movie

70% Kdybych chtěl být přespříliš vstřícný k SICARIO 2, mohl bych napsat, že je to ve svém vyznění hodně evropský film, ale byl by to jenom chabý argument pro jeho všeobecnou povislost. Sollima není Villeneuve, Wolski není Deakins a nahrazení zesnulého Jóhannssona jinou islandskou skladatelkou je skoro na hraně černého humru. Sheridan po své nekompromisní trilogii (SICARIO, HELL OR HIGH WATER, WIND RIVER) potřebuje doplnit munici, drží se tu stěží na hladině, nicméně je škoda, že SICARIO 2 nerežíroval právě on, mohl zde ze svého scénáře vykřesat mnohem víc než v Americe debutující Sollima. Právě na slabé režii Sicario havaruje nejvíce - zatímco v jedničce by se v dívakovi tzv. krve nedořezali, ve dvojce napětí jaksi absentuje a ani papírově nejdramatičtejší scény tu na plátně nezašustí dramatem. Akční scény, zhruba dvě, jsou vlažné velice a tak asi nejlepším momentem filmu zůstava Del Torova rozprava znakovou řečí a jeho finální resurekce. A jen pro upřesnění - neměl bych problém s tím, že Sicario 2 je míň akční, miň dramatičtější apod, jeho slabina je hlavně v tom, že nemá žádný přesah (artovou hladinu devalvujou drobné béčkové momenty a logické balvany apod.) nad to, co by se od něj divácky očekávalo.

U GREETING se nabízí srovnání s debutem De Palmova vrstevníka - WHOS THAT KNOCKING AT MY DOOR od Scorseseho. Oba vznikly téměř ve stejné době, oba jsou ovlivněny jejich tvůrčímu vzory. Zatímco Scorsese umně cituje ze své lásky k evropské nové vlně, De Palma jen graficky ukazuje na svoji posedlost Antonionim (BLOW-UP, kterým je inspirována celá jedna linie filmů včetně řady odkazů). Zatímco scorseseho debut baví každou minut, GREETING je bohužel nuda na pochodu. Dalo by se tedy říct, že zatímco jako Scorsese se jako velký tvůrce narodil, De Palma se k tomu postupně dopracoval. I přesto ho pochopitelně miluju, i když jeho prvotiny nejsou nejideálnější.

Vynikající titulková sekvence Zatoichiho soubojů v potemělé divadelní scéně a po celou dobu hodně vysoká visuální kvalita. Zěvěrečná scéna souboje, ze kterého Zatoichi vyvázne se zbičovaným obličejem a pomalu se plouží polem do neznáma, mě ujistila, že mě čeká ještě hodně excelentních Zatoichiho příběhů. Úroveň stoupá.

Warren Oates je perfektně ponořený do své role a skvostná titulková sekvence s kakofonickým intrem od Leonarda Rosenmana slibuje hodně vysoký zážitek. Bohužel po slibném rozjedu začne snímek ubírat nohu z plynu (ostatně hlavním dopravním prostředkem je zde tzv. obytňák) a vyšumí spíše do akční taškařice s netoženými konturami. Nicméně i tak stojí RACE WITH THE DEVIL za vidění a nebál bych se ho zařadit mezi vyrázné a poněkud netradiční psychedelické horrory let sedmdesátých. Na téma ďábel / auto / silnice bych ještě doporučil film CAR.

Extrémě vyzenovaný a uhrahnčivý Franco Nero (konstantně s odhalenou hrudí) v hodně vyjímečném spaghetti westernu s řadou psychedelických elementů, strašně namáklou choreografií přestřelek, místy dobrým soundtrackem a hlavně s důraznou notou na vztah otec - syn. Absence krve je celkem opruz, ale příjmám.

Těžkotonážní trip, který může fungovat jenom pokud si vyrovnáte hladinu halucinogenu v těle alespoň částečně na Harlinův level, se kterým tohle dílo psal. BORN AMERICAN vypráví příběh tří američanů, kteří pro trochu srandy překročí finsko/ruskou hranici, největší ňouma si však u barikády z ostnatého drátu natrhne levisky a od té chvíle už sledujeme jen sešup do pekel o kterých nepsal ani Solženicyn. Ozbrojený konflikt v ruské vesnici, honička s pohraničníky, mučení, kriminál. Kriminál v kriminále. Lidské šachy. Thalmus Rasulala, který ví tolik zakulisní špíny na CIA, že se radši zašil v nejspodnější komoře ruského gulagu. A v hlavní roli: Mike Norris, syn slavného Chucka. A jeho postava se jmenuje Savoy Brown. Mám pokračovat?

Dobře udělaná low budget jízda s perfektníma maskama a neuchopitelnou atmosférou. Takhle může vypadat jen finské motorkářské postapo se speedmetalovým soundtrackem a Jürgenem Prochnowem v hlavní záporné roli. Beru.

Solidní a upřímný b class brainwashing s nelidou Geraldem Butlerem, který tu pořád někoho bodá kudlou do lebky.

Ponorkový film v noirovém kožichu. Velmi dobře. Robert Wise dokázal točit filmy v minimalistickém módu a dostal z nich maximum (viz. třeba jeho SET UP), tohle maká stejně dobře jako ponorkové spektákly z 80. a 90. let.

Z různých přistupů k tomu jak točit automobilní-závodní žánrový snímek je asi nejvíce funkční umělecký (LE MANS, VANISHING POINT, TWO LANE BLACKTOP), zatímco dramatická zpracování (RUSH, FORMULE 1) většinou dopadají všelijak, především pomíjivě (ostatně artový přistup k tvorbě pomohl nejednomu sportovnímu filmu - viz. DOWNHILL RACER, ANY GIVEN SUNDAY...) . Nejinak tomu je u DAYS OF THUNDER. Je to sice snímek Tonyho Scotta, což znamená, že vypadá a zní velice dobře a hezky se na něj dívá, ale platí to stejné co u všech Scottových snímků - je jen tak dobrý jako jeho scénář a ten je v tomhle případě hodně vlažný (byť za ním stojí Robert Towne) a dramaturgicky trochu rozplizlý. Lze se ale konejšit typickou devadesátkovou hudbou Hanse Zimmera plnou epických rockových kytar, velmi dobrým castingem (Duvall, Rooker, Reilly) a celkem vtipným misscastingem (Randy Quaid coby majitel závodního teamu). A především sebevědomým Tomem Cruisem, který hned ve dvou scénách ujistí diváckou veřejnost, že má skutečně ohromný péro, ale jinak ho tu zdatně přehrává i Duvallův pes. 55% (Doporučují ke shlednutí jen pokud chcete vidět vše od Tonyho Scotta anebo se chcete 107 minut dívat na vynikající záběry Warda Russella)