imaginer21

Film vznikl zcela spontánně - bez příprav, bez přístupu k jakékoliv profesionální technice... Jen jednoduchým střihem mezi amatérskými záběry má ukázat fantastickou atmosféru během úplného zatmění Slunce, ale i stres a nervy do poslední chvíle při připravách na jeho pozorování. Až po návratu z expedice se totiž ukázalo, že původně "domácí" materiál je dostatečný na zprostředkování úkazu i široké veřejnosti ve formě tohoto krátkého dokumentu. Prostřednictvím rozhovorů je také snahou ukázat na nejrůznější zajímavosti odehrávající se během tohoto úkazu. Celý film je k vidění ZDE.

Sice vesměs biznisová konverzačka, jejímž středobodem je role jak ulitá pro minimalistického Damona, ale to srdíčko tam prostě je. Samotný konflikt mi coby těžkému antikapitalistovi nepřišel tak nosný, aby na něm stál celý film, ale forma (a hlavně lehkost, střih a hravé dialogy) ve mně onen kýžený dojem zanechaly. A tak jsem z kina nakonec odcházel s blaženým výrazem na tváři, i když jsem si po pár minutách už ani nedokázal vzpomenout, o co vlastně šlo... jo, o Michaela Jordana... jehož tvář jsme uviděli až v titulkách.

Kupodivu dobré. Třetímu Ant-Manovi jsem se vyhýbal kvůli nevalným recenzím, ale jako naprostý neznalec komiksového univerza mi bylo jedno, zda to či ono má svůj silněji či slaběji uchopený základ. Démonický Kang si premiéru odbyl už v Lokim, přičemž jeho devíza být větším smrťákem než louskající fialová kozí bradka jménem Thanos si jistě svou osudově temnou úroveň ještě stihne střihnout v nějaké budoucí týmovce. Třetí Ant-Man není o Kangovi, ani neměl být. Kang jen prostě někde musel dostat prostor pro nástin svého konfliktu divákovi, na plnou sílu ve Scottově světě nemůže mít prostor v rámci klasické MCU výstavby. Navíc je třeba si uvědomit, že zatímco u Thanose jsme se paralelně s kameny nekonečna a motivy Thanose seznamovali s úplně novými hrdiny, tak tady se nová kapitola píše už s těmi známými, jejichž předchozí epický zářez byl pečlivě budován po několik let. Takže divák tak trošku ztrácí trpělivost pro odkrývání faktů o dalším ultimátním zlu, zvlášť když je představen v sequelu už (vyčerpaného) Avengera z předchozí éry. Takže ne, třetí Ant-Man pro mě není o Kangovi, nýbrž o milém rozšíření mravenčího/kvantového světa, který jsme tak trošku chtěli poznat hned po tom, co se v něm Scott utopil na konci prvního dílu. Navíc jsme tu měli vlastně všechno - zmenšování, zobření, mravence, Hanka Pyma, celkem milou barevnou zábavu a pár těch citlivých (zejména rodinných) momentíků. Jednohubka, ale pořád s ucházejícím Marvelovským snadardem. Chyběli mi jen ikoničtí sidekickové, zejména ukecaný Michael Peña.

Třikrát nejlepší, třikrát se nevzdával, ve třech různých oblastech šel tvrdě za svým. Arnie je velmi zvláštní postava, které díky její houževnatosti bývají často odpuštěny ty nedostatky, které by se jiným "otřeli o hubu". Proč? Protože on je majitelem schopnosti sebekázně i sebepřekonání a všem to chce ukázat. A ano, to všechno je na něm obdivuhodně a pro mnohé inspirativní. V porovnání s tesknějším a upřímnějším Slyem mi ale toto přišlo příliš povrchně motivační, samozřejmě až na těch několik bolestných osobních momentů, které Arnie také musel na své pouti překonat. Nejlepší částí byla u mě jednoznačně ta filmová.

Někdy Netflix opravdu potěší a tady se mu to podařilo. Sympatické a vesměs neokoukané obsazení umožnilo si vychutnat v té nejcivilnější podobě onu zázračnou pouť mladé dívky, která v roce 2012 dokázala na svůj věk nemožné - obeplout celou Zeměkouli na své jachtě, a to skrze ty nejdrsnější překážky, které jí oceán připravil. Cliff Curtis se v poslední době už objevuje vesměs jen v rolích starostlivých dobráků a tady mu to kupodivu dost sedlo. Nádherná výprava, obecně úžasný vizuál a ve finále i celkem pěkně odehrané emoce činí z tohoto Netflixu po delší době konečně opravdu podařený filmový zážitek.

Dobrej biják. Vše šlape jak zlodějské hodinky při dobře naplánované loupeži. Je vidno, že Hugh Grant se definitivně našel v rolích ukecaných slizkých záporáků, zatímco Chris Pine ve své prakticky standardní poloze lišáckého outsidera, který hledá cestu k respektu. Režisérské duo vsadilo na marvelovskou podobu velkovýpravného děje, který se ani za mák nebere vážně a dokáže s vhodnou kadencí solit jeden dobrý flák humoru za druhým. Hru neznám, ale jestli tohle má být potenciální začátek nové frančízy, rozhodně sem s ní!

