Jansen

Vizuálně působivé, každý záběr je dokonale vycizelovaný. Bohužel se ale někde na pozadí kouřících továren a v hloubkách temných průchodů ztratil koncept filmu. Jednotlivé záběry se tak spíše přebíjí, než aby tvořily celek. Navíc také veci ako scénár má Ana Lily Amirpour, jako "ambiciózní autorka artového filmu", zrejme úplne v pyči. Postavy moc nemluví, ke každému slovu se dlouho odhodlávají (ano, znak mnoha artových filmů) a když konečně něco vypustí z úst, působí to iritujícím a zbytečným dojmem. Nevím, jestli jsem se na to moc soustředil, ale ke konci mi to přišlo až vtipné. Celkově film působí asi tak skutečně jako iránské město v kalifornské poušti. Slovy režisérky, je to jako kdyby spolu Sergio Leone a David Lynch měli malého íránského rockera a hlídat jim ho přišel Nosferatu.

Překvapivě dobré, a ke konci ještě lepší.

To vše ten kosmonaut, který se skrývá za knihovnou, má na svědomí.

Podvratná hra s očekáváním diváka na všech úrovních percepce. "Divácky přístupný film?" Totální šok, něco takového bych po Hře od Östlunda v životě nečekal.

For pure viewing pleasure… Divoké historky jsou jedním z mála filmů, který se zavděčí takřka všem výkonnostním třídám divácké obce. Viz slečna sedící v kině za mnou: „A stejně bylo nejlepší, jak na konci ošukala toho kuchaře, chichi.“ Jednotlivé příběhy balancují na hraně morbidní grotesky, zejména povídka „Audi vs. redneck“ v tom vyniká, a nabízí dostatek podnětů ke katarzním výlevům. To taky považuji za hlavní příčinu divácké úspěšnosti filmu. Jednotlivé příběhy jsou do té míry bizarní, aby udrželi pozornost, ale podstata každého je zároveň natolik konvenční, že se s ní dokáže ztotožnit většina diváků. Poskytují tedy platformu pro vybití emocí nebo výše zmíněnou katarzi. Film se skládá z šesti příběhů. Z nichž ten první se dá považovat za hodně navnazující intro. Další dva „Jen na krysy“ a „Audi vs. redneck“ jsou provokativní hra s diváckými očekáváními, kde se role aktérů mění jako na houpačce a zdánlivě banální situace zde gradují do absurdních rozměrů. Druhou půlku filmu považuji za o něco slabší. Příběhy ztrácejí tlak na pile a do nekompromisního humoru se vkrádá snaha zalíbit se divákovi. Poslední povídka, ač je zábavná a má kulervoucí entrée, na mě místy působila ve srovnání ze zbytkem filmu příliš vykonstruovaně (na svatební scény mám asi od Trierovy Melancholie příliš vysoké nároky). Celkově ale dobrý - mainstream se nažral a čest tvůrce zůstala neporušena.

S odstupem a s chladnou hlavou začínám uvažovat, jestli Zátah 2 opravnu není nejlepší akční film, jaký jsem kdy viděl. V rámci žánru naprostá špička.

Intelektuálové bulvár milují. Zvlášť když k tomu hraje hudba Michaela Nymana.

Neskutečně špatně natočený dokument. Tak už jsem dlouho netrpěl, chudák Martina...

Docela chytrý film, který mě nudil tak neuvěřitelným způsobem, až mi to přijde podezřelé.

Camille Claudel 1915 je film o ničem. A velmi v tom vyniká. Kontroverzi tentokrát vzbuzuje už jenom samotný námět, který se zrcadlí v názvu filmu. Rok 1915 v životě Camille Claudel; rok, ve kterém se nic zvláštního nestane; rok, který je naprosto stejný jako zbývajících 29 let jejího života. Film zachycuje Camille Claudel v psychiatrické léčebně poblíž Avignonu, do které byla na základě domněnek své matky umístěna roku 1913. Jediným rozptýlením po sledované období je pro ni návštěva bratra. Dějový minimalismus slouží Dumontovi jako výchozí bod k mistrně komponovaným záběrům impozantního kláštera léčebny, jejich pacientů a přírody kolem ní. Dokonale čisté záběry přesně respektují geometrický střed a spolu s měkkostí barev a striktním rámováním obrazu působí jednotlivé scény dojmem malířského plátna, kde se jenom tu a tam kamera pohne do strany. Semknutost jednotlivých prvků do přesných obrazových kompozic dokonale koresponduje s dějem a vyvolává pocit tísně až beznaděje. Camille je neoddělitelnou součástí těchto kompozic a její nálady se prolínají s okolním prostředím. Stejně tak jako je obraz omezený svým rámem, život Camille Claudel je omezený hranicemi kláštera. Marnost touhy uniknout je cítit z každého záběru. Výsledkem je rozbití konceptu času, který už jenom potvrdí závěrečný titulek: „Camille strávila v léčebně posledních 29 let života a zemřela 29. října 1943 ve věku 79 let, její bratr ji do té doby pravidelně navštěvoval.“