Jansen

Uznávám, že tento Lynchův kraťas je už hodně na hraně, a proto se ani nedivím zdejším rozporuplným hodnocením. To co si tu totiž David dovolil, vyžadovalo už opravdu hodně drzosti a odvahy. Natočit 5ti minutový záběr, který sleduje ošetření pahýlů amputovaných dolních končetin mladé ženy, a ještě k tomu to vydávat to za regulérní krátký film zní opravdu šíleně. Dotyčná žena si během zákroku píše deník odkrývající její milostné problémy a vztahy a tváří se naprosto nezúčastněně. Ale je to právě kontrastní spojení šokujícího obrazu a zdánlivě samoúčelného a jednoduchého příběhu připomínajícího červenou knihovnu, co z tohoto záběru dělá film. Vůbec kontrast je tu použit ve více vrstvách a vytváří tak něco opravdu zvláštního. Amputee je film, který se snadno zavrhne, ale jen hodně obtížně pochopí. Docela by mě zajímalo, kdo se mezi cvakáním nemocničních nůžek soustředil na to, jak to bylo s Helen a Jimem.

Lynchův nejdelší a nejpodařenější kraťas. Bez jediného slova vytvořil personifikovaný obraz strachu jednoho malého chlapce zalitý do naprosté tmy. Přičemž největší zlo stylizuje do muže a ženy (zřejmě rodičů), se kterými chlapec na odlehlém místě bydlí. Pocit bezpečí pak nachází až u starší ženy (babičky), kterou si sám vypěstuje z podivného semene. Obraz je často utopen v moři naprosté černi, ze které jen místy probleskuje chlapcův namodralý obličej nebo jiné ať už živé či neživé rekvizity tohoto uměleckého experimentu, které zrovna na všedním nebo veselém dojmu nebazírují. Všude okolo se ozývají depresivní zvuky a vůbec celá zvuková stopa je přímo v dokonalé symbióze s dějem (Alan Splet je genius). Doplněno Lynchovými výtvarnými animacemi velice sugestivní dílo.

Z tohoto filmu jsem dostal předvánoční depresi, a to jsem viděl pouze posledních 20 minut. Vrchol vánočního kýče a znásilňování skutečnosti v americkém podání (jinak jsem ale rád, že to všechno dobře dopadlo).

Obrazově velice povedené fantasy, které si myslím splnilo, to co si dalo za úkol. Prostě co nejvíc jednoduše a přitom efektně a velkolepě převést na filmové plátno další fantasy, které v poslední době cloumalo literárním světem. //LitAdd// Knižní předloha Philipa Pullma, v Česku původně vydaná pod názvem Světla severu, zařazená do třídílného cyklu Jeho šerá hmota (Světla severu, Dokonalý nůž, Jantarový dalekohled) získala řadu ocenění a v roce 2002 obdržela jako první dětská kniha v historii Witebreadovu cenu za britskou knihu roku – mimo jiné, před Harry Potterem J. K. Rowlingové. Jenom škoda, že v Česku se tomuto geniálnímu dílu nedostalo větší pozornosti, kterou by si určitě zasloužilo. Hlavní hrdinka Lyra a její svět pro mě totiž představuje jeden z nejlepších literárních zážitků mých dětských let a i dnes, téměř po 7 letech, si na ni rád vzpomenu.

Už když jsem četl Lemovu předlohu, nemohl jsem se dočkat až uvidím, jak tohle téma Tarkovskij převedl na filmové plátno. Filosoficky hluboké hledání sama sebe se silným emocionálním nábojem a výbornou atmosférou. V tom Tarkovskij nezklamal. Lyričnost filmu, jako u něho ostatně vždy, je výborná. Většina jeho záběrů působí hluboce a podmanivě a vytváří tak výbornou atmosféru. Jeho problém, ale nastává tehdy, když má přejít k dějové stránce filmu a odpoutat se od svých táhlých záběrů. Tarkovskij se v některých chvílích nepochopitelně drží předlohy a v jiných od ní zcela upouští (viz. začátek filmu), což do určité míry rozbíjí kontinuitu filmu. Na rozdíl od Stalkera, kde každé pronesené slovo mělo svou váhu, důležitost a v neposlední řadě filosofický podtext, dlouhé rozhovory na planetě Solaris jsou spíše na škodu. Tarkovskij se místy až příliš egoisticky soustředí na své filmové obrazy a upouští, tak od podstaty tohoto filmu. Nejlepší příklad je několikaminutová scéna, kdy kamera sleduje jízdu auta na dálnici. Scéna je to sice výborná (ve své zvláštnosti paradoxně možná jedna z nejlepších v celém filmu), ale jaký má v tomto filmu vlastně smysl a důvod? S takovým přístupem by se nám taky celý film mohl protáhnout ze tří na pět hodin. Taky nechápu z jakého skrytého záměru působí některé nestylizované záběry (bez filtrů) tak levně, když nám Tarkovskyj hned v další scéně ukáže jak dobře je vlastně umí natočit. Nevím, jak bych hodnotil nebo pochopil děj, kdybych ho předem dobře neznal. Tarkovského Solaris je tak pro mě sice hluboký, ale v mnoha směrech rozporuplný zážitek.

