movie

Tady "zazní" každý poctivý giallo riff i beat! Napínavé od začátku do konce s dobře prokomponovanou historkou rozkročenou mezi Vídní a španělskou vesnicí. Vynikající Orlandiho soundtrack a fanoušci Edwige Fenech si zde příjdou tzv. na své. Ivan Rassimov nepatří mezi moje oblíbené giallo harcovníky, ale zde mě bavil až neobvykle. Mám pocit, že Sergio Martinovi se nepřikládají takové zásluhy o žánr giallo jaké by měli - tohle a jeho pozdější TORSO patří mezi to nejlepší co jsem zatím viděl.

Logo Shaw Brothers znají diváci hlavně z řady šaolinských a martial arts akčňáků 70. a 80. let. Evidentně produkovali snímky i pro mladistvé, kterým je ON THE WRONG TRACK určen především, přičemž zde se jedná o mix rodinného dramatu o dospívání, temné krimi a automobilního akčního filmu. V dost rychlém střihu sledujeme příběh dvou bratrů: jednomu to jde ve škole trochu hůř a brzy se z něj stane rebel, ten učenlivější se spíš věnuje vztahu s vietnamskou uprchlicí, která i se svým batoletem žije v trýznivé ubytovně. Brzy jim ale kartami zamýchá drsný fízl, který nemá pro delikty mladistvých žádné slitování. Nevím jak to skutečně chodilo mezi 80's hongkongskou omladinou, ta, kterou sledujeme v tomhle filmu se ve volném čase věnuje kradení aut a po večerech závodí v tajném destruction derby za městem, které se odehrává v plamenitých kulisách místního šroťáku a dost často tam při závodech jde o život. Svým námětem mi to trochu připomělo českou HORKOU KAŠI, akorát místo metalu se tu řeší auťáky. Filmu musím určitě přiznat solidní provedení: skvělá kamera s řadou originálních záběrů, prudký střih a podivný dark space synth prog soundtrack. Pro mě určitě celkem zajímavé seznámení s žánrem, o kterém jsem dosud netušil (i když upřímně nemám moc tušení zdali ho budu i nadále rozkrývat).

Když se Bronsonovi s Thompsonem dařilo, tak to obvykle stálo za to. Sedmdesátá léta jsou toho dobrým příkladem a tenhle Bílý Bizon asi tím největším. Western s prvky londonovské dobrodružné romantiky a makabrózního přírodního horroru, který zde ztělesňuje berserkující bizon, jenž Bronsonově postavě Billa Hickoka (skutečně žijící pistolník) přinaší nelibé noční můry, při nichž se ze spaní chápe svých koltů a zběsile pálí všude kolem (dost překvapivě u toho nikoho nezabije). Westernový vliv se zde neodkazuje ke klasickému americkému stylu, ale překvapivě je zde citit hodně spaghetti westernu (viz. scéna přestřelky v zasněženém údolí s naechovaným řevem zůčastněných). Jakousi epiku filmu pak dodává skvělá kamera Paula Lohmanna, ale především skladatelské angažmá Johna Barryho, který celý kousek posouvá o něco výš. V jádru je to sice jenom béčko, ale s hodně ačkovou fasádou a mimochodem, Bronson tu funguje skvěle.

Když se chcete prokoukat filmografií Charlese Bronsona a všechny klenoty již máte za sebou, je občas nutné proložit to lepší z toho horšího ... tím horším. Tohle je jeho první spolupráce se studiem Cannon a je zajímavé, že i jeho poslední Cannovské dílo (KINJITE) mělo s 10 TO MIDNIGHT celkem společné téma a to sexuálně orientované zločiny a Bronsona v roli detektiva, avšak bylo minimálně o dva stupně zábavnější. 10 TO MIDNIGHT má solidní synth soundtrack, hodně slušného šílence (Gene Davis), který vraždí výhradně nahý a Bronson občas hezky zahláškuje a vlastně je na něj celkem radost pohledět. Bohužel je ve filmu hodně táhlých momentů, kde není na plátně ani Bronson ani Davis a je to celkem nuda. Na Cannovskou produkci bych čekal, že by to mohlo být trochu víc odvázané ze řetězu.

