(mOnkey)

Hadžime no Ippo je přesně ten typ seriálu, ve kterém není důležitý cíl, ale cesta. Vypráví o klukovi jménem Ippo, kterého ve škole šikanují, a po jedné takové nakládačce od svých spolužáků se rozhodne, že se stane šampionem v boxu (konkrétně pak šampionem pérové váhy). A hádejte, jak to asi dopadne (tohle není spoiler, pokud nemáte rádi tenhle druh příběhů, pak se na Ippa radši ani nedívejte). Osobně nejsem fanouškem boxu (a vlastně sportu obecně), ale zdejší souboje jsou pozoruhodné. Nevím, jak to chodí ve světě boxu, jelikož jsem nikdy neviděl jedinou vteřinu skutečného zápasu (a vzhledem k tomu, že jsem za celý rok sledování neměl potřebu to napravit, hádám, že mě to ani nezajímá), ale jeho průběh rozhodně nebude tak zajímavý. Schválně jsem si po zhlédnutí pustil několik nejslavnějších scén z Rockyho a vedle Hadžime no Ippo teď vypadá jako chudý příbuzný. Ippo má totiž oproti němu i opravdovému zápolení v ringu hned několik výhod - předně využívá všechny prostředky, které mu animované prostředí nabízí. Souboje tak často trvají i několik desítek minut a i jediná rána občas hledá svůj cíl několik vteřin. Během tohoto času většinou slyšíme, co se oběma soupeřům honí hlavou, známe jejich myšlenkové pochody, tudíž si o nich dokážeme v krátkém časovém intervalu udělat obrázek. Ale charaktery nabírají na hloubce i díky tomu, že se velmi často vydáváme mimo prostředí ringu, abychom se s jednotlivými postavami a jejich životy blíže seznámili. Náplní seriálu jsou totiž, jak bývá dobrým zvykem, i fillery. Kupodivu jsou většinou zábavné, poněvadž zejména v nich si užijeme potřebnou dávku specifického humoru, který umí být jak roztomilý, tak i patřičně úchylný. A bez toho by to podle mě fungovalo podstatně hůř. Za mě tedy spokojenost a už se těším na New Challengera.

Inu, asi takhle - pokud máte rádi videohry a speciální slabost chováte k 8 a 16bitu, budete se první půlhodinu Ralfa tetelit blahem. V těch třiceti minutách se totiž seznámíme se světem, ve kterém jsou dětskou vášní herní automaty (vzpomínáte na maringotky?), na nichž se paří od rána do večera. Po zavíračce ale postavy z videoher žijí svůj vlastní život, Ryu s Kenem ze Street Fightera spolu chodí na pivo a náš antihrdina Ralf se s ostatními herními zloduchy účastní u Pac-Mana terapií na téma „co nás v životě trápí a kam směřujeme“. Ve světě Ralfova automatu je vše skvělé - kromě toho, že se jedná o zjevnou narážku/poctu původnímu Donkey Kongovi (i ten automat ve filmu vypadá stejně), kde Ralf představuje Donkeyho a jeho rival, opravář Felix, Maria/Jumpmana, se postavičky pohybují trhanými pohyby a zní tu parádní retro melodie, prostě blaho. Pak se na okamžik ocitneme ve světě stříleček z pohledu první osoby, což v tomto případě znamená něco mezi Halo, Call of Duty, Metroidem a filmem Hvězdná pěchota - taky super (ta kratičká first-person pasáž, jíž se Ralf účastní, je pro mě jedna z nejpovedenějších scén, jaké jsem u animáku kdy zažil). Tvůrci se bohužel (a pravděpodobně oprávněně) domnívali, že s příběhem, který staví na alespoň minimální znalosti videoher 5-40 let starých, u pětiletých dětí neuspějí, a tak téměř všechny narážky, které mají navnadit nás, herní nadšence, vměstnali do oné zhruba třicetiminutovky, aby nám aspoň na chvíli zavřeli pusu, a pak vypravěčsky uhnuli na úplně jinou kolej. Ta kolej je bohužel tak dětsky přívětivá a hráčsky nevděčná, že silně oslabuje výsledný dojem z filmu. Řeší se v ní vztah Ralfa a malé holčičky (zajímalo by mě, kdo přišel s nápadem, aby ji dabovala více než padesátiletá Veronika Žilková), její začlenění do kolektivu a podobné prkotiny, které už jsme viděli v tolika filmech, že bychom je na prstech celé české pařanské komunity nespočítali. Vzhledem k tomu, čím mohl Ralf být, převládá spíše zklamání a souhlasím s DaViDem´82, že předfilm tentokrát předčil hlavní program. 75%

