movie

Slabší než jednička (a bohužel i zbytečně delší), ale je tu Kurt Russell a ve vhodných chvílích tu hraje The Chain od Fleetwood Mac, takže pořád za 4*.

Tohle je v Glickenhausove filmografii asi největší "áčková" produkce, jakou si pábitel akčního videofilmu mohl kdy zkusit. Sam Elliott přespává v průběhu rozvodové fáze v kině (kde se neustále hrají ostatní Glickenhausovy filmy), zubní kartáček si přechovová na hajzlíkach ve skřínce s pojistkama, jeho parták Peter Weller naopak tráví rána pařením na Hendrixe a konzumací drinku z mléka, džusu, vejce a instantního kafe. "Tohle není heeeeeavy metl." Je zde hodně velký důraz na kaskaderské kousky a každá akční scéna se snaží byt as epic as possible, včetně finalní Elliottovy sabotáže leticího letadla. Rozhodně jen z videozážitků, který ze svoji hnijící lebky jentak nevyklepu. Mimochodem, scénář je nečekně velice komplexní. Paruku dolů.

Tenhle Wendersův debut je pro mě velkým objevem. Atmosféra, která se umí zakousnout, velice dobře podržené střední tempo, skvělý instrumentální soundtrack Jürgena Kniepera (a taky spoustu rock'n'roll klasik, díky jejichž autorským právům nešlo hodně dlouhou dobu snímek promítat a koloval jen na okopírovaných VHS. V roce 2014 se pak dočkal kompletního remasteru) a stoický Arthur Brass. K tomu prostředí Vídně v obdbobí 70. let a jemná romantizace pomalého venkovského života, do kterého brankář Bloch uteče před spravedlností. S ohledem na zdejší oblibu Wenderse se dívím, že tohle nebylo po svém remasteru uvedeno do zdejších artových kin - za mě je to must watch!

Karate, piraně, zombies, kozy.

Pohlcující a hodně divoký crust punkový trip, který se Herzovi podařilo natočit jen díky tomu, že tvrdil, že v opuštěné pískovně za Barrandovem natáčí pohádku. Má to chaotickou strukturu a režijně to působí značně rozkolceně, až trochu happeningovým dojmem. Je zjevné, že se v osmedesátých letech Herz zaplavil na nějaké pirátské kopii MAD MAX a tohle je výsledek. Geniální low budget kostými a výtečný soundtrack jako bonus.

70% Na počátku druhé dekády se Matthew McConaughey upsal dvojici výtečných neo-noir snímku, přičemž ani jeden z nich ho nevystavuje v úplně lichotivém romantickém světle. Zatímco jeho spolupráce s Williamem Friedkinem na KILLER JOE až téměř doslovně naplňuje noirový syžet i očekávání, poněkud podhodnocený THE PAPERBOY na noirovou kostru pomalé kriminálky nabaluje rychle tající sněhovou kouly charakterů, o kterých se ve finále dozvíme víc než o celém případu. Rozhodně to není na škodu. Lee Daniels hlavně v půlce filmu až drasticky hazarduje s dynamikou filmu, vše ale vynahrazuje hodně strohý závěr, který mě připomíná můj oblibený gotický noir THE NEST OF THE CUCKOO BIRDS.

U tohodle jsem nostalgicky vzpomínal na Americké nezávislé léto na ČT2. LAST NIGHT AT THE ALAMO je prototyp konverzační indie komedie. Přehlídka "ještěrů" se sejde v texaském salónu Alamo aby zde prožili ještě jeden poslední večer před tím, než celou budovu strhne developer. Vyjasní se křivdy minulosti, provalí se slabiny charakterů, pořeší se rodinné krize, dojde k romancím i spoustě small talku. Byť je celá posádka baru postavená z převážně neromantických pijanů, díky autentickému obsazení a kvalitním dailogům to odsýpá jedna radost a nevadilo by mi v téhle společnosti pobýt o trochu déle. Tenhle film by si měli určitě dohledat příznvci filmů jako CLERKS, SMOKE, díla Jima Jarmusche atd.

Skvěle vybalancovaný poměr závažnosti tématu a lehce úsměvné jízlivosti, ve filmu, který pomrkává po legendách blaxploitation a i přes divokou stopáž nenudí - výtečně ho totiž táhne Washington s Driverem. Bylo by to za hřejivější 3+, ale závěrečný statement zamrazí a dává jasně najevo, že Spike Lee je pořád na svém místě. 80%

KŘIŽÁČEK je možná první poctivý český příspěvek do u nás nepříliš pěstovaného žánru kontemplativního/ vyprázdněného dramatu. Kdo se rád dívá 80 minut na strnulou tvář Karla Rodena a má v oblibě meditativní hudbu Ireny a Vojtěcha Havlovích, ma vyhráno.

Tohle je sice pozdní, ale za mě jeden z nejlepších příspěvků do vigilante vlny, která se zdvihla s příchodem DEATH WISH. I tenhle film přesně kopíruje syžet vigilante / revenge filmů, jak ho známe: muž, který příjde hnátou (pochopitelně etnického, je rok 1983) gangu o vše, po původním znechucení nad samozvanou partičkou strážců pořádku, a po zjištění, že zákon není vždy na jeho straně, bere spravedlnost do vlastních rukou. Správná volba padla hlavně na obsazení hlavní role: usedlý Robert Forster postrádá mačistické rysy a lá Charles Bronson a je ve své roli maximálně uvěřitelný. Protipólem mu pak je Fred Williamson, absolutní kůler, který už je dávno přesvědčený o tom, že zákon je k ničemu a je připravený každý večer vyprášit kožich komukoliv. Příběhově je VIGILANTE hodně košatý, pozvolna pracuje s psychologií postav a budováním klimaxu, výhýbá se béčkovité zkratkovitosti, typické pro vigilantské filmy. Režisér William Lustig měl jednu chvíli našlápnuto k tomu, aby z něj byl druhý Carpenter. Má výrazné režijní vedení, perfektní smysl pro detail a solidní oko. Je škoda, že se svými filmy stál hodně na okraji béčkového spektra a přes svoji nekompromistnost a tvrdost stylu se nepříbližil šiřšímu publiku. Rád bych od něj viděl víc filmů ve stylu VIGILANTE, který je i přes svoji radikálnost jedním z nejpřistupnějších děl. Mimochodem skvělý casting topuje i slizský právník Joe Spinell a king všech béčkových skladatelů Jay Chattaway k filmu udělal jeden ze svých nejlepších soundtracků. Hodně doporučuju.