"Přijdou si pro vás padouši?" Třetí Equalizer je přesný jak samurajský meč, v mordech si občas člověk říká, zda nesleduje nějakou metaforu na Batmana nebo jistý typ černého anděla. McCallovy motivy jsou naprosto čisté, jasné a nediskutovatelné. Jeho metody pak zcela přiměřeně brutální vzhledem k povaze zm*dů, kteří se mu postavili do cesty a narušili mu klidný odpočinek v místě plném idealizované dobroty a krásy. A vlastně proč ne. Mě lákala především chemie Washingtona při filmovém setkání s dospělou Dakotou po téměř 20letém úspěhu legendárního rozohněného muže. No, byla nakonec spíš jen taková odlehčená s občasným pomrkáváním na onu Denzelovu ochranářkou ruku nad někdejším nevinným děvčátkem, ale ve finále dojemně smysluplná a pěkně provazující všechny díly celé této drsně spravedlivé trilogie. A jako bonus opravdu mistrovsky posloužily k atmosférické dokonalosti italské reálie. Škoda, že takový equalizér nechodí mezi námi ve skutečném světě a nekosí současnou zločineckou smetánku v nejvyšších kruzích, kam jen oko ve zprávách ze světa (ne)dohlédne a kde i pořádkové složky jsou žel bezbranné.

Slabé. Slyův přesun na vedlejší kolej chápu, ostatně se z toho vyzpovídal ve vlastním dokumentu. Ale čekal bych alespoň nějakou pisatelskou invenci z jeho strany, které dá čtvrtým (a snad posledním) Postradatelným smysluplnou formu. Ale bohužel. Celé je to vlastně čistokrevná Stathamovka, přičemž ani Statham se nijak dvakrát ze svého "výsluní" neraduje. Megan Fox je tu čistě pro okrasu, Dolph Lundgren jen slaboučce pomrkává na podařený první díl, postava Andyho Garcii vysloveně trapná a zbytek ansáblu si nevybavuji, i když to má být pocta osmdesátkovým akčňákům a jejich hrdinům. Celé to je jedna uplácanina, dějově toporná, choreograficky plytká (navzdory slibované angažovanosti týmu Jackieho Chana) a s humorem pro náctileté gejmboje. Zbytečnost tohohle projektu z něj srší prakticky v každé minutě.

Jak se zdá, komixárny se vesměs všechny vydaly multiverzním směrem. Ono proč ne, dává to druhé šance a smysl nezdařilým či dokonce nevzniklým projektům, umožňuje to tvůrcům se nápaditě utrhnout ze řetězu a neposledně ospravedlnit případné budoucí fúze či jinak nepravděpodobná hrdinská setkání na plátně. Flash si jede zcela svou, a to hlavně díky nespoutanému Ezru Millerovi (snad mu po tomto kousku Hollywood aspoň trošičku odpustí jeho osobní průšvihy) a především velkým návratům, které by nikdo bez čtení spojlerů nečekal. Z těch multiverzních děl, která se za poslední roky objevila, Flashe řadím jednoznačně mezi ta lepší, neboť ústředního motivu nezneužívá pro prvoplánová ale bezduchá camea, nýbrž opravdu s tématem i s camei celkem citlivě pracuje. Jen škoda, že DC i přes nějaký náznak napříč filmy od Muže z oceli až po současného Flashe nepracuje s komplexním konceptem jako konkurenční Marvel, ale jen využívá postav napříč svými filmy k rozradostnění svých příznivců z alespoň nějakého fanservisu. Uvidíme, jak vše uchopí Gunn.

Videohry, videhory, někdy výhry, jindy prohry... Ale vážně. I přes pro kino někdy až moc uspěchaný střih bych Gran Turismo označil za příjemné překvapení roku, které sice ani z upoutávek a už vůbec ne z prvních minut filmu nedává naději, že bychom se mohli těšit na nějakou solidní podívanou. Opak je ale pravdou. Resp. hlavně druhá polovina filmu. Zatímco ta první se nese v duchu teen filmů ve stylu "from zero to hero", ta druhá šlape na plyn někdy až k podlaze a tahá to k vysokým otáčkám plnohodnotného sportovního dramatu, byť ještě zdaleka nedohání ani u finální čáry své filmové konkurenty Le Mans a zbožňované Rivaly (a to přitom na oba dva důstojně pomrkává). A když i ta lepší druhá půle filmu je pořád jen ukázka melodramatického klišé, oproti první půli stopáže působí mnohem vyzráleji a ve finále u citlivějších i kapka dojetí se vyroní. Potěšil i nápaditý vizuál (neustále připomínající, že sledujeme mistra herní konzole na skutečné trati) i nezvyklý, ale vlastně o to příjemnější casting. Jednapadesátiletou "spajsku" Geri Halliwell bych na IMAXovém plátně nečekal, a i když hrála vesměs jen podpůrné křoví, vůbec mi nevadila. Ovšem všechny do kapsy svým charizmatem strčil David Harbour, jehož dobrák Jack se šrámem na srdci strhával pozornost i před ostříleným Orlando Bloomem, ač ten se snažil hrát svého "Nissiňáka" jak o oskarový závod. Čím dál víc mám pocit, že "based on true story" se v poslední době stává zárukou na srdci hřejivé podívané, což ostatně prokázal i letošní Air nebo neméně zdařilý letošní příspevěk od Netflixu s názvem Dívka a moře.