„Tak je zpátky, v plné formě, anebo ne?“ Není a už zřejmě nikdy nebude, na druhou stranu tomu k dokonalosti až tolik nechybí, takže nevylučuju, že tomu s přibývajícími zhlédnutími udělím plný počet. Zpátky na Zemi to naštěstí hravě nechává tři miliony let za sebou.

Spider-Mana jsem nikdy nečetl, ale viděl jsem tolik různých zpracování, že bych je na prstech obou rukou nespočítal. Webbův The Amazing Spider-Man ve mně vyvolával zároveň očekávání (protože Summer) i obavy (z toho samého důvodu). Pokud totiž režisérův předchozí snímek 500 dní se Summer něčím není, pak vysokorozpočtovým letním blockbusterem. Na první pohled se sice Webbova verze může jevit zbytečná, protože v podstatě restartuje to, co před deseti lety odvyprávěl Sam Raimi (i mnozí před ním), ale veškeré obavy se naštěstí během sledování zcela rozplynou. Herecky je to velice příjemné - kromě sympatického Garfielda potěšil zejména Martin Sheen v roli strýčka Bena, a Rhys Ifans coby záporák Lizard. I když mnohem víc mě zaujala samotná postava dr. Connorse, protože Lizard je takový nijaký a jeho vzhled je pro mě obrovským zklamáním. Jinak si ale nemůžu stěžovat na nic; snímek má přes dvě hodiny, přesto mě nedokázal začít nudit, poněvadž má kromě dobře vykreslených vztahů a zatraceně líbivých akčních scén i ty z ranku odlehčenějších (a není jich zrovna málo - Stan Lee má na uších klapky jako Otík Rákosník a v poklidu poslouchá hudbu, zatímco se za ním odehrává souboj mezi Spider-Manem a Lizardem), dobře to zvučí a v několika záběrech až nápadně připomíná Mirror's Edge, což jako fanoušek oceňuju. Pro mě s přehledem nejlepší hraný film o pavoučím muži a s nadšením očekávám, co si pro nás Marc Webb připraví příště. Že by se po „hořké komedii“ a komiksu pustil do dramatu?