Vynikající obsazení hlavní čtyřky, Svobodová je perfektně naivní a naopak některé Vinklářovy monenty jsou hodně deep. Vláčilova volba natočit film černobíle i v roce 1981 mu dodává na atmosféře, trošku mě mrzí, že se celým filmem netáhne ta podivná hrubá nálada nelidské plískanice, ve které Svobodová přichází na montážní pracoviště, kde se upíjí její zatím nepoznaný otec Vinklář, to mělo totiž až trochu Stalkerovskou náladu. Naopak musím bohužel říct, že mě akutně srala hudba Luboše Fišera, tenhle film by si zasloužil rescore.

Moc mě tu bavil Philippe Leroy, který zde hraje drsného fízla, který pravidelně zpochybňuje nutnost svého násilného chování a je sám sebou znechucen, nicméně si nemůže pomoct: na grázly nic jiného nefunguje. Ve filmu je zajímavě nastrčený Klaus Kinski, hraje zde tichého zabijáka, který ani jednou nepromluví. Moje teorie o jeho účasti ve filmu je taková, že produkce měla jen dostatek peněz na to, aby Kinskiho udržela na place, ale už ne tolik, aby pronesl byť jedinou repliku. To je ostatně znát i ve scéně, kdy Leroy začně vyslýchat Kinskiho, přičemž následuje rychlý střih, Leroy vstupuje do kanceláře svého šéfa se slovy "máme to, všechno mi řekl."

Fulciho pozdní take na uhasínající vlnu spaghetti westernu se nese v jeho vypravěčské tradici, tedy trochu vleklé tempo a hodně psychedelický narativ obalený do přiměřeného množství gore. Maniakální antagonista Chaco (skvělý Tomas Milian) je určitě jedním z vrcholů filmu. Kdyby Fulci ubral na epice, přidal na tempu a akci, mohla z toho být příjemná kultovka, takto pouze chutná jednohubka, kterou se v určitou chvíli malinko zajíte. Frizzi, Bixio a Tempera už taky uměli skládta lépe.

Tak přesně tohle je ten důvod, proč jsou streamovací platformy budoucností kinematografie. Do kin by se diváci na HIGH FLYING BIRG asi nehrnuli, tenhle film je na to příliš speficiký, na internetu má ale Soderbergh se svojí koncepční filmařinou všechny brány otevřené. Ve své novince Soderbergh reflektuje proměny společnosti díky nástupu nových médií a socálních sítí, ovšem z pohledu celkem konkrétní situace, kterou je tzv. lock out, moment, kdy dojde k finanční neshodě mezi majiteli sportovních (zde basketballových) klubů a jejich hráči. Není to klasické sportovní drama, jak ho známe z běžného hollywoodu, ale já se bavil celou dobu. Moje srdce zaplesalo v krátké době již druhým silným návratem Billa Duka (též. MANDY), ale i příjemně nakyslou rolí Kylea MacLachlana. Soderbergh znovu ukázal, jak snadno, rychle a za málo lze udělat film (sám si ho i natočil a musím mu přiznat, ze jeho steadicam styl je jedním z nejcharakterističtějších kameramanských rukopisů současnosti). Díky.

Debut Guse Van Santa je přesně takový jaký by měl být: svižný, konverzační, nenudí, vychází ze stručné zápletky a zachvátí diváka vstřícnou nadšeneckou atmosférou. Připomene to SHADOWS od Cassavetese nebo Jarmuschovi prvotiny. Mad props za Tima Streetera. Má famózní charisma a energii, se kterou táhne celý film. MALA NOCHE je přitom jeho jedinou filmovou rolí.

Všechny osoby zodpovědné za theme a end credits song by měli dostat aspoň rok na Mírově.