhledem k původním skečům nijak zvlášť vtipné. Britští herci jsou odříkávajíce německý text prostě debilní, kamera je hrozná, prostředí nezajímavé, skeče nevtipné - skoro se chce říct německé. Možná je to i na německý humor dost debilní, takže se nedivím, že se to ani německým divákům nelíbilo a naštěstí vznikly jen dvě epizody. Na závěr komentáře ke komedii většinou píšu nejlepší hlášku z ní. Tady jsem žádnou dobrou nenašel, takže zkusím aspoň tu nejtypičtější (schválně v němčině, pokud tento vznešený jazyk neovládáte, zdůrazňuji, že o nic nepřicházíte): (titulky) Und jetzt...Ein Wort von einem Franzosen: (týpek ve směšném klobouku) Mein ganzes Leben lang war ich Franzose. Und ich war nur einmal auf dem Klo.

Nemám moc co dodat k Cervenakově komentáři. Takhle by vypadal Pán prstenů, kdyby ho natočil Troška.

Po dost podprůměrném Svatém grálu a příšerném Životě Briana mi tahle surrealisticky spojená série sketchů, parodující všechno možné od televizních reality show po sport jako takový, trošku zlepšila můj názor na pythonovskou tvorbu. Některé scénky byly perfektní (to s vybuchujícími sousedy, Lumberjack Song, The Funniest Joke, Blackmail, maďarská konverzační příručka), některé docela trapné (manželská poradna, Hell's Grannies, Dead Parrot, expedice na Kilimandžára, všechny spojovací čmáranice) a nic mezi tím. Celkově vzato se mi to docela líbilo a je to docela vtipné, ale úroveň vtipů je dost nevyvážená a ty kresbičky mezi tím mně vážně štvaly. Těžiště pajtnovské tvorby, totiž skeče, je rozhodně lepší než to, co se z ní pak vyvinulo (tj. filmy), přestože ani u skečů bych asi neměl nervy na sledování celého Létajícího cirkusu. Každopádně z Británie asi budu dávat přednost čemukoliv jinému před Monty Pythony. Prostě Pythoni mně těsně minuli.

Vynikající, nemám moc co vytknout. Příjemně krátký sitcom z prostředí alžbětinské Anglie, který s původním Blackadderem nemá nic moc společného, ale je mnohem lepší. Rowan Atkinson už není směšné hovado, ale úžasně sarkastický a arogantní šlechtic, humor už není tak infantilně vulgární, ale docela sofistikovaný a inteligentní, čemuž výrazně napomohlo i soustředění pozornosti na skvělou Mirandu Richardson v roli královny Alžběty ("Možná vám nechám všem useknout hlavu, jen abych viděla, jak se budete tvářit.") Jednotlivé díly jsou kouzelně absurdní, nevaří z vody ani nejsou nijak jednoduché po stránce humoru. Hlavně druhý díl, kde se Blackadder stane vrchním katem, opravdu nemá chybu. Baldrick...Baldrick, you bastard....

Označil-li Jean-Paul Sartre svůj Hnus za antiromán a Ionesco svou Plešatou zpěvačku za antidrama, pak je tento film dokonalá antikomedie. Rozplizlá, neurčitá prokomunistická satira na Pražské Jaro. Dubček (či snad Smrkovský?) byl přízemní primitiv bez idejí, Kubišová afektovaná blondýna, co si pořád na něco stěžuje, a Patočka metafyzický kanárek, jistě. Zmatený, nevtipný děj o hrochovi, do kterého vleze pojišťovák Hroch a zpívá, což zneužije kanárkova a ministrova klika ke svým prohnilým účelům je prokládán jakýmisi pokusy o gagy, které jsou buď natolik absurdní, že se jim nedá ani smát, nebo vrcholně trapné. V poslední půlhodině jsem se přestal chytat, ale když si to tak uvědomuju, tak se nijak od zbytku filmu nelišila. To je prokládáno nesouvisejícími dějovými liniemi (co mají být ty brýle pro hluchoněmé? a proč tam je ta učitelka, co se chce vdát za hrocha? satira na hippies nebo co?), vtípky - nebo doufám, že to byly vtípky a ne vážně míněné dialogy-, jejichž smysl mi unikal, asi holt nemám smysl pro hjůmr ("Ale běda, komu nebude souhlasit má dáti - dal."), hroznými herci a nejtrapnějšími odlesky normální politické satiry ("Co to říká? To já přece nenapsal!"). V Hrochovi vznikl jeden z nejhorších českých filmů - kam se hrabou Troškovy opusy a veškerá nová kinematografie, na jejíž úprdek si všichni stěžujete. Ovšem tím jsem se nedostal k tomu hlavnímu. Proč tedy dávám jednu hvězdičku? Protože na filmu je vidět jedna věc. Steklý se chtěl nevděčného námětu co nejdřív zbavit a nějak přetrpět natáčení, aby měl od této objednané agitky pokoj a mohl točit aspoň trochu normální filmy. Tahle situace je mi upřímně řečeno velmi blízká a mám proto pochopení pro člověka, který je na tom podobně. Á, podlehl jsem tlaku, mluvili o důstojné manifestaci.

Slavná adaptace Stokerova Drákuly s Lugosim. No, Nosferatu je mnohem lepší. Kdyby tam nebyl geniální, aristokraticky temný Bela Lugosi s jedním s nejlepších hereckých výkonů v dějinách filmu (když už jsme u toho...nevíte někdo, podle jakého systému dělá pauzy mezi slovy? to chci taky...), byl by to docela průměrný horror své doby. Děj je dost nevyvážený, jednání postav nelogické, hudba přehnaně patetická, většina scén naprosto nezajímavá. Většina herců (hlavně Helsing, ale i všechny ženské postavy) byla naprosto příšerná. Převážně konverzační film se odehrává převáně ve viktoriánském Londýně a na rozdíl od Murnauových Karpat a středověkého Německa je toto prostředí nesmírně nudné. Pár dobrých scén (zajímavé - ve všech se objevuje Lugosi) uprostřed nudných společenských hovorů. Asi nemám vkus, ale tyhle salónní horory vážně nemusím. I never drink...wine...

Jo, konečně jsem to našel. Naprosto geniální seriál, úžasná animace, zajímavý styl kresby i humoru - kupodivu vůbec ne infantilní. Asi vám teď budu připadat jako magor, ale na tohle jsem se za starých zlatých časů Supermaxu těšil nejvíc :)