Kapesné je neuvěřitelně milý a pohodový film. Francois Truffaut jen tak pozoruje děti jak si hrají, učí se nebo jsou jen samy doma. Svou práci zvládá natolik dobře, že si může dovolit vypustit nějakou souvislou dějovou linku, která by nás prováděla celým filmem, a přesto film ani na okamžik neztrácí tempo. Od rozzářených dětských tváří kamera přejíždí přes fasády domů, maminky svým dětem kupují na večeři bagety, ve škole se zrovna probírá Moliérův Lakomec, a Truffaut nikoho nenechává na pochybách, kde že se to jeho film vlastně odehrává. Ale nebyl by to on, aby se spokojil pouze s jednou stranou mince. Děti mají také problémy. Někdy jen ty zcela přirozené, ale někdy je to mnohem vážnější. Normálně by mě ta moralistická pasáž ohledně toho klučiny (novodobého francouzského Olivera Twista) přišla dost samoúčelná, ale když on to Truffaut přes pana učitele vyslovil tak působivě a osobitě, že i to skvěle zapadlo do celkového kontextu.

Tak to mě zase jednou něco úplně uzemnilo. Tragický příběh jedné ženy na konci druhé světové války narýsovaný na podmanivý podklad mlhami zahaleného vlhkého květnového lesa. Karel Kachyňa s pomocí tří herců, páru koní a jedné drožky vytvořil nezapomenutelnou tragédii oděnou do pláště filmařského umu, pro kterou jen těžce hledám přirovnání.

Nikdy bych nevěřil, že se tahle látka dá v českých zemích obstojně zfilmovat. Surrealistická novelka Vítězslava Nezvala o dospívání jedné dívky opravdu není zrovna snadným soustem. Film Jaromila Jireše mě ale zase utvrdil v tom, jak na tom v 60. letech byla česká kinematografie dobře. Scéna je propracovaná až do posledního detailu, střih se skvěle vypořádal s ne zrovna narativním obsahem, celková kompozice se bezmála vyrovná knižní předloze. Prostě nevím, kde hledat chyby. Tak trochu to připomíná avantgardu.

Žert poměrně dobře vystihuje náladu Kunderovy předlohy, což se myslím moc filmům (nebo žádnému?) podle jeho předlohy nepovedlo a asi ani nepovede. A už tohle je největší triumf a zároveň hlavní výhra Jirešova filmu. Jako Olomoučan musím ocenit “krásu“ našeho orloje, který se po svém proletářském předělání stal symbolem 50. let a krásně navodil to správné klima tohoto filmu. Jo, pomsta je někdy hodně hořká.

Burtonův muzikál s pohádkovou atmosférou a hororovým dějem. Děj je jednoduchý a přímočarý a vytváří tak ideální prostor pro Burtonův audiovizuální styl. Muzikály moc nemusím, ale u Burtuna vždy rád udělám výjimku. Jednoduché a svým způsobem uchvacující texty jeho písniček navozují pocit jakéhosi zdánlivého bezpečí a uvolněnosti, který je cítit v celém filmu. Obzvláště dobře to působí v kontrastu s bizardním a do značné míry i morbidním dějem. Sweeney Todd připomíná pohádku i počátečním rozvrstvením charakterů, ale vítězství dobra rozhodně nečekejte. Spíše tak něco napůl. Měkký barevný obraz přímo vtahuje do děje a pod neustálým burtonovským přívalem bizarností jsem se rozhodně nenudil (zvláště dokonalá je symbióza holičského salónu a pekárny masových koláčů pod jednou střechou:). Svou rafinovanou jednoduchostí a zábavností prostě výborný film.