Rodiče se rozhodnou odfrknout si, a tak pošlou své dvě náctileté děti na prázdniny k prastrýčkovi Stanovi do zapadlého městečka Gravity Falls v Oregonu. A i když to pro Dippera a Mabel vypadá na nejhůř strávené léto v jejich životě, dobrodružství už vykukuje zpoza rohu. Gravity Falls totiž není tak nudným místem, jak se na první pohled zdá. Právě naopak, je plné záhad, nástrah a překvapení, která čekají, až je naši sourozenci objeví, případně se s nimi utkají. Je třeba dodat, že Gravity Falls není tím nejoriginálnějším seriálem na světě, ani nepřináší nápady, které byste nikde jinde neviděli. Přesto vás na dvacet minut týdně zavede do svého absurdního světa, ze kterého se vám nebude chtít odejít. Seriál vysílá Disney Channel, takže na nějaké drsné, vulgární slovní přestřelky zapomeňte. I tak jsou ale postavy příjemně trhlé a příjemně infantilní zároveň. A to nemluvím pouze o Dipperovi a Mabel, ale i o dalších charakterech, prastrýčku Stanovi, který má strach z výšek, jeho spolupracovníkovi Soosovi, jenž je v duchu stále dítětem, Wendy, kterou Dipper (skoro) tajně miluje a dalších podivínech. Občas při sledování zažijete trapné ticho a to hlavně v momentech, kdy se dvanáctiletá Mabel tulí nebo si „roztomile“ povídá se svým mazlíčkem, prasetem Waddlesem, které vyhrála na pouti. Ani to však neberu jako výtku vzhledem k cílové skupině, jež věkem zhruba odpovídá naší sourozenecké dvojici. Že já jsem infantilní člověk, za to autoři samozřejmě nemůžou. Zejména pro nás duchem mladé jsou také připraveny epizody s postavami z osmibitových mlátiček nebo poněkud drsný pilotní díl, ve kterém zahradní trpaslík nekontrolovaně zvrací duhu. Neříkám, že to už někde nebylo (však mi taky byla tahle situace nějak povědomá), ale i tak mě to pobavilo. Animace je přehledná a svět hezky barevný, k tomu se mi líbí i úvodní znělka. Jak jsem dnes navíc zjistil, včerejší jedenáctá epizoda nebyla z první série poslední, naopak by nás jich mělo čekat ještě dalších deset, takže zatím mažu hodnocení, ale je to na čisté čtyři hvězdičky. Říkejte si co chcete, já se totiž hodlám dívat dál.

Páni. Takhle poctivou gangsterku jsem už pěkných pár let neviděl a buď je to tím, že tu žádná podobně kvalitní nějakou dobu nebyla (Veřejní nepřátelé pro mě byli spíš zdlouhavou nudou), nebo jsem ji zatím třeba jen neměl možnost zhlédnout (Americký gangster). Země bez zákona se díky eRkovému ratingu nemusí upejpat, takže scény s lidskými cedníky, horkými dehtovými zábaly nebo masážemi zad lopatou či nožem jsou na denním pořádku. Film kromě toho těží z líbivého tématu (jakou má chlast ohromnou sílu a že by pro něj byli někteří schopni i vraždit, máme možnost vidět v poslední době i u nás, však se také v některých českých čtyřkách pomalu ale jistě schyluje k demonstracím či rovnou radikálním defenestracím pinglů, a to opilcům ještě nezakázali pivo ani čůčo), hereckého obsazení, kdy se i té nejmenší role chopili zdatní herci (i na tak malém prostoru si mě dokázal Gary Oldman získat), a v neposlední řadě Caveovy podmanivé hudby. Rozhodování mezi čtyřmi a pěti hvězdičkami je pro mě tentokrát sice o něco složitější, ale už kvůli tomu, že se tu Jessica Chastain (konečně) svlékne, a taky prostému faktu, že chci Zemi bez zákona vidět v blízké době rozhodně ještě několikrát, se taky nebudu upejpat a fláknu tomu pětku. // Chápu, co se mi na tom líbilo, ale nechápu, co se mi na tom TAK moc líbilo. Asi v tom mělo prsty víc faktorů a ta naše tehdejší česká Prohibice tomu jistě také částečně napomohla. Čisté čtyři hvězdičky.

