(mOnkey)

No vida. Uwe by měl nadobro přestat točit herní adaptace. Ty mu totiž vůbec nejdou, ale není to tak úplně jeho vina. Ony už samy předlohy mají dost debilní děj a převést je na filmové plátno tak nebude žádný med. Rampage podle hry není a Uwemu se povedl. Tedy docela dobře. Někdo v komentářích zmiňoval Falling Down, který to možná připomíná běsněním, ale ne myšlenkou. Motivy hlavního hrdiny Billa jsou dost naivní, ale tady zcela podružné akci. Ta je vcelku svižná, ale ve snaze o greengrasovskou dynamiku často zbytečně nepřehledná a ne tak efektní, jak bylo asi zamýšleno. K tomu režisér přikládá jakoby umělecké prostřihy na hlavního hrdinu, které mě osobně rušily. Ale jinak jsem spokojen. Vzhledem ke krátké stopáži se daří držet tempo na maximu a zábavu vcelku taky. A pak že to nepůjde.

Umění nerozumím. Malířství už tuplem ne. Přesto van Goghovy obrazy, jako i obrazy jiných autorů, obdivuju. Nikoliv z pseudointelektuálního hlediska, ale jednoduše proto, že se mi líbí. Ostatně van Gogh slouží jako ideální ukázka toho, že umění není ani tak čistě subjektivní záležitostí, jakožto spíš odrazem společenských tendencí. Jak jinak si vysvětlit, že masového uznání se tento umělec dočkal až po své smrti? Lidé se chovají jako stádo, přestože tvůrčím činnostem většina z nich pramálo rozumí. Stejně tak ani já nemám problém akceptovat fakt, že v dílech velikánů (nejen v malířství, ale například i v oblasti klasické hudby) nevidím většinou ani tak genialitu samotných umělců, nýbrž prostě a jednoduše čiré osobní zalíbení. Sice jsem zatím neviděl například Pollocka, ale přesto se odvážím tvrdit, že právě tento snímek (Lust for Life, aby nedošlo k nedorozumění) představuje vrchol v rámci "biografií" slavných malířů. 85%

Jak mi český film v posledních dvaceti letech radost dvakrát nedělá, Źeny v pokušení mi ji naopak udělaly. Ohromnou. Sice by potřebovaly o nějakých těch 15 minut prostříhat - závěr je neskutečně natahovaný, - ale tu kanonádu fórů a komických situací si nechám moc rád líbit. Klidně i znovu. A to je pro film, kterým mě matka posledního půlroku uháněla, ať jí ho donesu, ta největší možná čest. P.S. Verča Kubařová je veru pekná cérečka. 70%

Málokdy se stane, aby druhá půlka filmu výrazně předčila tu první. A já jsem rád, že zrovna u Maratónce se tak stalo. Rozjezd je poněkud vlažnější a na dojmu dvakrát nepřidává ani postava mnou neoblíbeného Roye Scheidera. Jakmile ale nastoupí na scénu šílený nácek Laurence Olivier, ta správná nervydrásající jízda může konečně začít. Jakkoli se ze scénáristického hlediska jedná o zajímavý počin, jsou to kromě hutné atmosféry a stupňujícího se tempa právě výkony dua Hoffman/Olivier (a hlavně druhému zmíněnému role nazi parchanta sedla neskutečně), které snímek zvedají až do téměř ultimátních výšin. Ano, finále mohlo být o řád propracovanější a vzhledem k předchozím událostem i dramatičtější, ale kromě něj je to téměř bez výhrad (první půle neopomenuta).

Dovolenou v Egyptě bych si taky nechal líbit. Akorát nevím, co s tou vraždou. A stejnak mám strach z létání. Jeden z prvních Hanekeho krutě odtažitých snímků poutá zejména svou syrovou naturálností a přirozenými hereckými výkony v čele s mladičkým Bennym, na kterém je zároveň s rodiči názorně prezentován odraz chování dnešní společnosti. Přesto je to právě Bennyho video, co mě z Hanekeho tvorby zasáhlo z psychologického hlediska nejméně. Nebo jsem se tentokrát možná jen odmítl podvolit.

Expendables nejsou žádným retrospektivním bijákem, kterému byste uvěřili, že vás vrátil v čase o dobrých pětadvacet let zpátky. Oni jsou bijákem, díky kterému budete na jednu stranu rádi, že ta doba je už pryč, na straně druhé se se slzou v oku zalknete a s díky zase jednou svezete na vlně hláškující testosteronové akce jako za starých časů. Člověka přesto přepadá hříšná myšlenka: nemohlo to být přeci jen ještě o chlup lepší, kdyby na place pobíhali třeba i Norris se Seagalem? (Norris by musel být pochopitelně nějak indisponován, aby ostatní měli aspoň jakous takous šanci) Nač ale truchlit, jednou už jsou Expendables tady a nám nezbývá než se těšit na dvojku. A jestli se z toho stane moje srdcovka? Jo. Asi jo.

Tohle Haneke prostě umí. Kde je hranice mezi zdravým rozumem a obsesí, prachobyčejnou zvířecí touhou a základními lidskými pudy? Na to vám sice Pianistka neodpoví, ale alespoň vás přiměje přemýšlet.

V podstatě stejné jako první díl. Trochu víc sentimentální, o něco méně zábavné. Opět jsem dostal neuvěřitelný hlad a chuť ochutnat kimči a další lahůdky korejské kuchyně. Takže účel byl myslím alespoň zčásti splněn. // Kimči ochutnáno a je opravdu vynikající.

Téma útěku z vězení vyloženě zbožňuju. Le Trou se oproti svým bratříčkům zaměřuje těméř bezvýhradně na samotnou práci a jednotlivé charaktery odsouvá trochu do pozadí, čehož důkazem budiž fakt, že jsem si i ke konci občas spletl dvě postavy. Taky je trochu zarážející vstřícné chování bachařů a nekonfliktní vztahy mezi vězni, nový spolubydlící ihned zapadne do party (i když tady nemají moc na výběr). Samotná příprava je na druhou stranu opravdu detailní a zajímavá, což ocením hlavně tehdy, až se sám budu chtít dostat z lochu. A ono na to jednou dojde.

Já vím, že jsem zpočátku frflal. Vím, že jsem si stěžoval na telenoveloidní vizuál a nesnesitelnou postavu Bo-rai. Můj názor se ale v průběhu poupravoval a posledních pět šest dílů jsem neskutečně hltal a chtě nechtě musel svůj pohled přehodnotit. Nebývale silná závěrečná katarze se skutečně dostavila. 75%