Pravděpodobně teď budu vypadat jako nesvéprávný pomatenec, ale mně se to prostě líbilo. Zčásti za to může fakt, že se jedná o totálně za vlasy přitažené guilty pleasure dobrodružství. A to neříkám proto, abych si ospravedlnil, že mě ten film bavil; podle mě totiž vypadá přesně tak, jak zainteresovaní chtěli, aby vypadal. Cesta na tajuplný ostrov (číslovku ignoruju, protože nic jako Cesta na tajuplný ostrov 1 neexistuje a já se nehodlám tvářit že ano) je podívaná hlavně pro dětské publikum a jako takové mi asi nepřísluší, abych se jí posmíval. Proto to ani dělat nebudu. Myslím si, že se podařilo vybalancovat příběh a jeho zpracování tak, aby se pobavili jak prcci (přehršel barviček, některá roztomilá zvířátka - i když toho slona bych chtěl domů taky, nehledě na svůj věk), tak i jejich otrávení rodiče (povětšinou laciné vtípky a narážky, hrdinské proslovy a akční scény, které jsou ve své absurditě tak legrační, že mě přivedly k tomu, že se tvůrci ani herecké obsazení nemohlo brát příliš vážně). Ve filmu se sešla dnešní herecká jelita, ale vůbec to není na škodu, ba právě naopak. Byla radost se po necelém půl roce od nasupeného Rocka dívat, jak si hraní užívá a dělá si sám ze sebe legraci. Pod kotlem mu navíc slušně přitápí jako vždy vynikající Michael Caine, kterého se pochopitelně nejapná poznámka o dvě věty výš netýká a který by člověka svým charismatem a lišáckým úsměvem odrovnal i v třetiřadém snímku. Proto mu účast v Cestě na tajuplný ostrov nemám ani v nejmenším za zlé, koneckonců ve svých bezmála osmdesáti letech si nějaké to oddechové vyblbnutí už může dovolit.

Má nejčerstvější závislost posledních několika dnů nese jméno Solitary a jak už název napovídá, účastníci musí čelit mimojiné samotě a odloučení nejen od svých blízkých, ale i od lidí obecně. A ačkoliv se jedná o reality show, člověku nejsou protivníky ostatní soutěžící, nýbrž netradičně on sám. Tedy obrazně řečeno; o výhru 50000 dolarů usiluje celkem 9 (10) lidí, ale každý je v tom sám za sebe a své limity nachází nezávisle na výkonu konkurentů. Abych vám trochu osvětlil, o co vlastně v Solitary jde - jednotliví účastníci jsou uzavřeni v malé osmihranné kóji, která je na délku o něco větší než postel, která vyjíždí ze zdi (ovšem jen za předpokladu, že je soutěžícím vůbec dopřán luxus spánku, tím spíš luxus pohodlí). V této buňce stráví nejvytrvalejší z nich deset dní a při tom plní nejrůznější úkoly, které mají za cíl je buďto fyzicky, nebo psychicky (a nejlíp oboje najednou) zlomit a donutit stisknout červené tlačítko, které jediné může jejich trápení ukončit. Vtip je v tom, že soutěž opouští vždy pouze první člověk, který danou disciplínu vzdá, ale vzhledem k tomu, že ostatním je tato informace pochopitelně neznámá, utrpení často pokračuje i dlouho po tom, co jsou všichni zbylí hráči v bezpečí. Narůstající spánkový deficit, všudypřítomný hlad (a chlad - nebo teplo, záleží na štábu) a konejšivý (protože tak zní) a zároveň deprimující (protože po nich zase něco chce) hlas počítače jménem Val (Nebo bych měl napsat VAL?) si na soutěžících postupně vybírá svou daň a pro škodolibého diváka je jednoduše radost to sledovat. P.S. Celkem vznikly čtyři série, hodnotím netradičně už po třech, protože tu poslední se mi přes veškeré úsilí až na dvě epizody nepodařilo sehnat. Kdybyste věděli, kde ji obstarat (nebo jak oblbnout IP adresu, aby si myslela, že jsem na území Spojených států a dovolila mi streamovat video přímo v prohlížeči), dejte mi prosím vědět. // Po půl roce se mi konečně podařilo sehnat poslední sezónu. Zhltnul jsem ji na posezení.

Podle zdejší galerie jsem se těšil hlavně na útok přerostlých zmutovaných kuřat. Žel bohu, tito opeřenci v nepřesvědčivých maskách se na scénu dostanou až po hodině utrpení, které zahrnuje muzikálová čísla s nulovou choreografií a otřesným zpěvem. Jistěže je to záměr, ale na rozdíl od zpívánek v Chilleramě, kterou jsem viděl tentýž den a ve které jsou naschvál zfušované postsynchrony, mi tady ty tanečky a zpěvy prostě nepřišly zábavné. On je taky rozdíl, když točíte poctu béčku, přičemž je na vaší práci vidět zručnost a nadhled, a když točíte béčko, protože byste jistojistě nic lepšího vytvořit nedokázali. První hodinu tak musíme přetrpět již zmiňované hudební vložky, ale také fekální humor, který se filmem táhne jako červená nit. Říkám fekální, protože myslím fekální a ne třeba dementní. S dementním humorem se to má totiž tak, že když se dobře použije (takže autoři často vůbec nemusejí být dementi), může se z něj stát humor legrační. Tomu se ovšem Poultrygeist umně vyhýbá a naopak nám servíruje scény jako například tu, ve které máme tu smůlu přihlížet tomu, jak se chlapík ne nepodobný Gabeu Newellovi doslova vysere z podoby. Z téhle Tromy, s níž dosud nemám žádné zkušenosti, jsem byl tak dokonale znechucený, že mi bylo zle i ze vší té rajčatové a okurkové šťávy, která tu na hektolitry cáká po zdech, po podlaze, ale ze všeho nejraději lidem do obličeje. Ani drůbež v gumových oblecích to nakonec nezachrání (i když mírné zlepšení je patrné, ale zábava to i tak není), protože scénář je opravdu stupidní. Vážně nepochopím, proč bylo k jeho realizaci potřeba tří lidí, když i Avatara, což je asi jediný film, který má horší scénář než tohle, napsal Cameron sám.

Kdykoliv jindy by byly tři hvězdičky na Burtona obrovské zklamání. U Temných stínů se naopak jedná o velmi příjemné překvapení. Po traileru jsem se totiž obával nejhoršího. A když říkám nejhoršího, nemyslím tím nějakou nedomrlou Planetu opic, nýbrž něco ještě mnohem úmornějšího. Proto lze vlastně říct, že ta ukázka je zvolená dobře, protože nenastaví naše očekávání zbytečně vysoko - stále se totiž jedná o jednoho z nejhorších Burtonů. Temné stíny mají být hlavně komedií. A přestože jsem se za celou stopáž zasmál pouze jednou (poznámka Johnnyho Deppa o Alice Cooperovi), necítil jsem se při sledování nijak trapně a ani jsem se za tvůrce nestyděl, což se dá samo o sobě považovat za úspěch, protože jak říkám, trailer byl příšerný. Jde poznat, že Burtonovi u jeho posledních dvou filmů producenti razantně přistřihávají křídla, jelikož v nich najdeme pouze zlomek jeho dřívější imaginace (může jít také o autorské vyhoření, ale nemyslím si, že by měl potřebu se tak okatě vykrádat a ještě k tomu se tolik limitovat) a Temné stíny navíc vypadají, jako by byly razantně sestříhány na divácky stravitelných sto minut. A to si myslím, aniž bych viděl jediný díl původní rozsáhlé mýdlové opery. Těch postav je tu prostě moc a většina z nich je zbytečná; jedni se objeví, druzí zmizí, pak zmizí všichni, aby se následně objevili, něco štěkli a zase zalezli na půl hodiny do stínu. Také obsazení Evy Green se mi zdá nešťastné. Ona do filmu samozřejmě patří a vlastně je jednou z nejlepších věcí na něm, ale podle mě měla být její role buďto obsazená jinou herečkou, a nebo se měl upravit scénář. Není totiž možné, aby Johnny Depp tak vytrvale ignoroval její vábení, zatímco se snaží nadbíhat puťce Victorii. Prostě není!